Pochybní lidé u kardinála

KOMENTÁŘ

Pochybní lidé u kardinála
Třeba se kardinál Duka chová evangelijně: nevyhýbá se ani „pochybným“ lidem a nepovyšuje se nad nimi. Třeba má k tomu svůj důvod. Ten je nakonec jen na něm. A třeba je mu mezi nimi lidsky jaksi dobře, píše Jiří Peňás. Foto: Kancelář Miloše Zemana
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Voltairův výrok (údajně údajný) o nutnosti hájení práva na názor, byť bych s tím názorem nesouhlasil, by se dal modifikovat i na právo pozvat si k sobě domů i toho, s kým bych se já nikdy v jedné místnosti ocitnout nechtěl. Lidé mají totiž různé důvody stýkat se s různými lidmi, dokonce i s těmi, se kterými vy byste se rozhodně nestýkali. Posuzovat druhé podle jeho známých je samozřejmě možné a člověk se tomu nevyhne, jen by si měl dát pozor, aby to nedělal někdo potom s ním. Především pak platí, že mu do toho, jaké má kdo známé a hosty, zas tak moc není.

Před týdnem vzbudila pohoršení řady citlivých lidí skutečnost, že kardinál Duka přijal v salonku arcibiskupství společnost, která by podle pohoršených přijímána být neměla. Šlo o bývalého prezidenta Zemana a jeho ekipu, což je tedy, mezi námi, podařená kamarila, to věru ano, já třeba bych se při setkání s nimi hned klidil, ale mě také oni nikam nezvou. Exprezident Zeman tam prezentoval knihu Spiknutí, v níž jde údajně o to, jak se ho údajně snažili spiklenci zbavit svéprávnosti. Sama povaha té věci vyvolává dojem, že mohlo jít o dosti veselou událost.

 

Miloš Zeman má specifický druh humoru a lze si představit, že existují lidé, pro které je taková společnost přitažlivá, má své kouzlo a bylo by jim mezi nimi dobře. Tyhle věci jsou vždycky velmi subjektivní. Například mezi oněmi skandálními hosty byla i slavná herečka, troufl bych si říct, lidem a národem milovaná, která nepochybně zvedne náladu v každé společnosti. Jsou si kritici, kteří by kardinálovi nechtěli dopřát ani trochu toho rozptýlení, jisti, že by se po jejím boku nebavili dobře ani oni? Možná nikoli, ale pak se měli zamyslet sami nad sebou.

Ale víme, o co jde. Kardinál Duka leží některým lidem v žaludku, protože říká jiné věci, než oni by si mysleli, že by říkat měl, chová se jinak, než oni by si mysleli, jak by se měl chovat, a stýká se s lidmi, se kterými by se stýkat neměl: třeba s bývalým prezidentem. V otevřeném dopise, který v reakci na kauzu vznikl, byla akce nazvána „podivnou“ a lidé, kteří se jí zúčastnili, „pochybnými“. Kardinál prý tím „zasazuje rány, které se možná nikdy nezahojí“. Myšleno je to pravděpodobně tak, že kardinál poškozuje katolickou církev a důvěru v ni, možná ohrožuje i víru v Boha. Je to prý v protikladu k chování kardinála Tomáška a k jeho výzvě „Vzpřimte se a zvedněte hlavy!“.

To je samozřejmě možné a může to opravdu na někoho tak působit. Lze si ale představit i jinou interpretaci, že naopak tím, jak se kardinál Duka stýká, s kým chce, prokazuje… odvahu. Odvahu nedbat na představy jiných, jak by se duchovní jako on měl chovat. Třeba se chová evangelijně: nevyhýbá se ani „pochybným“ lidem a nepovyšuje se nad nimi. Třeba má k tomu svůj důvod. Ten je nakonec jen na něm. A třeba je mu mezi nimi lidsky jaksi dobře. Třeba by mu už mezi těmi stěžovateli být nemuselo. Co my víme? V posledku platí ten upravený Voltaire. Ten se ale vždycky lépe pronáší, než dodržuje.

×

Podobné články