Díky a teď vypadni. Co ukázali J.A.R. vyhozením Klempíře?

V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.

Usmíření to bylo dojemné a ještě ten den spolu vystoupili v malé hospodě v Chathamu, kde odehráli památný koncert, později známý jako legendární Freedom Gig. Na obalu jejich druhého eponymního alba je fotografie pořízená v zákulisí tohoto klubu, jen několik hodin po propuštění Dohertyho. Autorem je fotograf Roger Sargent, který později o turbulentních vztazích v kapele napsal výbornou knihu Bound Together. Na snímku zachytil, jak opilý Barât objímá Dohertyho v ochranitelském gestu odpuštění, zatímco Doherty už působí značně intoxikovaně a příliš nevnímá. Oba mají na rukou vytetované slovo „Libertine“ – symbol soudržnosti a věrnosti kapele. O pár měsíců později se The Libertines rozpadli.

Ušmudlaná česká verze bez rock’n’rollu

V Česku, jak už to tak bývá, si musíme vystačit s méně dobrodružnou a poněkud upachtěnější historkou. Na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích minulý víkend vystoupila kapela J.A.R. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se rozloučila se svým textařem a frontmanem Otou Klempířem kvůli jeho kandidatuře za stranu Motoristé sobě. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo ho u mikrofonu nahradí. Nakonec se ukázalo, že novým zpěvákem bude osmatřicetiletý Michal Skořepa – jedna z méně známých a poněkud otravných postav české hudební scény. Je to asi takové, jako kdyby Jima Morrisona nahradil jeho imitátor z revivalové kapely, která hraje písně The Doors v pražském klubu Vagon.

„Už to není ono, chyběla tomu šťáva,“ zaznívalo po vystoupení z řad publika v různých obměnách. Abychom byli spravedliví, podobné výtky se daly slyšet už v posledních letech koncertů J.A.R. Ani v klasickém složení už zdaleka nešlo o tu kapelu, která v devadesátých letech nadchla téměř každého, kdo ji viděl naživo. Kapely stárnou, stávají se vlastním stínem, nebo rovnou parodií, to je normální. Proč se ale vlastně rozpadají? Jsou to dospělí lidé, hudba je často jejich živobytí, mohli by si snadno spočítat, že rozchod pro ně nebude finančně ani umělecky výhodný. Hudební historie navíc nabízí jen málo příkladů těch, kteří si po rozpadu skutečně polepšili.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.