RETVRN a tabu

KOMENTÁŘ

RETVRN a tabu
Tentokrát vedle Grónska Trump taky nadhodil, že by mohl převzít Panamský průplav. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mezi výrazy typickými pro americké konzervativní subkultury vyhlížející na internetu nový dynamismus se ujalo „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané) a „We are so back“ – jako triumfální přivítání návratu starého. Ne ve smyslu staromilství, ale návratu staré síly porážející překonaný modernismus – jakožto stvrzení životodárné síly tradice („Reject Modernity, Embrace Tradition“ je další memetický formát, který může nést podobný význam). S vítězstvím Donalda Trumpa je to samozřejmě celé hned vážnější.

V Americe existuje úsloví používané ke zchlazení ambicí příliš dychtivého čerstvě zvoleného prezidenta, jemuž je nutné připomínat, že inaugurace je až 20. ledna příštího roku –„Máme vždy jen jednoho prezidenta“. S neviditelným Joem Bidenem se teď smysl tohoto úsloví převrací v to, že tím jediným prezidentem je Donald Trump. Mezi přehršlí nových iniciativ, jež ani nefigurovaly ve volební kampani, Trump ohlásil, že by si USA mohly pořídit Grónsko. To je přísně vzato oprášený starý nápad z Trumpovy první vlády, který ale tehdy nebral příliš vážně. Ale tentokrát vedle Grónska Trump taky nadhodil, že by mohl převzít Panamský průplav.

 

To je tedy skutečně RETVRN, takový, že někoho jistě napadne, jestli nejsme „back“ až příliš. Měnit hranice a zmocňovat se území jiných států, to se ve studenoválečném ani poststudenoválečném světovém řádu moc nedělalo, leda spíš v periferních oblastech. Byly tu traumatizující zkušenosti jako vznik Bangladéše, ale Evropa brala neměnnost hranic jako součást poučení ze svých katastrofických dějin první poloviny dvacátého století. Proto taky sledovala příznaky rozpadu nejen Jugoslávie, ale i Československa a vlastně tak trochu i Sovětského svazu a vlastně i sjednocení Německa velmi neuroticky. A ani u Spojených států nikoho nenapadlo, že by mohly rozšiřovat své území.

Tak třeba to už teď tak nebude.

Stále tu ostatně byl Izrael, který iluzi, že je možné přestat uvažovat o bezpečnosti teritoriálně, nikdy nepropadl. Stále tu bylo Rusko, které ve dvou válkách postupně okupovalo dvě části Gruzie. Nikdo tomu sice neposkytl mezinárodní uznání, ale taky se tím příliš nevzrušoval – co by kamenem dohodil od Abcházie se v roce 2014 v klidu konala zimní olympiáda v Soči. Anexe Krymu pak už definitivně neumožňovala uhnout před vědomím, že toto je nový ruský životní způsob.

Přesto se ovšem uhnulo. Nejlépe udával převažující tón v těchto otázkách dlouholetý komentátor New York Times Thomas Friedman a ten tón zněl: Usilovat o území je překonané, skutečné bohatství spočívá v lidském kapitálu země, kdo bude lpět na svých kmenových loajalitách, územních ambicích a podobně, ten zůstane v dnešním propojeném, plochém světě na chvostu. Prezident Obama reagoval na ruskou anexi ani ne tak s rozhořčením jako s přezíravou iritací. Putin pro něj byl ten „žák v zadní lavici, který se nudí“. To už dnes nikdo neříká.

Celou dobu tu ovšem byla Čína, která nikdy neskrývala ambici zkompletovat své území, co se týče Hongkongu, což se jí už povedlo, a Tchaj-wanu, na což se chystá. Ale i různých ostrůvků a oceánu v blízkosti sousedních zemí, kde už se o nějaké historické kompletaci nedá mluvit. Co když jsou územní ambice prostě jednou z těch věcí, které se Západ rozhodl přestat považovat za užitečné a opustit, ale Čína ne – jako třeba průmyslová kapacita? Teď najednou Američané, ale i Evropané mluví když ne rovnou o renesanci průmyslu, tak aspoň o „odolnosti dodavatelských řetězců“.