Opel Frontera: Prostor na prvním místě
Německý Opel vsadil u nového modelu Frontera se spalovacími motory na účelnost, prostor a co možná nejnižší cenovku. Je to recept, který by mohl Čechům chutnat a který zároveň Fronteru dává na shortlist při výběru cenově dostupného auta po boku třeba Dacie. Hned v úvodu je ale nutné zároveň přiznat, že bez jistých ústupků, na které jsme nebyli u Opelu zas tak zvyklí, se to neobešlo. Kdo však primárně hledá praktické auto s délkou kolem 4,4 metru a solidním vnitřním prostorem, je zde na správné adrese.
Uvnitř je Frontera velmi dobře vymyšlená, příjemné překvapení skrývá nejen obstojně velký a dobře využitelný kufr o objemu 460 litrů, který lze zvětšit až na hodnotu 1600 litrů, ale i místo na zadních sedadlech, kde se usadí i vzrostlejší pasažéři. Mimochodem, tento model se nabízí i v sedmimístné verzi, kterou jsem netestoval. A popravdě si ani moc nedovedu představit, jak se v poslední řadě sedadel dá žít – Frontera mi dává mnohem větší smysl jako pětimístná. Pracoviště řidiče je navrženo velmi pěkně, zejména horizontálně umístěná dvojice displejů dává autu moderní nádech. Tím spíše, že grafika i funkčnost infotainmentu jsou na dobré úrovni. Jen tedy při objednávání pozor, neboť 10palcový dotykový displej není součástí základní výbavy Edition, ale až té vyšší, GS. To samé platí třeba i pro přední parkovací senzory, automatickou klimatizaci, lité ráfky (ve standardu ocelové) či šest reproduktorů, protože v základu jsou pouhé dva. I výbava je tedy s cílem srazit cenu co nejníže v některých ohledech ořezaná, jak to jen šlo. Některé prvky je sice možné pořídit v rámci výhodnějších paketů, ale cena se samozřejmě vzdaluje té základní, kterou se Opelu podařilo stlačit pod půl milionu.
Z praktického hlediska zaslouží pochvalu i dostatek odkládacích prostor, jen držák na nápoje, který má z boku pouze látkový pásek, je víceméně zcela nefunkční a skoro až nebezpečný, protože neudrží ani malou plechovku. Sedadla jsou pohodlná (ta umí Opel tradičně dobrá) a poskytují dobrou službu i na delších cestách. Pozice za volantem se hledá snadno a celková ergonomie místa řidiče je úplně v pohodě.
K pohonu jsou pro Fronteru (kromě čistě elektrické verze s cenou od 629 990 Kč) určeny dva hybridní tříválce 1,2 litru se systémovými výkony 110 k a 145 k. Oba jsou kombinovány výhradně s šestistupňovou dvouspojkovou převodovkou. Já měl k testu silnější provedení, které na stovku zrychlí za 9 sekund a prý dokáže Fronteru rozjet až na 194 km/h. Při normální jízdě se jedná o solidní pohonnou jednotku, která vykazuje spotřebu mezi 5–6 l / 100 km, a to i ve městě, kde se ke slovu častěji dostává elektromotor. S nádrží o objemu 44 litrů tedy nabízí i docela slušný akční rádius. Kdovíjaké dynamické zázraky od takto koncipovaného auta asi nikdo nečeká, nicméně Frontera bez problémů zvládne i svižnější jízdu po dálnici, přičemž ani neruší zvýšenou hlučností.
Zklamáním pro mě však bylo nastavení podvozku, který se choval spíše jako v užitkovém autě než v osobáku. Při přejezdu i menších nerovností se do interiéru přenášely rázy, v zatáčkách auto odskakovalo a přes volant mi nedávalo takovou jistotu, jakou bych si i u levnějšího vozu přál. Podvozek celkově působil neharmonicky, nervózně a v klidu byl vlastně jen na úplně hladké silnici. V hodnocení dalších ústupků v zájmu nízké ceny už tak přísný nebudu a je na každém ze zákazníků, aby si vyhodnotil, jak moc mu to vadí, či nevadí – počítat musí třeba s tvrdšími plasty, jednoduššími materiály či „plechovějším“ zavíráním dveří i víka kufru. Na druhou stranu to pro řadu lidí nemusí být nijak zásadní nevýhoda, protože Frontera je pro ně v první řadě služebníkem, který by měl i něco vydržet a mít nenáročnou údržbu.
Plusy: spotřeba, užitné vlastnosti, rozumná cena
Minusy: naladění podvozku, ústupky ve výbavě, použité materiály
