Estonská rozvědka odmítá strašit

Evropa netrpí nedostatkem generálů bez vojska, kteří vyhlašují, že nic menšího než totální porážka Ruska na Ukrajině je nepřijatelné. A Rusa vidí za každým rohem. Nejvýše postaveným z nich je patrně estonská představitelka pro zahraniční politiku EU Kaja Kallasová. Což je svým způsobem anomálie. Obecně totiž lze pozorovat, že v zemích Rusku nejblíž převládá střízlivý postoj, zatímco válečníci za klávesami se vyskytují spíš jako hlučná menšina v zemích, jež bezprostředně ohroženy nejsou. Bouření na poplach je pro ně strategie, jak získat pozornost.

Dovolíme si pro někoho možná pobuřující srovnání: podnikají něco podobného jako třeba takový Tucker Carlson v Americe. Pro něj tu roli Rusů ovšem hraje vlastní země. Před Trumpovými údery na Írán varoval, že USA budou zavlečeny do války, v níž „zahynou tisíce Američanů“. To, že se mýlil, mu nijak nebránilo v tom, aby před deseti dny pro změnu neohlásil zahájení americké invaze do Venezuely. Proč to dělá? Pro sledovanost. To, co je v americké tradičně komerční civilizaci zcela obnažené, ovšem v Evropě nefunguje zas tak úplně jinak. Ti, kdo co chvíli přicházejí se strašidelnými fake news typu „350 tisíc ruských vojáků v Bělorusku“, to taky dělají proto, že z toho mají nějaký prospěch, byť třeba ne bezprostředně finanční.

Takže je užitečné nepřehlédnout zprávy, jako je rozhovor šéfa estonské zahraniční rozvědky Kaupa Rosina, který se objevil v angličtině 29. prosince, v době, kdy rozvědka dokončovala svou výroční zprávu.

„Stále (tj. vzhledem k situaci před rokem) vidíme, že Rusko nemá v úmyslu zaútočit na žádný z pobaltských států ani na NATO jako celek,“ uvádí. „Viděli jsme, že v důsledku našich reakcí po různých incidentech, k nimž došlo v širším regionu, Rusko změnilo své chování. Zatím je stále zřejmé, že Rusko respektuje NATO a v současné době se snaží vyhnout jakémukoli otevřenému konfliktu.“

Je i konkrétnější: „Pokud se podíváme na současnou situaci, včetně toho, co je viditelné pro veřejnost, byly trasy letů dronů nad ukrajinským územím nebo vzdušným prostorem upraveny tak, aby se minimalizovalo riziko. Vidíme také, že ruská letadla nyní velmi pečlivě sledují své trasy nad Baltským mořem a přísně dodržují své trajektorie, aby nedošlo k incidentům.“

Jistě se najdou lidé, kterým to může znít jako nebezpečné chlácholení. Rosin ovšem jednoznačně říká jednak, že riziko dalších incidentů existuje, a jednak, že Rusko reagovalo na kroky, které jednotlivé země i NATO podnikly. Ty převážně nespecifikuje, mezi těmi, které zmiňuje, je třeba tlak na „stínovou flotilu“ ruských tankerů. „Každá operace jako vstup francouzských jednotek na jeden takový tanker vede k zamyšlení státy, které jim propůjčují vlajky, a pojišťovny, které je pojišťují. Tento druh tlaku rozhodně stojí za to udržovat.“

Další užitečný moment je, když šéf rozvědky prozradí, že nemá rád termín „hybridní hrozby“. Jako na zavolanou. Tento termín, tak oblíbený u různých snaživců a lidí, kteří nemají co říct, je trestuhodně nadužívaný. Má smysl tam, kde jde o situaci, jež by mohla být přirozeným jevem, ale ve skutečnosti je organizovaná nebo podporovaná s jednoznačně nepřátelským politickým cílem – jako je lifrování blízkovýchodních uprchlíků na bělorusko-polskou hranici. Ale jinak „bychom měli nazývat věci pravými jmény. Když je to sabotáž, tak je to sabotáž. Když je to kybernetický útok, tak je to kybernetický útok“.

Rosin taky jednoznačně konstatuje, že Rusům se nezamlouvají evropské počínající snahy o znovuvyzbrojení. Snaží se proti ní komunikačně působit mnohotvárně, jak jen to oni dovedou. Chvíli straší a vyjadřují dojemnou starost o to, že Evropa nebude mít na sociální výdaje, chvíli zas vysílají uklidňující signály typu, že jsou ochotni uzákonit, že nehodlají zaútočit na NATO.

V neposlední řadě Rosin zdůrazňuje, že právě v době, kdy fakticky vymizely běžné kontakty mezi Rusy a Evropany, je nutné mít dobré informace o tom, co se v Rusku opravdu děje. Jistěže myslí z titulu své funkce především na informace rozvědné, ale troufneme si odhadovat, že ke kampani, jež se u nás strhla proti Lucii Sulovské, když navštívila Rusko, by se nepřipojil.

Celý rozhovor potvrzuje konstelaci v Evropě, o níž se už dlouho dalo tušit, že se prosadí, a někteří ji už dávno spekulativně popisovali. Pro to, jak bere kdo ruskou hrozbu vážně, je důležitější strategická blízkost Rusku než zkušenost se sovětským komunismem. Země podél Severního moře tak patří do jednoho tábora s baltskými zeměmi. Němci by se nejraději s Rusy dohodli přes hlavy národů mezi nimi, jež neberou vážně. Některé země by nejraději ze všeho zůstaly neutrální. Některé, jako Británie, hledají relevanci. A jiným je to v hloubi duše dost jedno, tak jako nám by byla jedno – uvádíme jen jako ryze hypotetický příklad – turecká invaze na Kypr.

Existence NATO to břemeno z těch „frontových“ zemí nikdy úplně nesejme. Jeho členské země, i my, se nicméně potřebují vyzbrojit na normální úroveň. Nesetrvat v hluboce abnormální situaci, kdy vyspělé a bohaté země, jež mají dohromady stovky milionů obyvatel, nejsou schopny plánovat žádné realistické obranné scénáře bez spoléhání se na mocnost za Atlantikem. Přes strašení k tomu ale cesta nevede.