Po atentátu. Liberálové vyzývají ke smíření, ale neuhnou ani o centimetr

ÚHEL POHLEDU: Když atentátník střílí na politika, jsou jen dvě možnosti. Pokud by Robert Fico zemřel, Slovensko by to oslabilo, vzniklo by mocenské vakuum, politika by se ocitla v chaosu anebo v těsné blízkosti chaosu, pubescentní politici z obou stran by začali hrát vybíjenou, kdo s koho.

Jestli Robert Fico přežije, atentát ho navzdory možným zdravotním komplikacím politicky posílí. Získá něco, co žádný politik nedokáže získat volbami, a další vývoj politiky bude určovat on.

Dnes jsme chválabohu blíž druhé variantě, z čehož některým obavám navzdory jde hlavně úleva. Myslím, že to je úleva pro všechny – v politice i mimo ni.

Nikdo nám Slovákům nerozumí lépe než obyvatelé Moravy a Čech, už proto, že můžete sledovat původní zdroje. A přesto když člověk pozoruje česká média, cítí, že některé důležité věci se ztrácejí v překladu.

Například stav slovenské mediální scény. Média jsou na Slovensku výrazně progresivní a liberální, převládá v nich jeden narativ a ten poměrně často prohrává u voleb.

Nejen když naposledy Korčok prohrál prezidentské volby, před ním Šimečka parlamentní – platí to i pro vítězství Matoviče v roce 2020, děje se to opakovaně. Média jsou aktivističtější než u vás Respekt. O Zuzaně Čaputové se nedočtete, že by nedejbože taky mohla udělat nějakou chybu, vždycky všechno myslela dobře a je to značkový křišťál na export.

Naopak Fico od médií nezíská dobrý bod, ani když mu poděkuje ukrajinský premiér Šmyhal, i to naše média využijí k jeho kritice (pokrytec!). Debata je beznadějně stranická, počítá se všechno, zhruba na způsob, jakým „informuje“ CNN o Trumpovi.

Proto když atentátník z Handlové zmínil odvolání jednoho konkrétního soudce z čela Soudní rady anebo svoje obavy z nového zákona o veřejnoprávní televizi, může český divák získat pocit, že atentátník musel být šílenec. Ovšem domácí čtenář slovenského tisku ví, že jak konec soudce Mazáka, tak změny v televizi RTVS ohrožují samu demokracii a místo Slovenska v Evropě. Podobně jako novela trestního zákona, u níž se vláda při snižování přísných sazeb inspirovala českým vzorem. Ale řeklo se, že to je mafiánská novela, pozvánka pro zločince z celé Evropy na Slovensko. Pokud z nás tedy Fico předtím neudělá součást Ruska řečmi o tom, že v zájmu Ukrajiny je skončit válku co nejdřív. Jak jsme viděli předminulou středu, ne každý takové zpravodajství zpracuje.

Novináři mají tento způsob myšlení zažraný pod kůží způsobem, který typického slovenského voliče dráždí. Po střelbě v Handlové to bylo vidět i na tom, jak rychle přecházeli od atentátu na premiéra k příkladům slovních útoků na prezidentku. Neuměli svůj dvojí metr skrýt a vlastně se o to moc ani nepokoušeli. Člověk občas nechápavě kroutil hlavou: Haló, a po kom se to vlastně střílelo?

Na premiéra Fica střílel zradikalizovaný opoziční demonstrant, ale jak si přečtete a vyslechnete skoro v každém médiu, odpovědnost nese silná polarizace a tu dlouhodobě vytvářel Fico a další vládní politici.

Navzdory tomu, že atentátník z Levic se přiznal k politickému motivu, navzdory tomu, že se rozhodl po prezidentských volbách, v nichž jsme „rozhodovali, zda budeme demokracií“ (titulek deníku Sme), tak protože Fico je hrozbou pro stát, nikdo z liberální scény neustoupil ani o milimetr. Nikdo nenapsal ani řádek, že ta obvinění byla přehnaná, že tvrzení, že většina parlamentu a většina společnosti ohrožují demokracii, jaksi nesedí, že Fico skutečně není druhý Putin, dokonce ani druhý Orbán (například proto, že neexistuje jediný smerácký portál či deník). Nebo že se to přehnalo s nálepkami, že proruský je on nebo společnost, když si o válce myslíme to co američtí profesoři Mearsheimer a Sachs, německý generál Kujat nebo papež František. Liberálové sice vzývali k smíření, ale neuhnuli.

A teď si představte to nepochopení vznikající z toho, že veškeré dění na Slovensku vysvětlují v pražských televizích a novinách téměř výlučně slovenské herečky, novináři, bývalí politici nebo sociologové, kteří se exkluzivně rekrutují z voličů 17procentní strany (tolik procent získalo Progresivní Slovensko – pozn. red.). Dost nepropustný filtr, nemyslíte?

Autor je šéfredaktor slovenského deníku Štandard.