Irský Istanbul

ÚHEL POHLEDU

Irský Istanbul
Irská vláda dotuje jesle, naopak péči doma nepodporuje, ačkoli podle průzkumu z roku 2017 chtějí být doma s dětmi dvě ze tří irských maminek. Teď si to nemohou dovolit. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Tereza Šimůnková
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

ÚHEL POHLEDU: Colinovi bylo šest, Sereně pět, Benovi dva a půl a Billymu osm měsíců. Přestože děti byly čtyři, přišel mi počet au-pairek z Východu najatých k jejich obsluze poněkud přehnaný. Měly jsme na ně být tři. Podezřelý nepoměr se vysvětlil hned poté, co jsem na podzim roku 1997 na půdě cihlového domku v Belfastu vybalila kufr na matraci na podlaze. Jejich rodiče, profesionální hudebníci, on housle, ona violoncello, ale žádné hraní po hospodách, smyčcové kvarteto, vysoká kultura, potřebovali tři holky k ruce proto, aby se o své děti nemuseli starat. Nikoli ve chvílích, kdy si potřebovali odpočinout, ale pokud možno vůbec.

 

Služby nám rozhodili tak, že své potomky včetně kojence a batolete doma potkávali víceméně náhodně, jak jim to dovoloval jejich program ambicióznější, než je otravná péče. Nejčastěji kolem oběda, ale to zase byly ty dvě starší ve škole, která v Británii (a nejen tam) začíná nemilosrdně v pěti letech, čímž příhodně řeší otázku, kam s nimi. Naopak snídaly jsme s dětmi prakticky vždycky samy, protože tatínek i maminka vyspávali koncerty z předešlého večera a společenské situace z nich plynoucí.

Po nějaké době jsme si my au-pair vymohly společné volno v sobotu dopoledne ‒ jinak jsme se vždycky ve dvojici točily kolem dětí. Požadavek byl přijat, ale chvíli to vypadalo, že si budeme hledat jinou rodinu. Irové jsou národ vznětlivý. Když jsme se pak kolem jedné vracívaly, děti byly ještě v pyžamech rozeseté kolem televize, což by mohlo být sympatickým důsledkem chvílí plných rodinné pohody a pospolitosti, kdy pro samou zábavu ani není čas se převléknout, jenže nebylo, protože rodiče si s nimi v důsledku paralelní existence nevěděli rady. Plody své lásky nám s úlevou vrhali do náruče, hned jak nás zmerčili v předsíni, a utíkali si lehnout s mokrými utěrkami přes čelo. Utěrky si tedy jen představuji, špehovat klíčovou dírkou jsme si samozřejmě nedovolily, a stejně nebylo nic moc vidět.

Celé to bylo tak bizarní a nepříjemné, že jsem epizodu brzy ukončila, odešla do rodiny nové a tragické zas vlastním jedinečným způsobem, čímž jsem šťastně vytěsnila neštěstí předchozí. Teď mi je oživila obě irská referenda a je jedno, že se konala v Irsku bez adjektiva. Téma péče a práce nám navíc právě udělalo vlnku i v Česku.

Podle převládajících komentářů měly vládní návrhy Iry, ale hlavně Irky zbavit „zastaralých představ o rodině a roli matky“ a ústavu přiblížit žité realitě rozšířením definice rodiny na sice blíže neurčené, zato „trvalé“ vztahy (nespecifikované ani co do počtu lidí, kteří se k sobě dlouhodobě vztahují), a modernizovat pojetí péče. Fráze „zanedbání povinností matky v domácnosti“ dnešním uším opravdu nezní jako něco, na čem by bylo nutné intenzivně lpět, zvlášť pokud k tomu nedodáme nic dalšího. Liberálně-levicová média měla změny v podstatě za hotovou věc. Irové už dobrých deset let dělají, co mohou, aby vystoupili z katolické tradice (lidové ano stejnopohlavním sňatkům, povolení interrupcí). Výsledky hlasování je proto vyhodily z konceptu. Voliči odmítli vylézt ze svých sexistických a neinkluzivních včerejšků, ze svého středověku, jak pak interpretovala výsledek, výraznými 64, respektive 74 procenty. Irkám se kondolovalo a navrhovala se data pro druhý pokus a jak mu dopomoci k úspěchu. Ti, kdo ústavní změny odmítli, „to nepochopili“, „byli dezinformováni“ anebo patří ke krajní pravici. Takový irský Istanbul.

Naopak konzervativní média psala o „nejlepším dárku ke Dni matek“. Pro ně by odstranění ústavní zmínky o matkách nebylo rozšířením ženských práv, ale další etapou jejich eroze. „Matky nebudou ekonomickou situací nuceny k zanedbávání svých povinností v domácnosti“, tak zní ten středověk komplet – v opačném případě se stát má zasadit o nápravu. Konzervativci vidí v eliminaci problematické pasáže snahu vyvléct se z té „nápravy“.

Irská vláda dotuje jesle, naopak péči doma nepodporuje, ačkoli podle průzkumu z roku 2017 chtějí být doma s dětmi dvě ze tří irských maminek. Teď si to nemohou dovolit. Vláda také přistoupila k daňové individualizaci, kdy rodiny s jedním příjmem platí vyšší daně než rodiny se dvěma platy. Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se některá z Irek chtěla ústavního příslibu domoci soudně. A pak by mě zajímalo, a to mi tedy vrtá hlavou už pětadvacet let, kde brali dva hráči na smyčce z Belfastu peníze na tři au-pair.

×

Podobné články