GENIUS LOCI
4
KOMENTÁŘ
Evropská komise má problém. Snaží se regulovat výměnu zpráv a debaty na sítích, ale platformy náhle vypovídají spolupráci. Po Facebooku a Instagramu – a předtím ...
00:05
00:04
00:03
00:02
00:01
17. 1.
17. 1.
17. 1.
17. 1.
17. 1.
Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí. Ostatně nedaleko Chříče je či byla osada Ptyč, což zní jako pták staropolsky, i když teď se polsky pták řekne prostě ptak.
O Chříči jsem se zmínil minule, v článku, z něhož cestou do tiskárny vypadlo příjmení člověka, kvůli němuž jsem o Chříči chtěl napsat. Tak ještě jednou: Petr Jakubíček. To on je vzkřisitelem současné Chříče, z níž se stal svého druhu pojem a řekněme fenomén, byť to slovo je lepší nepoužívat. Já jsem se o tom „vzchříšení“ přesvědčil dvakrát po sobě, nejprve zkušebně, když jsem na elkole cestou od Zvíkovce do Kralovic odbočil podle cedule na Pivovar Chříč (autor skvělého designu je František Štorm), a už tam přes noc zůstal.
Narazil jsem totiž záhy na onoho Petra, lehce s ním okusil produkty jeho pivovaru (neodolatelné názvy Pazdrát, Vzkříšení, Nebožtík…) a pak přijal pohostinství v komůrce ve sladovnické věži. Vonělo to tam starými trámy, omítkou, nějakou obilninou, asi ječmenem, a teplem letního podkroví. Ráno jsem odjížděl směrem na Krašov a věděl, že se vrátím za čtrnáct dní, kdy už tam přijedu plánovaně a vědomě. A zúčastnil se malého barokního festivalu.
Nutno ale říci, že Chříč nebyla v minulosti jen tak nějaká vesnická díra. Poté, co si ji pojmenovali (nejspíš) nedobrovolně přesunutí Polané po hmyzu, se přes středověk vyvinula do baroka, kdy spadala do panství rodu Lažanských z Bukové. A tato šlechtická rodina, po níž zůstal v kraji barokní skvost Manětín a která měla vkus, že pro své plány angažovala geniálního Petra Brandla, se kterým nebylo vůbec snadné vyjít, tady v Chříči postavila zámeček, jenž v zchátralé podobě stojí dosud. Je to rozkošná stavba a čeká na svou záchranu, jež možná není daleko. Po vzoru pivovaru zámeček koupili zas jiní mladí idealisté, kteří se tady na střední věk rozhodli usadit se svými rodinami: to je podobný případ jako Jakubíčkovi, jen trochu ve fázovém posunu. Jejich spolek se jmenuje Ústav šlechtičen, s. r. o., což zní dostatečně přitažlivě, ale oni se v něm hlásí k předchozímu majiteli zámku, jímž opravdu byl Ústav šlechtičen u svatých Andělů na Novém Městě pražském se sídlem na Dobytčím trhu čili Karlově náměstí. Tomu zámeček patřil až do roku 1905. Do rukou této neziskovky či nadace pro neprovdané či neprovdatelné aristokratky se Chříč dostala v polovině 18. století díky věnování od hraběnky Marie Gabriely Lažanské, první dámy západočeského baroka. To ona přivedla na Manětín Brandla a rafinovanými způsoby ho tam držela, dokud nedomaloval pro kostel sv. Jana Křtitele ty ohromné oltářní obrazy, jimiž loni vrcholila úžasná Brandlova výstava ve Valdštejnské jízdárně. Tato zajisté pozoruhodná žena, původně Černínová z Chudenic, si v roce 1707 vzala hraběte Jo
