Buď jako ragbista, chlapče
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VAKCÍNY
Britská farmaceutická společnost GlaxoSmithKline (GSK) podala žalobu na americkou biotechnologickou společnost Moderna u amerického federálního soudu v Delaware ...
Ve Francii probíhá mistrovství světa v ragby, nemálo lidí tím žije. Vlastně jich je - aspoň v mojí bublině – tolik, že by se jeden divil. Nadšení fanoušci a fanynky oceňují nejenom sportovní výkony jednotlivých týmů, ale i ducha akce a vlastně celého toho sportu.
Víckrát a od lidí typově velmi různých, ať už co do společenského postavení, nebo politického přesvědčení, jsem slyšel ódu na ragby jako na protiklad penězi a spektáklem pokřiveného sportu plného „vystajlovaných“ primadon, zákeřností, simulování, teatrálních výstupů... Jako příklad se většinou uvádí fotbal (podle mě je to výraz nepochopení, ale to si necháme do jiného textu).
A skutečně i divák, který do fines toho sportu vidí pramálo, v ragby nějaký svébytný a v něčem obdivuhodný étos vnímá. Vidí kombinaci sportu až extrémního a jistě i velice bolavého, pro nějž je zároveň charakteristický vzájemný respekt a až dokonalé sebeovládání. Od hráče se očekává schopnost jít té bolesti bez váhání vstříc, dojít během zápasu za hranici vyčerpání. Samozřejmě dodržovanou normou je zároveň naprostý respekt k rozhodčímu – nikdo se nehádá a už vůbec nedělá scény. Je v tom obrovská disciplína, schopnost sebeovládání, která ale zároveň není robotická, bezcitná.
Emocí je v té hře ažaž, zároveň jsou to emoce plně kontrolované. Podobně i v publiku, jež fandí jak o život, nesnižuje se ale k urážkám nebo i horším excesům, vůči táboru protivníka se neprojevuje nepřátelsky. Podobně i hráči, kteří na stadionu prochází čímsi na způsob války, dokážou zůstat zaujatí, jít za vítězstvím usilovně a s vášní být plně pohlceni zápasem a zároveň být jistým způsobem nad ním. Přiznávám, že bych na něco takového neměl. Kdyby se po mně proběhl irský ranař s okousanýma ušima a rameny tak širokými, že zastiňují slunce, reagoval bych velmi emocionálně. A těch emocí by byla celá škála od rozbolavělého úpění a potřeby se někomu vybrečet na rameni po naštvanou touhu vrazit někomu kudlu do zad.
Existuje také skupina hrdých ragbyových rodičů, otců a velmi často také matek, kteří nadšeně popisují pozitivní vliv, který tenhle sport na jejich potomky má. A taky atmosféru, jež ve světě ragby panuje, člověk se v ní prý nesetkává s jinde obvyklou toxicitou, třeba s posedlými rodiči upnutými na představu peněz a kariéry. V něčem ten svět vyjadřuje hodnoty, řekněme, tradičně chápané maskulinity nebo jedné z jejích podob – té v něčem válečnické či rytířské, týmové, v něčem možná specificky britské či anglické. Jistě, ragby hrají a žijí jím i ženy, ale stejně. Dobrý hráč ragby je naplněním dávné představy správného mužského chování – být bojovník, dokázat bez mrknutí oka přijmout ránu, ovládat se, nepodlehnout nějakým temným hnutím, respektovat protivníka, být oddaný těm, kdo jsou mi po boku, nezpronevěřit se…
Maskulinita je poslední dobou velké téma, často se píše o její krizi, často i o potřebě muže nějak opravit nebo vylepšit. A nepochybně v tom ohledu existuje nemálo důvodů ke znepokojení. Zároveň ta debata je, zdá se mi, v něčem pokřivená. Na jedné straně hlasatelé a hlasatelky nutnosti muže vytvořit znovu a líp – citlivějšího, víc komunikativního a tak dále a tak podobně. Na druhé obhájci „normálního světa“, z nichž mnozí si co do ubulenosti, sklonů předvádět tyátr a dalších, neumím to napsat jinak, nemužných charakteristik nezadají s nejhoršími „sněhovými vločkami“. Ty nadšené diváky a divačky mistrovství světa v ragby inspiruje také nějaký starý ideál mužského chování a vystupování. Možná by namísto těch únavných sporů o tradiční maskulinitu – při vší její rozpornosti – bylo lepší zeptat se, co vlastně obnáší a jestli je skutečně natolik překonaná, jak tvrdí jedni, a jestli její domnělí zastánci alespoň trochu dostojí jejím požadavkům.
PELTA ZNOVU UZNÁN VINNÝM
ÚMRTÍ BRNĚNSKÉHO PILOTA