„Najednou přišel zlom. Zájem o změnu pohlaví u dívek nebývale narostl“

Autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková vyzpovídala přední českou psychiatričku a sexuoložku Hanu Fifkovou. V knize Budeme, kým jsme? mj. nabízejí co nejucelenější pohled na přepjaté debaty ohledně trans tematiky.

Často zmiňujete, že kolem roku 2018 nastal zlom. V západních státech to bylo o něco dříve, udává se rok 2015. Stáváme se svědky nebývalého nárůstu zájmu o změnu pohlaví. Některé země, třeba Velká Británie, hlásí nárůsty o tisíce procent. Zvláště lidé, kteří pracují ve školství, si té změny také všimli. Když jsem začínala učit, s žádnými trans studenty jsem se nesetkala, poslední roky ano. Někteří mí známí to řeší se svými dětmi. Zkrátka se už nejedná o nic, s čím by se člověk nesetkal. Zkusme si to zmapovat od začátku. Jak se k vám tito noví pacienti dostanou? Přihlásí se sami, nebo je objednají rodiče?

Nejprve si řekněme, že ten nárůst se týká takřka výhradně biologických pubertálních a adolescentních dívek. Často je doporučí psycholog nebo psychiatr. Mnohé ke mně však jdou rovnou. Dívka doma říká, že se cítí být klukem, je vytrvalá a rodiče ji objednají.

Říkáte, že se jedná převážně o biologické dívky — to je překvapivé, ne? Udává se, aspoň pro Spojené státy a západní Evropu, že častěji je transsexualita záležitostí biologických mužů.

Pro mě to překvapivé není. U nás tyto poměry neplatily nikdy. Vždy chodili častěji trans muži, tedy biologické ženy.

Skutečně? Myslela jsem, že tak to bylo během komunismu, o tom jsme hovořily, ale pak se to vyrovnalo, posléze převrátilo a následně jsme sledovali stejnou demografickou strukturu jako v západní Evropě.

U nás to neplatí. Už jsme hovořily o tom, že pro trans muže je trans diagnóza tíživější, a proto vyhledávají častěji a dříve pomoc, zatímco trans ženy to často odkládají, občas celý život. Proč se na Západě hlásí více biologických mužů, kteří projdou změnou pohlaví, tomu já nerozumím.

Dobře, ale stejné je to u nás v tom, že zaprvé strmě rostou počty biologických dívek, které se necítí dobře ve svém těle, a zadruhé klesá věk, kdy se to začíná řešit. Což působí mezi sexuology nejistotu, zda se skutečně jedná o trans diagnózu.

Jsme ve složité situaci. V posledních letech se začalo pracovat s termínem rapid-onset gender dysphoria, což někteří aktivisté vehementně kritizují. Ale já nevím, jak mám tedy pojmenovat to, že se tito „noví“ trans chlapci ve svém vývoji podstatně liší od trans pacientů, kteří přicházeli před rokem 2018.

Čím?

Lidé, kteří trpí transsexualitou — a teď to slovo uvedu, protože pod pojem transgender dnes spadá i to, o čem jsme mluvily dříve, tedy nebinarita —, prošli nějakým standardním vývojem. Vědí třeba už od dětství, že se narodili do špatného těla, anebo to zjistí až v pubertě, ale v tom případě je pro ně nástup puberty šok, a výrazně se jim proto zhorší duševní pohoda. Pubertální biologické dívky, které přicházejí dnes, byly „normálními“ femininními holčičkami a dobře prospívaly, třeba i celou pubertu. Takže rodiče popisují, že dívka se začala malovat, nosila, jak se to dnes jmenuje… crop top…

My tomu říkaly bolerko, myslím.

Ano, asi bolerko, a vypadalo to, že je ráda holkou. Najednou přišel zlom. Rodiče to často popisují tak, že dívka se odpojila od rodiny, začala být nekomunikativní, zavřela se do pokoje a po nějaké době vyšlo temné stvoření, které o sobě začalo hovořit jako o klukovi. Proto rapid-onset, rychlý nástup. Je to nový fenomén. Aktivisti říkají, že to tu bylo vždy, na což já odpovídám, že nevím, odkud to berou. Podle mých zkušeností zkrátka nebylo. Netvrdím, že se to nemůže stát, stalo se to i v minulosti, ale byly to výjimky. Dnes je tento vývoj mezi dívkami pravidlem.

Rodiče s, řekněme, „typickým“ trans dítětem popisují ten vývoj jinak.

Jistě, třeba říkají: „My měli doma vždycky spíše kluka, dcera byla sportovní, vždycky se spíše družila s kluky. Do šatiček jsme ji nedostali.“ Ale rodiče těchto „nových“ dívek popisují nezřídka kdy skutečné zalíbení v ženském zevnějšku, i po rozběhnutí puberty. Já se v tom případě nemám čeho chytnout a mou povinností je být opatrná, jakkoli nemohu vyloučit, že se v případě nějaké takové dívky, u níž se potíže rozběhly náhle, pletu a léčbu určenou pro trans děti by měla dostat. Je to složité. Ti lidé jsou navíc nesmírně mladí. Navíc není u třináctiletých holek zdaleka dokončen sexuální vývoj. Těžko se s nimi budete bavit o erotických fantaziích. Ne že by erotické představy rozhodovaly, ale jsou jedním z ukazatelů toho, kým člověk skutečně je. Také u nich nelze hovořit o partnerském vztahu, respektive ony často přijdou s tím, že v partnerství žijí. Teď už jsem ostražitá. Dříve jsem nebyla a až později jsem se dozvěděla, že partner či partnerka žije v Kanadě, skypují spolu a nikdy se fyzicky nesetkali. Musela jsem se naučit ptát se, co to znamená být v partnerském vztahu. Pro mě je tohle velká změna a pro rodiče je to také nepřehledné. Když přišli s dítětem před těmi přelomovými lety, mohla jsem jim dát relativní jistotu, že jejich dítě trans je, protože prošlo typickým vývojem. Dnešním rodičům takovou jistotu dát nemohu. Jsou navíc obezřetní, dostávají se k nim různé informace a o své dítě se bojí. Ale nejčastěji k věci přistupují zdravě a říkají: „Vždyť nám je jedno, jestli je naše dítě kluk, nebo holka, hlavně ať je šťastné.“ Zároveň ale také říkají, že nechtějí, aby se stala nějaká chyba.

Jak časté je, že se tyto dívky léčí i s nějakou psychiatrickou diagnózou?

To je také důležité téma. Dívky, o nichž mluvíme, mají mnohem častěji psychické potíže. Jak už jsme si řekly, trans diagnóza není psychiatrická diagnóza a rozhodně není pravidlem, že se trans lidé léčí s psychiatrickými potížemi. U těchto dívek je to naopak velmi časté. Ale protože jsou tak mladé, ani ta psychiatrická diagnóza nebývá uzavřená. Takže se hovoří o podezření na poruchu osobnosti ve smyslu emoční nestability či hraniční poruchu osobnosti, často se objevuje sebepoškozování, úzkosti, deprese. Některé dívky už za sebou mají sebevražedné pokusy a psychiatrické hospitalizace. Co bylo dříve? Psychiatrická diagnóza a potíže s identitou jsou pak jedním z jejich projevů, nebo jsou psychické potíže důsledkem poruchy identity? Odpověď lze najít jen v dlouhodobé terapeutické spolupráci.

Ukázka je z knihy Budeme, kým jsme? Koupit si ji můžete zde.