„Dnešní (internetová) hospoda má prohledávatelnou historii a výroky, které by i z trestněprávního hlediska byly promlčené, vám tím pádem budou viset kolem krku jako mlýnský kámen,“ píše Marian Kechlibar.
Foto: Shutterstock
1
Česká společnost nechce extrémy, ani zprava, ani zleva. Chce žít racionální a normální život. Nenechá se obalamutit ideologiemi, průhledným pokrytectvím a ...
Kauza kolem údajných příspěvků Filipa Turka na síti Facebook je asi první velký český politický incident čistě digitálního charakteru. Dosud jsme byli zvyklí spíš na to, že politiky dohnala nějaká starší událost z reálného světa, typicky spojená s podnikáním, nákupem akcií a podobnými aktivitami. Dnes jde tedy o událost virtuální – a to má některé zajímavé důsledky.
Zaprvé, bez spolupráce samotné sítě Facebook bude velmi těžké prokázat autenticitu, pravost toho, o čem se mluví – a to bez ohledu na to, co Filip Turek skutečně napsal či nenapsal, v čemž já sám nemám moc jasno (ani vy byste si neměli být příliš jisti, pokud jej dobře neznáte). Na rozdíl od fyzických dokumentů nelze analyzovat ani papír, ani podpisy, ani inkoust, ani stopy zachycené DNA. Kdyby šlo o digitálně podepsané soubory, které se stávají standardem u právně závazných jednání, mohli bychom zkoumat aspoň platnost těch digitálních podpisů. (Mimochodem, i to bude do budoucna problém – někdy roku 2070 nemusejí být digitální podpisy z roku 2025 spolehlivé, protože kryptografické algoritmy časem podléhají novějším útokům, které v čase jejich zavedení ještě neexistovaly.) Ale toto jsou screenshoty čili obrázky, jinými slovy sbírka pixelů, která mohla vzniknout různými způsoby – a v časech umělé inteligence na některé ty způsoby ani nutně nepotřebujete experta. Kdyby šlo o soud v trestní věci, nejspíš by jako důkaz posloužit nemohly – na rozdíl například od souborů nalezených v zabaveném počítači, jenž byl podroben odbornému zkoumání. Vůbec toto je zajímavý a příšerný směr vývoje světa, protože schopnosti generativní AI neustále rostou – a úměrně tomu bude muset růst naše nedůvěra vůči čemukoliv, co se nám jen tak zjeví na obrazovce, a to včetně videozáznamů.
Zadruhé, Facebook by možná jejich autenticitu skutečně potvrdit mohl, ale to by otevřelo další plechovku červů jménem „Co to vlastně znamená, něco smazat?“. Intuitivní představa amatérů je, že smažou-li dejme tomu fotku, je to ekvivalent toho, jako by ji ve fyzickém světě hodili do kamen: totální destrukce informace obsažené uvnitř. Jenže u těch digitálních služeb to není nijak jisté. Všechny ty příspěvky leží v nějaké databázi, kterou kontroluje provozovatel služby, a vy nevíte, zda z ní byly opravdu odstraněny, nebo jestli se ve sloupci „smazáno“ jen přehodila hodnota na „Ano, neukazovat uživateli!“. Takto „smazané“ položky by ovšem šlo obnovit celkem snadno – a to jsme se ani nedostali k tomu, že tak velká služba si patrně pořizuje pravidelné zálohy dat, v nichž se příslušné položky nacházejí ještě před svým smazáním. Jinými slovy, vypustíte-li něco do (digitálního) světa, dost možná to v něm bude žít navždy. Jediné skutečné omezení, které by mohlo přimět poskytovatele služeb smazat starší záznamy, je nutnost šetřit prostorem na disku. Jenže prostor na disku je dnes velmi, velmi levný, takže nevíme, kdy k tomu fyzickému smazání dojde a zda vůbec.
Zatřetí, drtivá většina digitálních služeb, které využíváme, sídlí mimo ČR, dokonce i mimo Evropu. Většina z nich v USA, ale poslední velká novinka v sociálněsíťovém světě, TikTok, pochází z Číny – a vzhledem k tomu, že Čína už dávno není jen fabrikou na levné pláštěnky, se dá čekat, že další ještě budou. To však znamená, že nad jejich databázemi mají kontrolu potenciálně znepřátelené státy.
Nechci tím říci, že by snad Turka potopila CIA; jednak je současná prezidentská administrativa v Bílém domě takového politického charakteru, že je to nepravděpodobné, jednak je asi jakási ČR a její sestavování vlády momentálně pod její rozlišovací úrovní. Ale do budoucna s tím musíme počítat. A jinde už s tím počítají. Jedním z důvodů toho, proč USA tolik tlačily na TikTok, byla právě obava z toho, že v Pekingu si nyní vytvářejí „složky“ na náctileté Američany, kteří se můžou přetrhnout v tom, kdo na sebe co přizná či kdo napíše provokativnější komentář, a že ty složky pak budou schopni účinně použít coby „kompro“ někdy v polovině století, kdy už tato generace bude zastávat různé mocenské posty.
Největší změna se už stala – a je to opravdu změna tisíciletí.
Český národ má bohatou tradici „kecání v hospodě“. Vladařům to také vždy trochu vadilo a už kníže Břetislav roku 1039 vyhlásil, že kdo zřídí krčmu, má být „mrskán tak, až biřic umdlí“ (rozhlédněte se kolem, jak to dopadlo). Jenže to, co se nažvanilo ve fyzických krčmách, lhostejno zda za Břetislava či za Havla, bylo efemérního charakteru – slova napadala pod stůl a zmizela a ani knížecí biřici nemohli s desetiletým odstupem zjistit, co se kde řeklo.
To už dnes neplatí, dnešní hospoda má prohledávatelnou historii a výroky, které by i z trestněprávního hlediska byly promlčené, vám tím pádem budou viset kolem krku jako mlýnský kámen. Pro „edgelordy“, kteří teď rádi provokují, to do budoucna znamená věčnou nemožnost vyspět, dozrát a být jako vyspělý a dozrálý člověk akceptován. Možná by bylo namístě pověsit do záhlaví každé té aplikace velké „Mirandovo“ varování: „Cokoliv zde řeknete, může být ještě za celé desítky let použito proti vám.“
00:09
