Odhlasujeme si válku
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KRIZE V SOULU
Jihokorejská vláda se na narychlo svolaném zasedání shodla na zrušení stanného práva, které před několika hodinami vyhlásil prezident Jun Sok-jol. Informovaly ...
Jedním z důvodů, proč má ve střední Evropě přímá demokracie trochu špatnou pověst, je skutečnost, že ji svého času zneužíval Hitler. Nacistická říše byla občas ochotna uspořádat všelidové hlasování, samozřejmě důkladně hlídané esesáky, aby nikdo nehlasoval, jak nemá. Referendum o anšlusu Rakouska mělo celkem vzorný výsledek: 99,73 % hlasů pro. Referenda, která proběhla v roce 2022 v Rusy obsazených částech Ukrajiny, jako by přímo navazovala na tuto zvrhlou tradici.
Teď ovšem Hitlera i Putina „trumfla“ Venezuela, jejíž vládce Maduro vypsal referendum, které na rozdíl od těch předešlých nemá jen potvrdit jakýsi status quo nastolený silou, ale teprve k použití síly vést. Položenou otázkou bylo, zda má Venezuela deklarovat svoji suverenitu nad dvěma třetinami sousedního státu jménem Guyana; příslušná oblast, zvaná Essequibo, patřívala kdysi ke španělské koloniální říši, ale současná hranice, což je výsledek arbitráže z roku 1899, už se několik generací nehnula.
Přitom se ani nedá říci, že by v Essequibu žili nějací pseudo Venezuelané, kteří by deklarovali svoji touhu „vrátit se zpátky do říše“; je to převážně hornatá, místy nížinná džungle. Nachází se zde ovšem značné množství nerostného bohatství, které nepochybně dychtí přejít do venezuelských rukou: ropa, zlato, měď.
Guyana, která se na rozdíl od Venezuely nenechala strhnout na cestu bídně-hrdinného socialismu, v posledních letech na těžbě surovin ohromně zbohatla. Jen za letošek se její hospodářský růst odhaduje na 38 procent. Táhne jej zejména těžba ropy v přilehlém moři, těsně u pobřeží… inu ano, oblasti Essequibo, na kterou si teď venezuelští patrioti tak náhle vzpomněli. Venezuela sama má obrovské zásoby ropy, ale její vláda znárodnila příslušný průmysl, vyhnala z podniků všechny nežádoucí cizince a rozdala teplá místečka ve vedení firem Chávezovým, později Madurovým lidem bez ohledu na jejich kvalifikaci; výsledkem je totální úpadek těžby. Nyní by tedy patrně Caracas chtěl znárodnit něco i za hranicemi a 95 procent Venezuelanů prý hlasovalo pro.
Válka z toho snad nebude, protože by měla nejméně tři účastníky: terén ležící mezi Venezuelou a Guyanou je natolik složitý, že jediný realistický způsob, jak Essequibo vojensky dobýt, by bylo projít skrze přilehlé oblasti Brazílie – a Brazílie už uvádí do pohotovosti armádu, aby takovým aktivitám případně zabránila. Nicméně nic není tak šílené, aby se to nemohlo doopravdy stát. Před zhruba 40 lety v podobné situaci zaútočila Argentina na britské Falklandy. Společným prvkem obou krizí byla skutečnost, že nepopulární vedení země potřebovalo odvést pozornost od vlastních neúspěchů.
Život ve světě, kde se hranice mění násilím, není nijak zvlášť příjemný. Bohužel, jak se nedávno ukázalo, ani Evropa není výjimkou. V téhle situaci zbývá jen připomenout latinské přísloví: „Si vis pacem, para bellum“ – „Chceš-li mír, připravuj se na válku.“