Umělci nejsou závodní koně

Už jedenáct let existuje na českém trhu neobvyklý způsob hodnocení kvalit žijících umělců výtvarné scény – žebříček, který aktuálně vybírá a hodnotí podle dostupných informací výstavní aktivity autorek a autorů narozených po roce 1960, ve snaze upozornit na „střední“ generaci umělců či nastupujících osobností české scény. Žijící a stále tvořící klasici z kategorie dříve narozených jsou vyjímaní z hodnocení a zvýšené pozornosti, protože ti své místo mají již obhájené a nezpochybnitelné – cituji ze stránek J&T Banka Art Indexu.

Na základě nezveřejněného bodovacího systému, kterým jeho zakladatelé hodnotí typy galerií a druhy výstav a veletrhů se tak pravidelně dozvídáme, kdo v závodech o nejvyšší příčky a s tím spojenou reklamu, výstavní a prodejní možnosti, doběhl nejrychleji. Jako každý rok se ptáme, proč někteří umělci, kteří prorazili na zahraničním trhu a zná je mezinárodní umělecká obec, na indexu chybí – mezi jinými galerií Mendes Wood zastupovaný a loni např. v Museu Kampa vystavený Vojtěch Kovařík, galerií Adrian Sutton Gallery zastupovaná Adéla Janská apod. Jejich životopisné údaje jsou veřejně dostupné, jde o celosvětově výrazné autory, žijící v Čechách, zastupující českou scénu na prestižních veletrzích mj. na Art Basel, Art Basel Miami, Volta Basel a přesto jsou na českém žebříčku i přes svůj mladý věk zcela přehlíženi.

Dalším faktorem, který je z mého pohledu jedním z nejpodstatnějších, je způsob práce a princip umělecké tvorby obecně. Pokud tvoříte monumentální malířská, sochařská či instalační díla, nebo díla výstavně nestandardní (např. ve veřejném či virtuálním prostoru), která trvají měsíce či roky než vzniknou a následně odprezentují, nebo pokud jste přísní na svou uměleckou výpověď a z ateliéru vypustíte na veřejnost pouze menší konvolut děl (namátkou Zdeněk Trs, Lukáš Rittstein, Jakub Roztočil, Epos 257), znamená to, že vás žádný index nezaznamená, nehledě na to, že vaše práce vlastní četné sbírky státních a soukromých institucí v Čechách i v zahraničí.

Výstavní prezentace výběru z předních míst indexu, stejně jako podpora viditelnosti umělců a pomoc při jejich prodeji beze snahy na tom finančně participovat jsou v českém měřítku výjimečné a vybraným autorům bezesporu pomáhají, umění samotnému do určité míry také, ale nelze se ubránit dojmu, že se pomáhá těm, kterým se pomáhat chce a celkově jde spíš o medvědí službu. Jediné, co v umění měřit lze, jsou veřejné prodeje, což ovšem s kvalitou děl často nesouvisí, ostatní pouze manipuluje s veřejným míněním.

Jako galeristka, pohybující se v akademickém a profesionálním uměleckém prostředí víc jak dvacet let, slýchám zkratkovité reakce stran širší veřejnosti, jež se o kritéria výběru indexu nezajímá a kterým my galeristé vysvětlujeme, že umění má pestrá specifika hodnocení a nelze jej statisticky hodnotit jako růst akcií na burze nebo koňské dostihy. Nerada bych se dožila momentu, že pro některé sběratele bude veřejný index jedinou bernou mincí a ostatní umělci propadnou sítem. Při přípravě tohoto komentáře jsem těch, kteří mají na české scéně silnou pozici, ale v žebříčku chybí a budeme o většině z nich číst v učebnicích umění i za sto let, za několik minut poskládala zhruba 50. Věřím, že větší přehlednosti a reálné pomoci umělcům širokého spektra by prospělo vytvořit např. encyklopedickou databázi umělců s jejich životopisnými údaji, výběrem fotodokumentace a odborným popisem jejich práce. Na podobném kroku by se určitě rádo podílelo vícero institucí včetně nás galerií, které by o žijících umělcích nehledě na věk, předkládalo věrohodné informace.

Blanka Čermáková, ředitelka Trafo Gallery