Pojmout velké deště jako třetí světovou

KOMENTÁŘ

Pojmout velké deště jako třetí světovou
Nikdy dřív se náš stát, jeho vedení, instituce, masmédia, nepřipravoval na extrémy počasí s tak pochmurnou, až apokalyptickou sveřepostí jako teď, píše Daniel Kaiser. Foto: Úřad vlády ČR
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Pamatujeme v posledních třiceti letech tři velmi nadprůměrné deště, které vyústily v povodně: 1997, 2002, 2013. Ta posledně jmenovaná povodeň byla relativně menší, deště ženoucí se na nás ode dneška do konce tohoto týdne prý mají potenciál vyrovnat se těm prvním dvěma mohutným.

Nikdy dřív se náš stát, jeho vedení, instituce, masmédia, nepřipravoval na extrémy počasí s tak pochmurnou, až apokalyptickou sveřepostí jako teď. Dobře že předseda vlády svolá Ústřední krizový štáb. Ale všeho s mírou. Bannery, takové, jaké vytváří například Úřad vlády, občanům doporučují mít nabitý mobilní telefon, nejlépe i power banku, zásobit se pitnou vodou, pak speciálně obyvatelům záplavových oblastí mít sbalené evakuační zavazadlo, pak – už zase patrně všem obyvatelům republiky – „uschovat doklady a cennosti na bezpečné místo“.

 

Ředitelství silnic a dálnic rozesílá tiskové zprávy plné detailů, které by měly být samozřejmostí, o jaké darmo mluvit: „Všechna Střediska správy a údržby dálnic budou mít maximální pohotovost, aby byla připravena k okamžitému zásahu a případně pomoci v krizových místech. Již dnes 12. září zkontrolujeme průchodnost a funkčnost uličních vpustí a odvodňovacích prvků, zejména podle vozovek. V případě nutnosti je okamžitě vyčistíme.“ A tak podobně. Z tohoto stavu pohotovosti už některé centrální úřady samy ztrácejí hlavu. Jeden z nich v Praze se včera ptal u jednoho institutu pro vzdělávací politiku, jestli by mu neproškolil zaměstnance na chování v mimořádných situacích. Jsme tentokrát prozíravější než dřív, nebo vynervovanější? Dobrá zpráva do těchto dní snad je, že na povodně z let 1997 a 2002 stát nějak reagoval. Především se z peněz ministerstva zemědělství za 30 miliard korun budovala protipovodňová opatření, některá města u větších řek si pořizovala nepropustné, rychle smontovatelné bariéry.

Italský filozof Giorgio Agamben napsal už skoro před dvaceti lety knihu Výjimečný stav, a před čtyřmi a půl lety, za prvních covidových lockdownů, měl skvostnou příležitost ji aplikovat na chování státu. Podle Agambena se politické garnitury čím dál raději uchylují k vyhlašování nouzových situací, neboť v těch se jim jednodušeji vládne. Nemusejí se ohlížet na základní občanská práva, právní stát je vypnut.

Základní občanská práva nám před příchodem dešťů samozřejmě nikdo neomezuje, lidé se patrně dokonce budou smět i utopit. Ale atmosféra jakéhosi výjimečného stavu je s námi od covidových uzávěr, které volně přešly do stavu poloválečného, skoro pořád. Když jezdí pozdě vlaky, není to šlendrián, ale útoky ruských hackerů, vlna výhrůžek, jež na začátku roky vedly k evakuacím ve školách, nezpůsobil idiot nula a po něm parta opičících se idiotů, ale opět nepřátelská mocnost. Nic se nevyšetří, buď vůbec ne, nebo ne do konce; nikoho ani nenapadne ptát se, k jakým výsledkům vyšetřovatelé došli. Jsme vlastně už asi čtyři roky ve výjimečném stavu. Jeho vedlejší, ale naprosto zásadní výhodou je, že se méně ptáme na výsledky vlád v oblastech, kde politici reálně mohli něco udělat: výše daně, velikost veřejného sektoru, inflace, ceny energií.

I upřímný politik přizná, že boj s povodněmi vedený pro jistotu pár dní předtím, než vůbec začalo pršet, je před volbami, jaké budou příští víkend, dar z nebes. Pro ministry, a hlavně pro znovu kandidující hejtmany.