PŘEHLEDNĚ: Prezident Pavel ocenil 48 osobností. Podívejte se, kdo je kdo

Prezident Petr Pavel vyznamenal u příležitosti oslav 107. výročí vzniku samostatného československého státu 48 osobností, o osm méně než loni. Řád Bílého lva obdrželi například herec Zdeněk Svěrák, zesnulá experta na jadernou bezpečnost Dana Drábová či někdejší tenistka Martina Navrátilová. Deník Echo24 přináší přehled všech oceněných s krátkým medailonkem.

Hugo Vojta

Řád bílého lva vojenské skupiny II. třídy in memoriam

(za vynikající velitelskou a bojovou činnost)

Hugo Vojta (11. dubna 1885 – 28. září 1941) – Legionář, později důstojník Československé armády, spoluzakladatel a čelný představitel odbojové organizace Obrana národa za druhé světové války. Mezi válkami byl klíčovou postavou budování moderního československého dělostřelectva, na konci 30. let sloužil na Slovensku. Po okupaci v roce 1939 se aktivně zapojil do odboje. Už v roce 1940 byl ale zatčen a nakonec popraven, a to na rozkaz Reinharda Heydricha, jen den po příjezdu tohoto nacistického představitele do Prahy.

Rodák z Tábora maturoval na českobudějovické reálce, poté absolvoval tři semestry na Českém vysokém učení technickém. Před první světovou válkou pracoval na finančním ředitelství v Praze. Už jako branec v rakousko-uherské armádě sloužil u dělostřelectva, u stejné zbraně sloužil také po vypuknutí války, nejprve na italské frontě. Nedlouho po přeložení na východní frontu přeběhl v červnu 1916 k Rusům, do legií byl ale kvůli administrativním zmatkům přijat až o rok později, v létě 1917.

Také jako příslušník čs. legií sloužil u dělostřelectva, u kterého postupně stoupal po služebním žebříčku, se svými muži se probil přes Sibiř do Vladivostoku, odkud v dubnu 1920 odplul do ČSR. Do vlasti dorazil v létě 1920 a zůstal v armádě. Postupně sloužil v Opavě, Praze či Košicích, absolvoval velitelské kurzy včetně studia ve Francii, v roce 1923 byl povýšen do generálské hodnosti. Těsně před rozpadem Československa působil na Slovensku, v březnu 1939 se vrátil do protektorátu, kde se zapojil do odboje, do svého zatčení byl zemským velitelem Obrany národa v Čechách.

Zdeněk Svěrák

Řád bílého lva občanské skupiny II. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Zdeněk Svěrák (28. března 1936) – Dramatik, scenárista, herec, spisovatel a textař, spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana. Patří k nejčinorodějším postavám české kultury a na jeho neurážlivý, jemný a inteligentní humor vzácně slyší generace fanoušků i obec kritiků. Na kontě má úspěšné filmové komedie, divadelní a rozhlasové hry, zlidovělé texty písní nebo povídky. Výrazně se také veřejně angažuje, nejnověji před letošními volbami do Sněmovny. Prezident Václav Havel už v roce 1999 ocenil Svěrákův přínos české kultuře Medailí za zásluhy.

Vystudoval tehdejší Vysokou školu pedagogickou a od konce 50. let pracoval jako učitel na Lounsku, nejprve v Měcholupech a později v Žatci. V roce 1961 nastoupil do Československého rozhlasu, kde byl jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava Járy Cimrmana. V divadle věnovaném tvorbě tohoto imaginárního českého génia vytvořil Svěrák autorskou dvojicí s již zesnulým Ladislavem Smoljakem (1931-2010), na jevišti scény fungující v současnosti na pražském Žižkově se objevuje dodnes.

Se Smoljakem psali i filmové scénáře, snímky podle nich natočené patří k tomu nejlepšímu z české tvorby let 1969 až 1989. Smoljak sám režíroval například Kulový blesk (1978) či Vrchní prchni (1980), další scénáře realizoval Oldřich Lipský: Jáchyme hoď ho do stroje (1974), Marečku, podejte mi pero (1976) či Tři veteráni (1983). Vesnička má středisková (1985) natočená Jiřím Menzelem byla nominována na Oscara, stejně jako Obecná škola (1991), kterou podle otcova scénáře natočil Jan Svěrák. Prestižní ocenění pak získal až Kolja (1996), další příklad rodinné spolupráce.

Později díky ní vznikly i filmy Tmavomodrý svět (2001), Vratné lahve (2006), Tři bratři (2014), Po strništi bos (2017) a naposledy Betlémské světlo (2022). Svěrák vydal několik povídkových souborů, výrazně se zasloužil také o pomoc hendikepovaným, stál u vzniku vozíčkářského centra Paraple. V roce 2014 převzal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii, má i Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a jeho texty – nejen na hudbu Jaroslava Uhlíře – mu vynesly uvedení do Síně slávy Akademie populární hudby.

Jaromír Nechanský

Řád bílého lva vojenské skupiny III. třídy in memoriam

(za vynikající velitelskou a bojovou činnost)

Jaromír Nechanský (4. prosince 1916 – 16. června 1950) – Důstojník československé zahraniční armády, odbojář, popravený komunistickým režimem. Ke konci druhé světové války byl vysazen v protektorátu, kde navázal styky s domácím odbojem a po vypuknutí květnového povstání se v Praze zúčastnil jednání o německé kapitulaci a stal se jedním z jejích signatářů. Po osvobození působil ve vojenském obranném zpravodajství, po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje.

Rodák z pražských Vinohrad se po maturitě rozhodl pro vojenskou dráhu, absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě jako poručík jezdectva. Po krátké službě na Slovensku odešel v lednu 1938 k tankistům (tehdejší terminologií k útočné vozbě), po okupaci odešel už v červnu 1939 do exilu, vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v jejíchž řadách sloužil v Alžírsku a v Tunisku. Po vypuknutí druhé světové války se koncem září 1939 vrátil do Francie, kde vstoupil do formující se čs. zahraniční armády.

Do bojů už ale nestihl zasáhnout a skončil v Británii, nejprve opět u tankistů. Nakonec absolvoval výcvik pro plnění speciálních operací v týlu nepřítele a v únoru 1945 byl vysazen v okupované vlasti. V poválečném období zůstal v armádě, nejprve jako loajální příslušník kontrarozvědky, po únoru 1948 ale začal zpravodajsky působit proti komunistům. V září 1949 byl zatčen a v dubnu následujícího roku odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Rehabilitován byl až v lednu 1991.

Dana Drábová

Řád bílého lva občanské skupiny III. třídy in memoriam

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti, vědy a správy státu)

Dana Drábová (3. června 1961 – 6. října 2025) – Dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), který vedla od roku 1999 až do své nedávné smrti. Angažovala se také v komunální politice, od roku 2010 byla místostarostkou Pyšel na Benešovsku, od října 2016 do května 2017 zasedala také v zastupitelstvu Středočeského kraje. V posledních letech výrazně vystupovala na podporu Ukrajiny, která se od února 2022 brání ruské invazi.

Vystudovala obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, kde v roce 2000 získala doktorát z jaderné fyziky. Kariéru začala v roce 1985 v Centru hygieny záření Státního zdravotního ústavu, poté prošla několika funkcemi v oblasti radiační ochrany, v letech 1995 až 1996 byla ředitelkou Krizového útvaru SÚJB. Mezi roky 1996 a 1999 byla ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany (SÚRO) a od listopadu 1999 ji vláda Miloše Zemana jmenovala předsedkyní SÚJB.

Do čela úřadu nastoupila v době, kdy se dokončoval první blok jaderné elektrárny Temelín. Několik let zpožděná a prodražující se stavba narážela na odpor mnoha tuzemských i zahraničních aktivistů. Před vstupem do Evropské unie pak ČR také čelila pokusům o zpochybnění bezpečnosti v Dukovanech. Drábová zastávala i řadu funkcí v mezinárodních organizacích. Opakovaně byla členkou Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), byla též předsedkyní Západoevropské asociace jaderných dozorových orgánů (WENRA, 2006 až 2009).

Martina Navrátilová

Řád bílého lva občanské skupiny III. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti sportu a za významné proslavení vlasti v zahraničí)

Martina Navrátilová (18. října 1956) – Nejúspěšnější tenistka všech dob, během své dlouhé kariéry získala neuvěřitelných 59 grandslamových titulů a jako jediná žena dokázala vyhrát na všech grandslamech dvouhru, čtyřhru i mix. Většiny úspěchů dosáhla až poté, co se jako osmnáctiletá rozhodla požádat o politický azyl v USA, jejichž občanství získala o šest let později. Jako jedna z prvních známých osobností se veřejně přihlásila k lesbické orientaci, výrazně se angažovala v oblasti práv pro menšiny.

Rodačka z Řevnic u Prahy se poprvé výrazně prosadila již jako šestnáctiletá, když vyhrála juniorské i seniorské mistrovství republiky. V roce 1974 vyhrála v Orlandu svůj první velký titul a krátce nato se stala profesionálkou. V červnu 1975 získala první grandslamovou trofej, když s o deset let starším Kolumbijcem Ivanem Molinou vyhrála mix na French Open. Protože jí čs. svaz dělal problémy s uvolňováním do zahraničí, nevrátila se o čtvrt roku později z US Open.

V reakci na to jí úřady odebraly československé občanství, už jako královna světového tenisu získala americký pas. Teprve v roce 2008 dostala zpátky i ten český. „Zase jsem hrdá Češka, jen s americkým pasem,“ svěřila se Navrátilová, která aktivně sleduje americkou i českou politiku. Americe zůstává devítinásobná vítězka wimbledonské dvouhry i přes nesouhlas se současným prezidentem Donaldem Trumpem za mnohé vděčná, přesto přiznává, že hluboko v srdci Američankou není. „Při české hymně brečím a u americké ne,“ řekla jednou.

Otakar Motejl

Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy in memoriam

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva)

Otakar Motejl (10. září 1932 – 9. května 2010) – Právník, první předseda Nejvyššího soudu České republiky, ministr spravedlnosti a první veřejný ochránce práv. Po studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvoval v roce 1955, krátce působil jako advokát v Banské Bystrici, od roku vykonával advokátní praxi v Kladně a později také v Praze.

V letech 1966 až 1968 působil také jako vědecký pracovník právnického ústavu ministerstva spravedlnosti, odkud přešel na Nejvyšší soud. Odtud musel v dubnu 1970 kvůli reorganizaci a federalizaci justice odejít. Během normalizace působil Motejl jako advokát, jméno si získal jako obhájce řady disidentů. Díky svému renomé dohlížel Motejl po pádu komunistického režimu na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, jako zástupce Občanského fóra se stal členem parlamentní komise.

V letech 1990 až 1998 byl předsedou federálního a později českého Nejvyššího soudu, poté byl dva roky ministrem spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana a v prosinci 2000 byl jmenován prvním českým veřejným ochráncem práv. Jeho zásluhy za obranu lidských práv byly oceněny mimo jiné francouzským řádem Čestné legie nebo Zlatým křížem Polské republiky.

Dana Němcová

Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy in memoriam

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva)

Dana Němcová (14. ledna 1934 – 11. dubna 2023) – Psycholožka, ochránkyně lidských práv, jedna z nejvýraznějších tváří českého disentu. Rodačka z Mostu se ve svých čtyřech letech musela s rodiči po Mnichovu vystěhovat z pohraničí. Když jí bylo 11 let, do svého rodného města se vrátila. V roce 1953 odešla na vysokou školu do Prahy. Studovala psychologii, chodila na bytové semináře profesora Jana Patočky. Zde se také seznámila s psychologem a filozofem Jiřím Němcem a roku 1955 se za něj provdala. Po srpnové okupaci v roce 1968 ujela s rodinou do Rakouska, ale ještě v listopadu se vrátila.

Nějaký čas pracovala na foniatrii a vychovávala sedm dětí. Z podpory undergroundové skupiny Plastic People of the Universe na konci roku 1976 vznikla Charta 77, ve které Němcová viděla cestu, jak si v době normalizačního režimu po okupaci zachovat identitu a důstojnost. V roce 1979 byla šest měsíců vězněna v Ruzyni a následně odsouzena ke dvouletému podmíněnému trestu za „podvracení republiky“. Poté jako nepřítel socialistického státu směla pracovat jen jako uklízečka a domovnice.

V listopadu 1989 stála u zrodu Občanského fóra. Poté krátce působila jako poslankyně Federálního shromáždění a zejména pokračovala v obraně lidských práv a v pomoci slabým či bezmocným. Společně s Olgou Havlovou stála od počátku ve Výboru dobré vůle, který dodnes pomáhá lidem se zdravotním postižením, opuštěným dětem, seniorům a nemocným. Založila Poradnu pro uprchlíky a Centrum pro otázky migrace. V roce 1998 dostala od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy.

Šimon Pánek

Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva)

Šimon Pánek (27. prosince 1967) – Ředitel a zakladatel organizace Člověk v tísni. Studoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, školu nedokončil. V roce 1989 byl jedním z hlavních představitelů celostátního stávkového výboru studentů, zastupoval je v delegaci Občanského fóra, která vedla jednání o vládě. Krátce po zvolení do Federálního shromáždění v červnu 1990 na svůj mandát rezignoval. Před politikou dal přednost charitativní činnosti, začal se věnovat projektům humanitární a rozvojové pomoci a stál u zrodu společnosti Člověk v tísni.

Dnes je stále ředitelem této největší středoevropské organizace svého druhu, která působila a působí v mnoha krizových a válečných oblastech. Pánek byl za svou práci již několikrát oceněn. V roce 2002 převzal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy, v roce 2010 získal od občanského sdružení Post Bellum Cenu Paměti národa. Je také držitelem stříbrné medaile předsedy Senátu nebo Ceny Arnošta Lustiga, v lednu 2023 byl vyznamenán francouzským Řádem čestné legie.

David Hurák

Medaile za hrdinství

(za hrdinství v boji)

David Hurák – Příslušník Centra podpory speciálních sil Armády České republiky, který v roce 2018 jako velitel jednotky v operaci Resolute Support v Afghánistánu přes vážné zranění dokázal dovést svou jednotku pod nepřátelskou palbou zpět na základnu.

Karel Klinovský

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Karel Klinovský (15. března 1960) – Voják, plukovník generálního štábu ve výslužbě, který prošel řadou zahraničních misí v bývalé Jugoslávii, Iráku a v Afghánistánu. Mimo jiné se v lednu 1993 podílel na akci, při které ani ne třicetičlenná skupina dobrovolníků vedená současným prezidentem Petrem Pavlem dostala do bezpečí 53 francouzských vojáků, kteří uvízli ve válečné zóně mezi srbskými a chorvatskými silami. Klinovský za svůj čin dostal v létě 1993 vyznamenání od francouzského ministra obrany Françoise Léotarda.

Vystudoval opavské vojenské gymnázium a poté Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově (1983). Po škole působil u průzkumník ve Vimperku, už na počátku kariéry se zaměřil i na výcvik vojáků. Po listopadu 1989 patřil mezi první čs. vojáky vyslané do zahraničních misí. Působil už v Iráku v roce 1990, po nasazení v Chorvatsku působil koncem 90. let i jako velitel roty v mírové operaci KFOR v Kosovu. Do výslužby odešel na jaře 2015 z pozice šéfa Institutu přípravy do zahraničních operací a speciálních kurzů při velitelství výcviku ve Vyškově.

Anna Malinová

Medaile za hrdinství in memoriam

(za hrdinství v boji)

Anna Malinová (19. května 1914 – 24. října 1942) – Přítelkyně Jozefa Gabčíka z parašutistické skupiny Anthropoid. Před provedením atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 ukrývala Gabčíka ve svém bytě v Praze. Pět dní po zabití parašutistů v pravoslavném chrámě Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici ji zatklo gestapo. Byla deportována do koncentračního tábora v Terezíně a poté popravena v Mauthausenu. Její tříletá dcera Alena byla převezena do internačního tábora ve Svatobořicích, druhou světovou válku přežila.

Josef Svatoň

Medaile za hrdinství in memoriam

(za hrdinství v boji)

Josef Svatoň (8. března 1896 – 1. listopadu 1944) – Voják československé armády, příslušník československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova a absolvoval i sibiřskou anabázi čs. legionářů. Po návratu do vlasti působil jako důstojník u dragounů, za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa ve východních Čechách. Po jejím odhalení uprchl v březnu 1942 na Českomoravskou vysočinu, kde byl jedním z předních činitelů nekomunistické odbojové organizace Rada tří, označované také R3. Počátkem listopadu 1944 ho gestapo vypátralo v Pasekách u Proseče a spolu s jeho pobočníkem, kapitánem Eduardem Soškou, byl zastřelen. Po válce byl in memoriam povýšen na generála.

Arnošt Valenta

Medaile za hrdinství in memoriam

(za hrdinství v boji)

Arnošt Valenta (25. října 1912 – 31. března 1944) – Vojenský letec, důstojník československé armády. Za druhé světové války se zapojil do zahraničních jednotek v Polsku, ve Francii a Velké Británii, kde sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF. V únoru 1941 byl zajat Němci a poté prošel několika zajateckými tábory. Patřil k aktivním účastníkům takzvaného Velkého útěku ze zajateckého tábora v Saganu v březnu 1944, poté byl gestapem zastřelen. Za své činy byl oceněn mnoha vojenskými vyznamenáními, včetně Československého válečného kříže a medaile Za chrabrost před nepřítelem. Získal hodnost plukovníka in memoriam.

Šimon Malý

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství při záchraně lidského života)

Šimon Malý – Žák prvního stupně Základní školy Františka Škroupa v Osicích, který dokázal vytáhnout na břeh svého dědečka, jenž při koupání ztratil vědomí. Koncem června si byl tehdy devítiletý Šimon se svým sedmdesátiletým dědečkem zaplavat na pískovně Čeperka nedaleko Opatovic nad Labem na Pardubicku. Když dědeček ztratil vědomí, chlapec ho sám dokázal vytáhnout na břeh a hlasitým voláním o pomoc upoutal pozornost lidí v okolí, kteří přivolali záchranku.

Martin Černý

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství při záchraně lidských životů)

Martin Černý – Řidič zdravotní dopravní služby Nemocnice Tábor, který letos v únoru spolu se svým synem zachránil život dvojici zhruba desetiletých chlapců, pod kterými se na rybníku Aloisov na pražském sídlišti Černý Most prolomil led. Jeden z chlapců měl dostatek síly, a i když se pod ním led neustále lámal, snažil se udržet nad hladinou, druhému už docházely síly. Černý se synem vytáhli oba hochy na břeh, kde je převzali záchranáři, topícího se hocha následně transportoval vrtulník do nemocnice. Jeho kamaráda do ní převezla sanitka.

Jakub Černý

Medaile za hrdinství

(za hrdinství při záchraně lidských životů)

Jakub Černý – Povoláním grafik a tatér, který s nasazením vlastního života spolu se svým otcem Martinem zachránil dva tonoucí chlapce, pod kterými se letos v únoru na rybníku Aloisov na pražském Černém Mostě prolomil led.

Jiřina Bartůňková

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví)

Jiřina Bartůňková (5. února 1958) – Lékařka, vědkyně a vysokoškolská pedagožka. Expertka na klinickou imunologii působí na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byla zakladatelkou a dlouholetou přednostkou Ústavu imunologie. Podílela se na vytvoření některých diagnostických a léčebných postupů, v posledních letech se se svým týmem věnuje převážně protinádorové imunologii. Stála u zrodu biotechnologické společnosti Sotio, která patří do finanční skupiny PPF. Je autorkou více než 120 vědeckých prací a řady imunologických učebnic.

Zuzana Baudyšová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sociální)

Zuzana Baudyšová (22. dubna 1948) – Zakladatelka a dlouholetá ředitelka nadace Naše dítě, jejímž cílem je pomáhat dětem v krizových životních situacích a prosazovat jejich práva. Pražská rodačka vystudovala Vysokou školu ekonomickou a přes 20 let pracovala v bankovnictví. V roce 1993 založila nadaci, která se za dobu své existence stala respektovanou organizací v oblasti ochrany práv dítěte. V roce 1994 iniciovala zřízení nyní již samostatné krizové telefonní Linky bezpečí, jež denně vyřídí stovky hovorů dětí v nouzi, i vytvoření Krizového centra pro týrané děti. V letech 2014 až 2019 byla senátorkou za ANO v Praze 9, funkci opustila předčasně ze zdravotních důvodů. Do Senátu předtím neúspěšně kandidovala v letech 2004 a 2008.

Gerhardt Bubník

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sportu a práva)

Gerhardt Bubník (23. července 1935) – Sportovní arbitr, krasobruslař a právník. V letech 1954 až 1957 reprezentoval Československa v krasobruslení, potom působil téměř čtyři dekády jako mezinárodní rozhodčí. Zúčastnil se většiny mistrovství světa a olympiád a školil mezinárodní rozhodčí v mnoha zemích světa. V roce 1988 byl ředitelem ME v krasobruslení a v roce 1993 ředitelem mistrovství světa v Praze.

Jako arbitr rozhodoval desítky mezinárodních obchodních sporů u rozhodčích soudů v Praze, Vídni, Paříži a Curychu nebo sportovní spory v Lausanne. V letech 2000 až 2012 působil jako předseda Rozhodčí komise ČOV, která je odvolacím orgánem pro všechny sportovní svazy ve věcech dopingu. Je čestným členem Mezinárodní bruslařské unie a České společnosti pro sportovní právo a získal řadu ocenění. V roce 2016 vstoupil do právnické síně slávy.

Martin Dorazín

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Martin Dorazín (11. listopadu 1968) – Novinář, zaměřuje se na informování z konfliktních oblastí. Od roku 1990 pracuje v Českém rozhlase, s výjimkou šesti let na přelomu století, kdy působil v České televizi. V 90. letech byl zvláštním zpravodajem na Slovensku a v bývalé Jugoslávii. Poté působil téměř pět let jako zpravodaj ve Varšavě. Pak se vrátil na Balkán a také strávil několik měsíců v Libyi. Od roku 2013 byl zpravodajem v Rusku a o šest let později se vrátil do Polska. Ve druhé polovině ledna 2022 odjel z Varšavy na Ukrajinu. Byl tak přímo na místě, když Rusko zahájilo válku na Ukrajině, a v říjnu 2022 obsadil nově zřízenou pozici stálého zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině.

V roce 2016 obdržel Cenu Karla Havlíčka Borovského a o sedm let později i Cenu Ferdinanda Peroutky. Loni měl premiéru dokument Válečný zpravodaj, který ukazuje prostřednictvím Dorazína běžný život obyčejných lidí dlouhodobě vystavených dopadům války na Ukrajině. Snímek získal cenu pro nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu ve Varšavě.

Josef Dostál

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Josef Dostál (3. března 1993) – Vodní slalomář, kajakář, olympijský vítěz. Úspěchů dosáhl na singlu, deblu i čtyřkajaku, v kategorii K1 má tituly mistra světa ze všech věkových kategorií. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v roce 2011, kdy vyhrál juniorské MS a o tři roky později v Moskvě se stal prvním českým kajakářským mistrem světa mezi dospělými v individuálním závodu. Na OH v Riu 2016 se díky stříbru ze singlu a bronzu ze čtyřkajaku stal teprve čtvrtým českým sportovcem od roku 1993, který přivezl dvě medaile z jedné letní olympiády. Na OH v Paříži 2024 se dočkal zlata a zkompletoval sbírku medailí pod pěti kruhy, cenný kov vybojoval na čtvrtých hrách v řadě jako teprve druhý Čech po Janu Železném. Dosud získal sedmkrát titul mistra světa. V roce 2024 vyhrál anketu Sportovec roku.

Jan Dvořák

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Jan Dvořák – Učitel na základní škole v Jeseníku, skautský vůdce. Vystudoval učitelství tělesné výchovy pro druhý stupeň ZŠ a SŠ se zaměřením na speciální pedagogiku na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého (UP) v Olomouci, studoval i matematiku na Přírodovědecké fakultě UP. Stál u zrodu projektu Politika nejen pro mladé, který se na sociálních sítích primárně zaměřuje na mladé lidi a jeho cílem je poskytovat objektivní zpravodajství zasazené do souvislostí.

Ondřej Felix

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Ondřej Felix (11. září 1954) – Přední český odborník na informační technologie a manažer, který významně přispěl k rozvoji a implementaci digitální infrastruktury pro veřejnou správu České republiky. Vystudoval obor počítače na elektronické fakultě ČVUT v Praze, kariéru začal na federálním statistickém úřadu, koncem 80. let působil ve vedení čs. pobočky britské společnosti ICL, která byla v té době jedním z nejvýznamnějších dodavatelů IT technologií do Československa.

V letech 1990 a 1993 vedl společnost APP Systems, který dodávala informační systémy pro VZP či ČNB, poté do roku 2001 řídil českou pobočku firmy Oracle a od listopadu 2001 do června 2004 byl předsedou představenstva a generálním ředitelem tehdejšího Českého Telecomu. V letech 2004 až 2007 působil v dozorčí radě České pošty. Vedl také Sdružení pro informační společnost (SPIS) a později se na ministerstvu vnitra podílel na zavádění e-governmentu.

Věra Fina

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sociální)

Věra Fina (9. prosince 1970) – Spisovatelka, ilustrátorka, fotografka a aktivistka. Je autorkou motivačních projektů pro onkologické pacienty, pořádá charitativní akce, píše knihy, které vycházejí z osobních zážitků. Založila organizaci Jelimán, která podporuje onkologické pacienty po celé České republice. Za své aktivity získala několik ocenění, například Žena roku nebo cenu Via Bona za pomoc druhým.

Martin Fuksa

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Martin Fuksa (30. dubna 1993) – Rychlostní kanoista, v posledních letech jeden z nejlepších na světě. S kanoistikou začal v 13 letech po vzoru svého otce, dvojnásobného mistra světa Petra Fuksy. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 2011, kdy se v Záhřebu stal prvním českým juniorským mistrem Evropy v kategorii singlkanoistů. O rok později získal díky stříbru na ME první velkou seniorskou medaili, mistrem světa se premiérově stal v roce 2015 v Miláně na neolympijské pětistovce. Na OH 2024 v Paříži získal olympijské zlato, je také čtyřnásobným mistrem světa, třináctinásobným mistrem Evropy a dvojnásobným celkovým vítězem Světového poháru. Třikrát vyhrál domácí anketu Kanoista roku.

Anna Geislerová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Anna Geislerová (17. dubna 1976) – Herečka a spisovatelka. Před kamerou debutovala jako třináctiletá ve filmu Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola. Hvězdnou kariéru Geislerové odstartovala role Mariky v thrilleru Filipa Renče Requiem pro panenku (1991). Je držitelkou pěti Českých lvů za role ve filmech Návrat idiota, Želary, Štěstí, Kráska v nesnázích a Nevinnost, k nimž přidala ještě šest neproměněných nominací. Ze zahraničních produkcí Geislerové vyniká snímek Anthropoid z roku 2016, kde se objevila po boku britského herce Cilliana Murphyho. Jejím zatím posledním snímkem je česká road movie Karavan, která měla premiéru letos v létě. Uspěla i jako spisovatelka, za knihu s názvem P.S. převzala v roce 2016 v rámci ocenění Magnesia Litera Cenu čtenářů.

Ondřej Hes

Medaile Za zásluhy in memoriam

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví)

Ondřej Hes (21. července 1968 – 2. července 2022) – Lékař se specializací na nádory ledvin. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni, poté nastoupil na Šiklův ústav patologie ve Fakultní nemocnici Plzeň. V roce 2009 byl jmenován profesorem patologie. Byl členem mezinárodní pracovní skupiny pro klasifikaci nádorů ledvin. Spolu s kolegy objevil několik nových typů nádorů ledvin, které se staly součástí oficiální klasifikace publikované Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Patřil k nejvíce citovaným genitourinárním patologům na světě, byl autorem více než 360 vědeckých prací.

Jakub Hrůša

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Jakub Hrůša (23. července 1981) – Dirigent, spolupracuje s nejuznávanějšími orchestry světa, v zahraničí je Hrůša ceněn nejen za interpretace repertoáru 18. až 20. století, ale i za mimořádná provedení děl českých skladatelů od Bedřicha Smetany po současnost. Brněnský rodák studoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Už v 18 letech se zúčastnil mezinárodní dirigentské soutěže Pražského jara. Od sezony 2008/2009 působil Hrůša jako šéfdirigent Pražské komorní filharmonie, s níž mimo jiné v roce 2010 zahajoval Pražské jaro. Brzy se uplatnil u zahraničních orchestrů, vedle Bamberských symfoniků vedl třeba Losangeleskou filharmonií nebo spolupracoval s Vídeňskými symfoniky.

Od roku 2018 je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, kterou od podzimu 2028 povede jako šéfdirigent a hudební ředitel. Nyní působí jako šéfdirigent Bamberských symfoniků, a v této funkci zůstane do roku 2029. Od září letošního roku je také hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden v Londýně. Dříve působil jako hlavní hostující dirigent Orchestru Národní akademie sv. Cecílie v Římě, Philharmonia Orchestra v Londýně a Tokijského metropolitního symfonického orchestru. V roce 2023 byl oceněn jako Dirigent roku časopisem Opus Klassik, v roce 2024 dvakrát zvítězil na Gramophone Awards a je držitelem několika významných cen a čestných uznání v Německu, Velké Británii a České republice.

Tomáš Jungwirth

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Tomáš Jungwirth (23. října 1967) – Fyzik, který se specializuje na spintroniku, což je obor propojující fyziku, elektroniku a vlastnosti elektronového spinu. Po studiích na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy strávil část kariéry ve Spojených státech, kde se se spintronikou poprvé setkal. Do Česka obor přinesl začátkem tisíciletí. V posledních letech se Jungwirth soustředil na výzkum antiferomagnetické spintroniky a objevil dosud neznámou třídu magnetů nazvanou altermagnety. Tento objev vzbudil značnou pozornost a otevřel nové možnosti ve vývoji informačních technologií. Podle seznamu Clarivate Highly Cited Researchers 2024 patří mezi jedno procento nejcitovanějších vědců světa. V roce 2024 získal nejvyšší české vědecké ocenění Česká hlava.

Jan Kaplický

Medaile Za zásluhy in memoriam

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Jan Kaplický (18. dubna 1937 – 14. ledna 2009) – Architekt, který se více než ve svém původním domově proslavil v zahraničí, jeho nejznámější stavby v Londýně či Birminghamu se staly ikonami. V českém prostředí je známý zejména díky neuskutečněnému projektu na novou budovu Národní knihovny na Letné. Kaplického návrh zvaný chobotnice, jehož vítězství bylo oznámeno v březnu 2007, rozpoutal velké vášně a výstavba nakonec ztroskotala kvůli odporu některých politiků. Národní knihovna od stavby ustoupila, později se několikrát objevily pokusy projekt oživit.

Plánovaná devítiposchoďová knihovna vysoká 48 metrů, umístěná na Letné, měla pojmout na deset milionů svazků a počítalo se i s kavárnou, restaurací, studovnami či víceúčelovým sálem. Většina fondů měla být umístěna v podzemí budovy, což ale soutěž původně neumožňovala a kritici později tvrdili, že tím Kaplický i porota porušili její podmínky. Česká komora architektů (ČKA) požádala o prověření regulérnosti soutěže Mezinárodní unii architektů (UIA), ta však žádná pochybení nenašla.

Pražský rodák vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a v roce 1968 emigroval do Británie. Prošel několika kancelářemi, než v roce 1979 založil studio Future Systems, kde navrhl i tiskové centrum na kriketovém stadionu v Londýně oceněné prestižní Stirlingovou cenou. Již po Kaplického smrti bylo dokončeno jeho muzeum Ferrari v Modeně. Realizace se naopak nedočkal projekt Jana Kaplického, českobudějovické Kongresové centrum Antonína Dvořáka, přezdívané podle tvaru rejnok.

František Kopřiva

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví)

František Kopřiva (17. dubna 1956) – Lékař, vysokoškolský pedagog a vědec, jeden ze zakladatelů oboru dětské pneumologie, působí na Lékařské fakultě Univerzity Palackého a Dětské klinice Fakultní nemocnice v Olomouci. Absolvent olomoucké lékařské fakulty (1981) studoval také u zakladatele dětské pneumologie profesora Roberta Wooda ve švýcarském Davosu. Dlouhodobě se věnuje péči o chronicky i akutně nemocné děti, soustředí se především na diagnostiku a léčbu dětí s alergickými chorobami, s poruchami imunitního systému a chorobami dýchacího ústrojí, angažuje se v České iniciativě pro astma. V březnu 2009 byl jmenován profesorem pro obor pediatrie.

David Kratochvíl

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

David Kratochvíl (23. října 2007) – Úspěšný paralympijský plavec. Je nevidomý, o zrak přišel kvůli rakovině sítnice, na jedno oko slepý byl v necelém roce, o zrak i na druhém oko přišel ve věku šesti let. Patří k nejlepším českým paralympionikům současnosti. Loni v Paříži na paralympijských hrách získal kompletní medailovou sbírku. Na letošním MS v Singapuru získal čtyři zlata, jedno stříbro a dva bronzy. Dokázal se prosadit napříč všemi plaveckými způsoby – včetně polohovky – i délkami, od padesátky po čtyřstovku. V současnosti studuje na tachovském gymnáziu a v budoucnu by se chtěl věnovat psychologii.

Jan Vítek

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti techniky)

Jan Vítek (16. září 1925) – Stavař, vynálezce a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT, jeho specializací byla konstrukce a dopravní stavby. Celoživotně se věnuje navrhování staveb z předpjatého betonu a zavádění nových technologií pro jejich provádění. Pod jeho vedením vznikla řada pokrokových postupů pro výstavbu mostů. Je mimo jiné autorem návrhu Nuselského mostu v Praze, na jehož podkladě byla vypracována dokumentace pro jeho realizaci.

Mezi jeho projekty patří i mosty v Bílině, v Davli či dálniční most přes Jizeru u Předměřic. Připravil také například návrh mostu u Bejrútu v Libanonu či se podílel na projednávání realizace mostu přes rameno řeky Mekong v Kambodži. Je autorem řady odborných publikací. V roce 2018 byl jmenován čestným členem České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT).

Zdenka Wasserbauerová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti charitativní a dobrovolnictví)

Zdenka Wasserbauerová (21. června 1940) – Propagátorka dárcovství kostní dřeně. Celý život pracovala v gumárenské společnosti Barum v Otrokovicích. Náboru dárců do registru kostní dřeně se jako dobrovolnice věnuje od roku 1997. Jezdí do škol a snaží se přesvědčit mladé lidi, aby kostní dřeň darovali. K hledání dárců ji přimělo to, že před lety leukémií onemocněl její vnuk. Sám transplantaci nepotřeboval a uzdravil se. Do Českého národního registru dárců kostní dřeně přivedla už přes 30.000 dobrovolníků. V roce 2015 obdržela cenu Via Bona za filantropii, za své nasazení získala titul Srdcařka roku. O rok později získala cenu Osobnost neziskového sektoru.

Dana Krejčířová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sociální)

Dana Krejčířová (1954) – Psycholožka a pedagožka, významně přispěla k rozvoji oboru dětské klinické psychologie. Absolvovala psychologii na Univerzitě Karlově (1978), pracovala nejprve v Ústavu péče o matku a dítě v Praze – Podolí, od roku 1984 působí ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Vedle práce klinické a dětské psycholožky se věnuje také pedagogické činnosti. V roce 1991 nastoupila na subkatedru klinické psychologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), kde se zaměřila především na dětskou klinickou psychologii a vzdělávání v této oblasti.

Libor Lochman

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Libor Lochman – Dlouholetý ředitel Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky (URNA), který vede od března 1996; je nejdéle působícím šéfem některé české policejní jednotky. Vystudoval Právnickou fakulty Univerzity Karlovy, před rokem 1989 působil na prokuratuře, k policii nastoupil na podzim 1991, nyní je brigádním generálem. Předtím, než se stal ředitelem URNA, působil Lochman v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kde byl zařazen jako policejní rada prvního oddělení Národní protidrogové centrály.

Petr Oslzlý

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Petr Oslzlý (26. dubna 1945) – Divadelní dramaturg, scenárista a herec. Nejvíce je spojen s brněnským divadlem Husa na provázku. Na této scéně působil několik desítek let jako umělecký šéf, na inscenacích se podílel dramaturgicky i jako herec. Za minulého režimu organizoval v Brně Podzemní univerzitu, na které také sám přednášel. V letech 2018 až 2022 byl rektorem Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně.

Rodák z Konic vyrůstal v Prostějově. Vyučil se kovomodelářem, později absolvoval Střední strojnickou školu, vystudoval Vysokou školu technickou v Brně a s krátkodobým uvolněním politických poměrů v roce 1968 mohl být přijat na brněnskou filozofickou fakultu na obory dějiny umění a divadelní věda. Po příchodu do Brna se stal jedním ze spolutvůrců experimentálního Divadla Quidam.

Za svoji práci získal řadu ocenění. V roce 2016 mu ministr kultury Daniel Herman udělil Cenu Ministerstva kultury za celoživotní autorskou, dramaturgickou i organizační práci v oblasti alternativního a studiového divadla. Loni mu premiér Petr Fiala udělil medaili Karla Kramáře.

Petr Ošlejšek

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Petr Ošlejšek (15. prosince 1975) – Náměstek generálního ředitele Hasičského záchranného sboru (HZS), který koordinuje pomoc českých hasičů v zahraničí; zasadil také se o rozvoj integrovaného záchranného systému (IZS) při mimořádných událostech. U hasičů působí od roku 1996, začínal v Prostějově, odkud na přelomu století přešel z funkce vedoucího operačního důstojníka do vedení HZS v Olomouckém kraji. Mimo jiné byl náměstkem ředitele pro IZS a operační řízení nebo ředitelem územního odboru Prostějov.

Mezi roky 2010 a 2021 působil jako náměstek pro IZS a operační řízení Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje, poté přešel na obdobnou funkci na celostátním vedení HZS. Absolvoval řadu kurzů v oblasti požární ochrany, civilní ochrany a krizového řízení, je jedním ze styčných důstojníků HZS pro mezinárodní záchranné operace. Osobně se účastnil několika zahraničních misí, v roce 2022 jej prezident Miloš Zeman povýšil do generálské hodnosti.

Tomáš Pojar

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti obrany)

Tomáš Pojar (28. prosince 1973) – Diplomat a bezpečnostní analytik. Od roku 2022 působí jako vyjednavač předsedy vlády Petra Fialy pro evropské záležitosti a jeho poradcem pro národní bezpečnost. Z této pozice je i tajemníkem Bezpečnostní rady státu. Syn diplomata, spisovatele a historika Miloše Pojara působil začátkem 90. let v uprchlických táborech v bývalé Jugoslávii. Mezi roky 1995 a 2005 pracoval v organizaci Člověk v tísni, i jako výkonný ředitel. Poté působil na ministerstvu zahraničí, v letech 2006 až 2010 byl prvním náměstkem ministra (pro EU, bezpečnostní politiku a bilaterální vztahy s evropskými zeměmi). Mezi roky 2010 a 2014 působil jako velvyslanec ČR v Izraeli. Byl také prorektorem soukromé vysoké školy CEVRO Institut.

Šárka Pospíšilová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Šárka Pospíšilová (2. ledna 1969) – Molekulární bioložka a genetička, od roku 2019 je prorektorkou Masarykovy univerzity v Brně. Vystudovala molekulární genetiku a biologii na Přírodovědecké fakultě MU, doktorský titul získala v oboru molekulární a buněčná biologie. V roce 2002 začala pracovat ve Fakultní nemocnici Brno. O šest let později se stala ředitelkou Centra molekulární biologie a genové terapie a v roce 2011 začala působit i jako vedoucí jednoho z center Středoevropského technologického institutu CEITEC. Je držitelkou řady prestižních ocenění i autorkou a spoluautorkou více než 220 vědeckých publikací, sedmi patentů a několika odborných knih. V roce 2022 se stala členkou prestižní Evropské asociace molekulární biologie (EMBO).

Josef Průša

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Josef Průša (23. února 1990) – Podnikatel, inovátor a vývojář, zakladatel a majitel společnosti Prusa Research, která patří mezi největší výrobce 3D tiskáren a jejich náplní na světě. Už jako mladý se zhlédl ve 3D tisku, zapojil se do mezinárodního projektu, začal jezdil po světě a přednášet. V roce 2012 ukončil studium VŠE a ve 22 letech založil firmu na výrobu 3D tiskáren. Začínal ve sklepě na pražském Smíchově s půjčkou 200.000 korun od otce. Společnost Prusa Research v současnosti zaměstnává na 1000 lidí a dodává 3D tiskárny do více než 160 zemí světa. Sám Josef Průša získal mimo jiné ocenění EY Podnikatel roku v roce 2021.

Karel Řehka

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti obrany)

Karel Řehka (1. února 1975) – Náčelník generálního štábu, armádní generál. Rodák z Tišnova u Brna vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a průzkumný směr na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Později absolvoval důstojnický kurz na Královské vojenské akademii Sandhurst ve Velké Británii, kurz Ranger v USA, kurz předsunutých leteckých návodčích ve Velké Británii a brigádní štábní kurz zaměřený na řízení obrany státu a krizové řízení na Vojenské akademii v Brně.

V minulosti byl například velitelem průzkumného odřadu roty KFOR, která se zapojila do operace Joint Guardian na území Kosova. V letech 2002 až 2006 působil jako velitel roty a později střediska 601. skupiny speciálních sil, v roce 2004 se jako zástupce velitele kontingentu speciálních sil zúčastnil operace Enduring Freedom v Afghánistánu. Od srpna 2006 do července 2009 působil jako specialista oddělení speciálních sil na velitelství sil rychlé reakce NATO v německém Rheindahlenu, přičemž se na přelomu let 2006 a 2007 a 2007 a 2008 dvakrát vrátil do Afghánistánu.

Po návratu do ČR působil na Ředitelství řízení speciálních sil ministerstva obrany a byl vojenským asistentem ministra obrany. V květnu 2010 se stal velitelem 601. skupiny speciálních sil, v jejímž čele stál do října 2014 (v roce 2011 velel v operaci ISAF v Afghánistánu). V letech 2020 až 2022 byl ředitelem Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Se jmenováním do čela armády v červnu 2022 se vrátil do aktivní služby.

Jan Starý

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti vědy a zdravotnictví)

Jan Starý (18. května 1952) – Hematolog a onkolog. Díky jeho profesnímu úsilí se v 80. letech v Československu začaly děti trpící leukemií léčit podle moderních západních standardů a od konce téže dekády se v tuzemsku provádějí transplantace kostní dřeně. V prosazování moderních metod a spolupráce vědec pokračoval i v 90. letech. Starý působí na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (UK) a je také emeritním přednostou Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice v Motole.

Rodák z Českých Budějovic vystudoval Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy. V roce 1976 začal pracovat ve Fakultní nemocnici (FN) v Motole. V letech 2004 až 2021 byl přednostou Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a FN Motol. V roce 2022 získal cenu Nadačního fondu Neuron za celoživotní přínos vědě.

Danuše Steinová

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti sociální a školství)

Danuše Steinová (13. září 1949) – Zakladatelka univerzit třetího věku v České republice, předsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging, generální sekretářka celoevropské organizace hájící práva seniorů EURAG. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a později obor vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě UK. Vzdělávání a aktivnímu trávení času seniorů se věnuje už více než 40 let. V roce 1983 založila Klub aktivního stáří, o tři později iniciovala vznik první Univerzity třetího věku na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy.

Alois Švehlík

Medaile Za zásluhy in memoriam

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Alois Švehlík (30. července 1939 – 2. dubna 2025) – Herec a dabér, nositel ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. S profesionálním herectvím začínal v roce 1962 v Západočeském divadle v Klatovech. Významné pro něho bylo několikaleté angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy. V letech 1974 až 1988 působil v Městských divadlech pražských, kde ztvárnil mimo jiné Adama Branta v trilogii Smutek sluší Elektře a zejména McMurphyho v Přeletu nad hnízdem kukačky. V roce 1988 se stal členem Činohry Národního divadla, kde přes 35 let patřil k nejvýraznějším postavám souboru.

Od 70. let se Švehlík objevoval před kamerou. Zahrál si například ve snímcích Dým bramborové natě, Mladý muž a bílá velryba, Povídky malostranské či Smrt krásných srnců. Z těch novějších ho diváci mohli vidět jako mlynáře v pohádce Princezna ze mlejna nebo ve filmu Úsměvy smutných mužů. Za roli bývalého středoškolského profesora ve filmu Jiřího Mádla Na střeše dostal Švehlík v roce 2019 na festivalu v Karlových Varech cenu Modrá kostka.

Vedle herectví se uplatnil také v dabingu. Jeho charakteristickým chraplavým hlasem promlouval například slavný komisař Horst Schimanski. Za nadabování Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude získal Švehlík v roce 1999 Cenu Františka Filipovského. O osm let později obdržel tuto cenu znovu, a to za dabing Antonyho Quinna ve snímku Tajemství Santa Vittorie.

Jiří Tichota

Medaile Za zásluhy

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Jiří Tichota (18. dubna 1937) – Hudebník a hudební vědec. Hudební samouk, muzikolog a kytarista vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na muzikologické katedře pak působil od roku 1963 až do poloviny 80. let minulého století. Proslavil se s folkovou kapelou Spirituál kvintet, která byla založena v roce 1960. V letech 1967 až 1969, když ještě směl, absolvoval se skupinou zahraniční turné, a také učil na evropských seminářích pro starou hudbu v Belgii. Tichota během let 1963 až 2021 pro Spirituál kvintet napsal 91 textů a upravil 170 písní. Svůj rozlučkový koncert odehrál Spirituál kvintet v říjnu 2021 v pražské Lucerně.

Josef Vágner

Medaile Za zásluhy in memoriam

(za zásluhy o stát v oblasti životního prostředí)

Josef Vágner (26. května 1928 – 6. května 2000) – Lesník, zoolog a spisovatel. Původně vystudoval lesnickou fakultu na pražské Vysoké škole zemědělské, po absolvování několika afrických expedic se z něj brzy stal světově uznávaný odborník na tropickou zoologii. V letech 1965 až 1983 vedl zoologickou zahradu ve Dvoře Králové nad Labem. Pod jeho vedením dosáhla zoo mimořádného rozvoje. V 80. letech Vágner otevřeně upozorňoval na devastaci světové přírody. Po pádu komunistického režimu se stal načas mluvčím Občanského fóra v Hradci Králové.

Miloš Zapletal

Medaile Za zásluhy in memoriam

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Miloš Zapletal (13. ledna 1930 – 8. května 2025) – Spisovatel literatury pro mládež, překladatel a někdejší šéfredaktor časopisů Junák a Skauting. Skaut s přezdívkou Zet v 70. a 80. letech napsal knihy pro mládež Sedmička, Stezka odvahy nebo Ostrov přátelství. Volně jimi navázal na dílo Jaroslava Foglara, za jehož pokračovatele ho skauti považují. Byl také autorem mnohasvazkové Velké encyklopedie her. V roce 1989 se Zapletal podílel na obnově skautských časopisů, které potom řídil. V Liberci také založil skautské nakladatelství.

Literaturu rovněž sám překládal, z angličtiny dílo Ernesta Thompsona Setona, z bengálštiny především eseje a povídky nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura. V roce 2020 obdržel stříbrnou medaili předsedy Senátu. Získal i krajské ocenění Pocta hejtmana Libereckého kraje, a to v roce 2016 za přínos v oblasti práce s mládeží.