Stagnace na Rýně

KOMENTÁŘ

Stagnace na Rýně
Představa provázející kampaň Energiewende, že se Německo stane důležitým producentem obnovitelných zdrojů pro zbytek světa, se naplnila jen velmi skromně a neúplně, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Deset let od skoku Ivety Bartošové

KOMENTÁŘ

V pondělí 29. dubna uplyne přesně dekáda od chvíle, kdy zemřela zpěvačka Iveta Bartošová. Kdy nedaleko svého domu skočila pod vlak, a kdy se tak završil jeden ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Německá ekonomika nevzrostla během posledního čtvrtroku ani o desetinku procenta. Technicky vzato je to změna k lepšímu, protože v předešlých dvou kvartálech došlo dokonce k poklesu, tj. recesi. Z hlediska zbytku Evropy to ale nijak příznivá zpráva není. Ačkoliv mnoho evropských států – mezi nimi i neklidná Francie, periferní Španělsko a silně zadlužené Řecko – během jara hospodářsky rostlo, stagnující Německo je trochu moc velká „mrtvá váha“ na to, aby se jeho problémy nějakou formou nepropsaly i do ekonomik jiných evropských států.

Skutečně zajímavá otázka je hlavně ta, jestli jde o krátkodobý jev, nebo o projev dlouhodobého trendu. Německá ekonomika je silná, ale nikdo na světě není tak silný, aby unesl úplně cokoliv, a Němci už toho nesou na hřbetě mnoho. Demografický vývoj státu je nepříznivý: země byla jednou z prvních v Evropě, kde porodnost poklesla pod dvě děti na ženu (roku 1971, tedy o dvanáct let dříve než v České republice). Značnou část mladé generace tvoří běženci z muslimského světa či Afriky, jejichž dosažené vzdělání i znalosti němčiny jsou vesměs nedostatečné k tomu, aby mohli zastávat pracovní místa vysněných „doktorů a inženýrů“.

 

Přitáhnout do Německa skutečně kvalifikované pracovní síly z jiných kontinentů je zase v konkurenci zemí jako Austrálie a USA, kde se mluví anglicky a které mají dlouhou institucionální tradici „vyzobávání talentů“ ze zbytku světa, mimořádně těžký úkol. Německá byrokracie utrpěla značné rány za druhé světové války, kdy shořelo mnoho archivů, ale za osmdesát let míru, která od té doby uplynula, se opět rozbujela a začala ucpávat tepny německé ekonomiky nekonečným papírovým plakem. Německý daňový systém patří k nejsložitějším na světě. Sázka na levný ruský plyn, který měl doplnit obnovitelné zdroje, nevyšla z geopolitických důvodů, a energie – kriticky důležitý vstup pro průmysl – jsou tím pádem poměrně drahé.

Německé podniky i německé obyvatelstvo také dostávají naloženo čím dál těžší břímě různých ekologických a klimatických opatření. Přitom je samotná struktura německé ekonomiky dost konzervativní; IT revoluce Německu v podstatě „utekla“ a stát dodnes není schopen dohnat náskok jiných evropských zemí v digitalizaci běžného života. Co se rozvíjejících se odvětví týče, německý průmysl je zatím konkurenceschopný v elektromobilitě, i když v ní zdaleka nedominuje tolik, jako dominoval při výrobě vozů se spalovacím motorem. Zato představa provázející kampaň Energiewende, že se Německo stane důležitým producentem obnovitelných zdrojů pro zbytek světa, se naplnila jen velmi skromně a neúplně. Mezi největšími deseti světovými výrobci solárních panelů není žádná německá firma a mezi producenty větrných turbín jen dvě. Jako ve spoustě jiných oborů, i tady se na světovém trhu prosadila dravá a přitom stále ještě poměrně levná Čína. Zkrátka: Německo žije tak trochu z podstaty a ze svých předešlých úspěchů.

Meditace nad příčinami německé stagnace není jen intelektuální hra. Jde hlavně o to, co nedělat, přesněji řečeno, co nenapodobovat.
Co se migrace týče, většina evropských států se rozhodla neopakovat model „wir schaffen das“, založený spíš na zbožném přání než na čem jiném. Stejně tak se řada evropských států staví odmítavě k německému protijadernému fanatismu. A podobný skepticismus by se asi momentálně vyplatilo uplatňovat vůči všem německým iniciativám na evropské úrovni – minimálně do doby, než se do kancléřského úřadu dostane nějaký větší pragmatik, jako je třeba Friedrich Merz.

Politici, kteří jsou dnes v Německu u moci, nejsou ti, kteří zemi kdysi vybudovali z trosek a postavili ji na silný ekonomický základ. Tato generace obnovitelů je vesměs dávno mrtvá. Jsou to jejich dědici –a nejednu rodinnou firmu zruinovali právě dědici, kteří už neměli představu o tom, jak obtížné a bolestivé bylo její budování.

×

Podobné články