Kyvadlo se opět zhouplo. Zase bude třeba „dělat to jediné správné“

Žijeme v době, kdy od revoluce v roce 1989 uplynulo třicet čtyři let a stává se už záležitostí pamětníků a oslav – sotva najdeme člověka pod pětačtyřicet, který by si ještě strukturu a fungování komunistického státu reflektovaně pamatoval, což je dál oslabováno i tím, že vyčerpaný a měknoucí komunistický režim už do světa dětí příliš intenzivně neinheroval. Všichni se k odkazu tehdejšího 17. listopadu obecně a Václava Havla jako člověka a myslitele speciálně dnes nadšeně hlásíme, ale je dobře vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně.

Bylo zapotřebí hodně tvůrčí fantazie a „dobré vůle“, aby se uvěřilo, že inkviziční praxe je bytostným naplňováním myšlenkového odkazu Ježíše z Nazareta. Ne že by snad v současné době zašly už poměry tak daleko, ale nelze přehlédnout, že zhruba od roku 2010 už u nás a v západním světě obecně jde „dějinné kyvadlo“ na druhou stranu, byť zpočátku se posunovalo jen pomalu.

Vzhledem k tomu, že za revoluce 1989–1990 se ono dějinné kyvadlo v našich zemích v podstatě zcela náhle a zcela radikálně zhouplo ve směru svobody projevu, svobody podnikání, důvěry ve schopnosti jednotlivce a odvahy k životu a k riziku, bylo v jistém smyslu zděsující během „virové psychózy“ v letech 2020–2022 přihlížet tomu, jak se celková společenská atmosféra bleskově změnila v pravý opak téhož. A to k jedné centrální „státní“ pravdě, potlačování drobného podnikání, nedůvěře vůči schopnostem jednotlivce a vůči jeho odpovědnosti za sebe samého, ústící do striktního dirigismu, glorifikace naprostého nedostatku odvahy a děsu z jakéhokoli rizika, k ztotožnění odpovědnosti s absolutní poslušností. Nejpregnantněji by se to dalo vyjádřit slovy, že rok 1989 měl k Osudu i člověku důvěru, dnešek ji zcela ztratil a chce se, opět ale „lidskými silami“, proti Osudu, životu i budoucnosti „posichrovat“ a opevnit.

Po roce 2022 sice mimořádná opatření zmizela, ale obávám se, že rok 2020 je v životě západních společností a možná i celé planety podobným předělem, jako byl rok 1914, byť bez „velké“ války a potoků krve jako tenkrát.

Celý esej Stanislava Komárka Podivné dědictví si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.