Film Tichá pošta, nad kterým se zamýšlí Jiří Peňás, vznikl podle stejnojmenné povídky Jiřího Stránského (na snímku), která vyšla knižně v roce 2004.
Foto: wikimedia commons, Jindřich Nosek (NoJin)
1
Při jmenování nových rektorů v lednu 2022 byl prezident Zeman, nedlouho předtím propuštěný z péče lékařů, opět ve skvělé formě. Aniž by vyslovil jméno Jana ...
Stačí málo malinko a člověk je odhalen. Co hůř: stane se, panebože, jen to ne – rasistou snad úplně ne, ale zkoumatelem věcí rasových… Což tedy opravdu nechtěl. Ale přihodí se mu to nečekaně a nechtěně. Ale nemůže si pomoci. Je, ehm… rasistou. Proti své vůli – ale co naplat? Asi – tedy je?
To usedne (s nejlepším úmyslem a bezelstně) k sledování nového česko-slovensko a taky srbského (což se ovšem nijak neprojevuje, jde nejspíš o grantovou alchymii) hraného filmu Tichá pošta. Předem je nutné říct, že film se mu docela líbil: je hezky natočený, neodbytý, jeho vyznění je laskavé a vlídné, herci dobří, atmosféra podmanivá, chvílemi je to i napínavé, a když se to shrne, je to takový rodinný film o statečnosti, potřebě solidarity a o nebojácných dětech, které převezou nebezpečný náklad přes nebezpečné území. Doporučuji, pěkné na Vánoce, kdy se to určitě bude dávat.
Film vznikl podle stejnojmenné povídky Jiřího Stránského, která vyšla knižně v roce 2004. Děj, inspirovaný prý skutečnou událostí, kterou Jiřímu Stránskému vyprávěl jeho spoluvězeň v padesátých letech, se odehrává na konci války, v ještě zasněžených měsících roku 1945 v krkonošském podhůří, na pomezí protektorátu a župy Sudety. Do horských lesů se tam zřítí vojenské letadlo s francouzským pilotem, kterému se podaří katapultovat, těžce zraněný zůstane ležet v lesní samotě. Tam ho najdou dva kluci, zjistí, že je to francouzský pilot – a rozhodnou se ho zachránit. V předloze to jsou to chlapci němečtí, Hans a Jochen, ale z antinacistických rodin, jejich tátové, němečtí dřevaři, vědí, že válka je prohraná, inu, rozhodnou se francouzského pilota zachránit, i když samozřejmě vědí, co tím riskují. V tiché spolupráci s českými kolegy se jim pilota podaří propašovat na bezpečnější území v protektorátě, kde se v úkrytu dočká konce války. Jde o to, že tím úkolem jsou pověřeny děti z podhorských vesnic, které si francouzského pilota předávají jako „tichou poštu“ dál a dál. Je to napsáno prostým přímočarým způsobem, jak Stránský psal, bezelstně a nekomplikovaně, hlavní důraz je dán na tu praktickou statečnost dětských postav, malých hrdinů, kteří chtějí zachránit život zraněného cizince, přičemž nasazují své vlastní, i svých bližních.
A nyní tedy ta ožehavá věc. Ten francouzský pilot ve filmu je… černoch. Tedy spíš mulat, prostě nikoli „etnický“ Francouz. Kluci, kteří ho nalezli, na něj také nejdřív udiveně zůstanou zírat, zazní tam, že asi spadl z Afriky, ale pak se zachovají, jak se tedy zachovat mají: rozhodnou se ho zachránit.
V povídce je to poněkud jinak, vlastně v povídce „to“ vůbec není! Pilot je samozřejmě „pouze“ Francouz a lze předpokládat, že Jiří Stránský, který zemřel v roce 2019, si ho též jako Francouze představoval. V povídce se jmenuje Pierre, každý, kdo se k němu dostane, se k němu chová jako k Francouzovi, tedy Francouzovi bez přidaného „znaku“ barvy kůže. Abychom se vyjádřili exaktně: téma barvy kůže v knize vůbec není přítomné prostě proto, že když už spadl na konci války do Krkonoš nějaký pilot francouzského válečného letectva, dalo se předpokládat, že to bude… inu Francouz. Tedy člověk, u nějž nebude exponovaná barva kůže. Tady je to najednou jinak. Prostě, kdo není slepý, vidí, že to není tak úplně Francouz, zvláště v roce 1945.
Proč tento posun? Jako by sama skutečnost, že pilot havaroval a je ho potřeba zachránit, nestačila na to, aby vznikla dramatická situace. Z jakéhosi důvodu se tvůrci filmu rozhodli, že k ní přidají ještě něco navíc. Tedy jakési rasové ozvláštnění. Výsledkem je, že se dodalo něco, co je zaprvé nejspíš vysoce nepravděpodobné (ano, jistě, u amerického letectva sloužili i černošští letci) a zadruhé de facto zbytečné, ba zavádějící. Samozřejmě jiná by byla situace, kdyby tehdy opravdu spadl do Krkonoš černoch, respektive mulat, což by zajisté vzbudilo pozornost u tehdejších zachránců, alespoň v tom smyslu, že nebezpečí, které by zřejmě nezůstalo aktérům utajeno, by bylo mnohonásobně větší: právě proto, že nacismus byl na rasismu založený, takže zachránci by možná měli daleko větší strach, možná i jinou motivaci, možná by došlo k dalším komplikacím. Čili celé to vytváří jinou, troufám si říci, že nepřirozenou a vykonstruovanou atmosféru, v níž se vkrádá pocit, že autoři z nějakého důvodu vkládají do filmu školení, že indoktrinují mladé diváky současnou politicky správnou „antirasistickou“ slepotou, která nedovoluje připustit, že věci by měly mít svou třeba dobovou logiku a oprávnění, ale přizpůsobuje je dnešním ideologickým doktrínám.
Film je vizuální médium, když D’Artagnana nebo nyní u nás francouzského pilota za druhé světové války hraje černošský herec, všimne si toho i ten, kdo věru přeje černochům jen to nejlepší. Divák na to může v zásadě reagovat třemi způsoby, zaprvé dělá, že si toho nevšiml, že mu je to jedno, přičemž se rozhlíží, kdo na to co říká. Zadruhé má z toho radost, protože to považuje za správné. Zatřetí moc z toho radost nemá, protože to považuje za nesprávné, zbytečné a ohlupující. Ten udělá nejlíp, když o tom raději zůstane mlčet. Ještě ho někdo nazve… rasistou.
Toho se tedy autor tohoto článku nedržel, přičemž by raději měl.
00:06
