Čemu věřit, když nevěříme ničemu

Jedna z mých dcer ke mně přišla ve stavu silného rozrušení. Mezi Ukrajinci v Čechách kolují zaručené zprávy o tom, jak jsou teď u nich doma rekrutováni noví branci. Jednotka vojenských četníků vnikne do restaurantu nebo autobusu a perlustruje přítomné muže. Všechny podezřelé ze zběhnutí před odvodem do armády nejprve krutě zmlátí a nato odvezou na frontu, kde brzy padnou, jelikož nebyli vycvičeni. Na venkově prolézají policisté sklepy a půdy, kde se skrývají mladíci, aby je vydali stejnému osudu. Matky, žijící u nás, už dávno nesouhlasí s válkychtivým prezidentem své vlasti a žádají pro své děti mír za jakoukoli cenu. A tomu se, řekla dcera, nedá nevěřit, když to tam jejich známí viděli na vlastní oči.

Nejeví se mi důvěryhodným, že chycení zběhové jsou zmláceni, mají-li být ještě schopní boje, a věřím, že prezident stále plní vůli většiny občanů, které děsí, že Ukrajina se rozplyne v Rusku jako cukr v čaji, jak se to málem povedlo v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Věřím ale, že se až tisíce možných obránců vlasti rozběhly schovat po cizích vlastech, než se to přežene. Cítím hrůzu jejich matek, ale chování synů se mi jeví být nepřístojným, a proto i neobhajitelným!

Od puberty jsem chtěl být hercem, a když jsem včas objevil svůj netalent, alespoň písařem příběhů, nikdy ne politikem. Ale politika se do mne doslova vervala už v deseti, kdy jsem ne zrakem známých, ale vlastníma očima spatřil vojáky svého Československa, jak zuří a pláčou, že nesměli bojovat; a už za pár dnů vojáky třetí říše, kteří nás vyhnali ze školy a změnili ji v kasárna. Ta potupa se všemi mnohaletými krvavými důsledky je dodatečně i zbytečná. Dávno se ví, že s naší obranou počítali i němečtí důstojníci, aby svrhli Hitlera, čímž by byl radikálně změněn tok dějin.

Když v únoru 2022 vyjela obsadit Ukrajinu armáda Ruské federace, valila se několika proudy, dlouhými desítky kilometrů. Obrovská síla měla zemi zaplavit a ochromit v řádu hodin a dnů, spoléhajíc na statisíce Rusů v zemi, které přijela zachránit. Rusové v zemi však nepovstali, aby „své“ armádě otevřeli dveře a srdce, i když si mnozí z nich jistě uměli představit, jaké těžké bude v napadené zemi býti Rusem. Byl to neorganizovaný i nevyhlášený plebiscit proti režimu z Kremlu, jenž zrazuje všechny smlouvy už ve chvíli jejich podpisu. Bojím se, že situace Rusa na Ukrajině se podobá situaci dávno usedlých Japonců v USA po útoku na Pearl Harbor.

To už je odvěký osud komunit, které jej musí unést. I kdyby si pro ně svět vyplakal oči. Takový osud nesly miliony mužů, povolaných do útočných i obranných válek. Ti bránící se mohou mít aspoň čisté svědomí. V každé zemi se v každé generaci rodí také ti, kteří vidí řešení, s nímž přece musí souhlasit každý normální člověk: Nezvednout zbraň! Slavné heslo Jiřího Suchého, mého vrstevníka, jemuž v duchu mávám, „Kdyby tisíc klarinetů“ zní skvěle, je ale ošidné, protože v dějinách lidstva se nestalo, že by složené zbraně protivník ihned nezvedl a neobrátil proti odzbrojeným.

Krajní situace se stávají ještě složitějšími, když do nich vstupují lži, výmysly, fámy a očitá svědectví známých, které nikdo osobně nezná. Ale každý člověk se přece narodí čistý jako počítač z výroby a přes vše, co do něho nalévá život, má základní vědomí o tom, co je „mravné“. Tak i v otázce, kterou řeší už děti: Kdo si začal. No a pak platí rada pana učitele národů Komenského: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!“ K čemuž chci dodat: „Aby tam za tebou nevstoupila krátkonohá Lež!“

Poučen devadesáti sedmi léty života, soudím, že Pravda i Právo se musí stále znovu bránit týmiž zbraněmi, jakými jsou ohroženy. A bránit je tentokrát musí Ukrajinci, i když matky pláčou, podle starého zákona Na Koho To Slovo Padne. Musí ven ze sklepů a půd i z cizích zemí, které ty plačící matky hostí, musí odložit své kytary a vyměnit džíny za moderní brnění a dodávat si kuráž vědomím, že na očích celého světa odvracejí „zlobu, závist, zášť“, aby znovu jednou pominuly. Jinak si totiž jeden každý z nich ponese v srdci záznam, že je...