Postjaderné Německo
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
EDITORIAL
Dočkali jsme se stanovení termínu sněmovních voleb, které dostávají vlivem zásadního tektonického posunu zemských desek, vyvolaného zvolením Donalda Trumpa, ...
Nový německý kancléř Merz slíbil stávajícímu francouzskému prezidentovi Macronovi, že Německo přestane sabotovat jadernou energii na celoevropské úrovni a zasadí se o odstranění řady byrokratických překážek ze společné evropské politiky. Na ospalé německé poměry je to téměř revoluce. Země, jejíž intelektuální vrstvu těžce zasáhla myšlenka „Atomkraft – nein, danke!“, si rozmyslela svoji obvyklou snahu dokopávat do německých řešení i zbytek Evropy hlava nehlava.
Není ale úplně jasné, zda České republice taková revoluce ještě k něčemu bude.
Německo samotné už se vrátit k jádru bohužel v podstatě nemůže. Odstávka jaderných elektráren nebyla jednorázový úkon. Byl to dlouhodobý proces, při kterém se mimo jiné už neinvestovaly peníze (nad nezbytné minimum) do údržby a oprav reaktorů, jejichž provoz měl brzy skončit. Od odstávky navíc na zbylé technice, nebyla-li už demontována, dál zapracoval zub času. Nemálo propuštěných inženýrů odešlo do důchodu, ze kterého už se jim třeba nebude chtít zpátky. Dodavatelské firmy se přeorientovaly na jiné produkty a jiné trhy. Výchova nových jaderných inženýrů byla utlumena a noví absolventi jsou zaměřeni spíš na „malé“ aplikace jaderného inženýrství, jako jsou medicínské přístroje, než na výrobu elektřiny. Přerušil se přenos neformálního know-how mezi lidmi, kterému obvykle říkáme „institucionální paměť“, a ten se velmi těžko zase obnovuje.
A konečně je tu politické riziko jménem Zelení. Ti jsou momentálně na spolkové úrovni v opozici, ale sedí v řadě zemských vlád, a vzhledem k tomu, že německá politická scéna se nedokáže systémově smířit s existencí AfD, je poměrně pravděpodobné, že budou součástí nějaké příští spolkové velekoalice, do níž budou její iniciátoři potřebovat úplně všechny ostatní strany. Ne všichni členové strany Zelených jsou antijaderní, pro řadu z nich je to přesto celoživotní článek víry, což bude případné investory do německého jádra silně odrazovat.
(V podstatě jediná možná výjimka by nastala, kdyby se skutečně podařilo uvést do provozu malé modulární reaktory. To jsou – teoreticky – stroje, které nepotřebují ani příliš péče, ani příliš drahou výstavbu, mají se vyrábět v továrně „na běžícím pásu“ a vozit kamionem. Na tento druh snadno přenosného reaktoru vyrobeného někde jinde by si i Německo mohlo troufnout, neboť v nejhorším by se prostě převezl jinam. Ale nejdříve jej někdo musí začít úspěšně vyrábět – a toho jsme se zatím nedočkali.)
Z německého hlediska je tento ústupek vstřícným gestem hlavně vůči Francii, která si slibuje, že na případné evropské jaderné renesanci vydělá. To ovšem, mimo jiné, znamená vyřadit jakoukoliv konkurenci – a nedávný dopis francouzského eurokomisaře Séjourného, který vyzývá Českou republiku k tomu, aby odložila podpis smlouvy o dostavbě Dukovan, do toho zapadá. Séjourné snad nemluví za celou Evropskou komisi, ale v praxi si těžko představit Komisi, která by v tak velké věci nešla Francouzům na ruku. Jednotlivé členské státy EU jsou si sice rovny, ale Francie patří do klubu těch rovnějších. Jediné, co by to mohlo změnit, je případné vítězství nějakého nacionalisty ve francouzských prezidentských volbách. Tam by asi Brusel nevynechal příležitost, jak mu namazat schody.
Stručné hodnocení celé situace by tedy mohlo znít: Je hezké, že Němci konečně uznali vlastní chybu. Ale levnější energii z toho nejspíš mít nebudeme.