Nádraží v Meziměstí tvořilo významný uzel; tady byl hraniční přechod z Rakouska, tedy od nás, z Čech, do Pruska, tedy do Slezska, jenž byl součástí velmi frekventované železniční linie od Baltu až do Vídně a pak dál.
Foto: Jiří Peňás
4
Poslanec Alternativy pro Německo (AfD) Petr Bystroň se ohradil proti pátečnímu článku magazínu Der Spiegel, že v kauze možných úplatků od proruské sítě přijímal ...
Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.
Nikam jsem nepospíchal, nikam jsem už vlastně ani nechtěl, přijel jsem do Meziměstí a byl rozhodnut, že každý důvod se tam zdržet je dobrý. Prohlížel jsem si vývěsky s historií nádraží i trati broumovsko-choceňské, bylo zřejmé, že se tam o to někdo stará, pak jsem si všiml telefonního čísla na správce, zavolal jsem, opravdu to kdosi zvedl a já řekl: Dobrý den, představte si, jsem u vás na nádraží, v Meziměstí, a všiml jsem si, že tu máte nádražní muzeum, nebylo by, prosím, možné, že bych se podíval dovnitř? – A muž mi řekl: Ale jo, otevřu vám, ale nedostanu se tam dřív než za hodinu. Počkáte? – Hodinu? No, dobře, počkám hodinu, půjdu se projít po městě. Je tam jistě něco zajímavého, že? – Jo pane, v Meziměstí je nejzajímavější nádraží, to je unikát, nevím, jestli najdete ještě něco. Ale zkuste to. Já tam budu za hodinu. – Tak vám děkuju, uvidíme se za hodinu, řekl jsem a šel se podívat na město.
Meziměstí by se mohlo taky jmenovat Napůlcestí, protože jméno Halbstadt, jak se jmenovalo po vetší dobu existence – první zmínka je z roku 1434 –, znamená, že leží uprostřed cesty mezi Broumovem a Frýdlantem v Dolním Slezsku: to první je jasné, to druhé se po roce 1945 jmenuje Mieroszów a je to městečko hned za hranicemi v Polsku, kde si ho přejmenovali. Úřední český název dostalo po roce 1918, kdy naši čeští předci, budovatelé státu, ovládli zdejší železnici. Do prostředí tady už zcela německého nový stát naposílal české nádražáky, finance, pošťáky a kantory, ty pro jistotu hlídalo vojsko, tím postupně vzrůstal český živel, ale i nacionální napětí. Svědkem české citlivé správy jsou osudy pamětní desky, která visí na chodbě městského úřadu, kam jsem vlezl. Šlo o to, že 20. září 1890 přijel do Meziměstí, tedy do Halbstadtu, císař František Josef, jenž se vracel z vojenských manévrů u Legnice (tehdy Liegnitz v Prusku). Šedesátiletý monarcha krátce využil asi hodiny, kdy se měnila pruská lokomotiva za rakouskou, aby pokynul shromážděnému obyvatelstvu. Pak se za zvuku císařské hymny a provolávání slávy zas vzdálil. Pod tímto dojmem byla v roce 1908, to bylo císařské jubileum, umístěna na obecní škole pamětní deska s nápisem připomínající tuto událost, doplněná jmény těch, kdo se o školu zasloužili: byli to místní továrníci, neboť v Halbstadtu byly textilky, jako tehdy všude na obou stranách hranice. No a české úřady desku zabavily, ovšem Němci to dali k soudu, který rozhodl, že deska může zůstat, ale jméno Františka Josefa musí být odstraněno. Jenže pak zůstalo po jménu podivné prázdno, které překryli takovým jakoby secesním dekorem. V roce 1945 samozřejmě musela pryč deska celá, ale zachovala se v nějakém příkopu. Tak ji před pár lety muzejní pracovníci vykopali, očistili a pověsili do atria městského úřadu. Nemohu říci, že by tohle bylo úplně nejzajímavější na Meziměstí, to je, jak víme, to nádraží, ale já to bral, mě to zaujalo a podělím se o to.
Obecní úřad je v domě, který mohl být kdysi hezký, teď je olepený nějakou izolační pěnou, asi aby úředníkům nebyla zima, což jim nelze vyčítat. Také několik zbylých domů pamatujících staré časy působilo zasmušile a ponuře, a nebylo to jenom tím podzimem. Jinak tam byly barevné paneláky a kruhový objezd. Hledal jsem něco, kde bych si dal kávu, ale nechtěl jsem jít do velkopodniku jménem Walzel, kde bych si mohl zastřílet laserovou pistolí, zahrát kuželky a vegetovat v solné jeskyni. Z bývalé textilky rodiny Walzelů tam udělali jakýsi velkozábavní podnik, kam pravděpodobně jezdí borci z celého česko-polského pomezí házet šipky. Nic proti tomu nehodlám namítat, jen jsem uznal, že to není pro mě. Ostatně ani jsem na to neměl čas, hodina ubíhala.
Mimochodem, ti Walzelovi, to byla rodina, jež začínala v chalupě s tkalcovským stavem a na konci 19. století a jíž patřilo několik fabrik na plátno lněné i bavlněné. Před první válkou v té meziměstské pracovalo tři sta lidí, za republiky už nastal úpadek. Rodinná vila Walzelových je nejhezčí dům ve městě, k němuž jsem došel. V prvních měsících po válce tam byl štáb gard provádějících odsun, dole bylo něco jako vězení, na zahradě by se možná něco našlo. Walzelovi ale nebyli jediní továrníci v (mezi)městě, jednu dobu byla dokonce větší firma Benedikt Schroll a synové, rovněž textilka. Ta po válce pokračovala jako Východočeské bavlnářské závody VEBA až do vytracena za našich časů, kdy se z fabrik staly ruiny, v lepším případě kuželkárny.
Kávu s chlebíčkem velmi archaického typu (vyhledávám tyto delikatesy) jsem si dal v malém krámku, kde zároveň prodávali nějaké místní suvenýry skromného typu. Ale koupil jsem si knihu Meziměstí od historie k současnosti od Mgr. Jana Součka, v níž jsem si například přečetl o vyspělém pašeráctví, jež se tu provozovalo. Ve Frýdlantu (teď tedy Mieroszów) se nakoupilo zboží, pak se s ním jelo vlakem kousek přes hranice, ale hned za nimi se vyházelo z vlaku, dojelo se do Halbstadtu, tam pašerák vystoupil a šel si zboží posbírat někam na mez. Pašovat se vyplatilo líh, sacharin, cukrové homole, kávu, herinky a petrolej. Někdy se akce proměnila v divokou honičku s četníky, kteří se s pašeráckými firmami obvykle dobře znali. Možná je to i vzájemně bavilo.
Hodina pomalu uběhla a já se vracel zpátky k nádraží, kde postával chlapík asi šedesátiletý, změřil si mě a řekl: A co by vás zajímalo? Rozumíte trochu dráze? – Moc ne, řekl jsem, ale jinak mě zajímá skoro všechno. Třeba proč už se nejezdí do Polska přes hranice. – Tak to se musíte zeptat jinde… Jezdilo se do roku 2003, pak se to zrušilo, nebyl zájem. Kdo jede do Mirošova nakupovat, tak autem… A vy jste přijel vlakem? – Ano, od Broumova. – Hm, řekl ten pán, abyste věděl, Meziměstí tvoří významný uzel; tady byl hraniční přechod z Rakouska, tedy od nás, z Čech, do Pruska, tedy do Slezska, a ten byl součástí železniční linie od Baltu až do Vídně a pak dál. Navazovaly tu vlaky říšské dráhy na vlaky rakouské, které pak pokračují do Chocně a Ústí nad Orlicí, nejblíž je to ovšem do Broumova a Náchoda. Ty jezdí pořád, odtamtud jste teda přijel, říkáte. Hlavní budova je z roku 1875, nejdřív se jezdilo jen po jedné koleji, pak se přidaly další, přes hranice se jezdilo až od roku 1898. Kromě lidí se tudy vozilo uhlí a koks ze slezských pánví, nejblíž to bylo z Waldenburgu, který je dnes v Polsku a jmenuje se Wałbrzych, to asi víte, ne. Tehdy to ovšem bylo jiné, taky tady žilo dvakrát víc lidí než teď, protože Broumovsko, na jehož okraji Meziměstí leží, byl kraj hustě zalidněný.
Taky se mu říkalo rakouské Holandsko, dodal jsem, abych něco řekl. – Tak to jsem, pane, nikdy neslyšel a žiju tady čtyřicet let, ale když to říkáte… – No, se zapojením jisté fantazie ho opravdu trochu připomíná... – Ale tehdy, pane, v tom čase, kdy se stavěla taková nádraží, byla samozřejmě železnice něco jiného než teď. Kdo jel třeba ze Štětína do Cařihradu, jel přes Meziměstí, kde vlak tak na hodinu zastavil, aby se případně mohly provést byrokratické procedury a cestujícím mohla být nabídnuta uzenka s křenem od místních uzenářů, která se zapila broumovským pivem. Proto tady taky je tak velká ta čekárna. Víte, co v ní teď je? – Nevím, řekl jsem a předpokládal, že nějaký sklad, nebo spíš nic. – Divadelní sál, pane! A víte, že to je asi jediné divadlo přímo na nádraží? Já jsem aspoň o ničem takovým neslyšel. Vy jo? – Taky ne. A kdo tam hraje? – No my, ochotníci z Meziměstí! – A pak že v Halbstadtu nic zajímavého není…
00:06
