Když napadl sníh
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
VÝPRAVY JIŘÍHO PEŇÁSE
Po neplánovaném přenocování ve Welsu jsem opět nabral směr na Linec, ale ještě než jsem tam dojel, vystoupil jsem s elkolem na stanici Leonding před Lincem a ...
Kolony aut, krok sun krok, bo silničáři tak, jak každý rok, su překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice.
Nohavicova písnička z roku 2006 je aktuální i letos. Nohavica sám se mezitím dostal na pomyslný index kvůli svým techtlím s Putinem (na mechtle snad nedošlo), ale na základním principu se nic nezměnilo. D1 stále vede přes Vysočinu, v zimním období stále občas přes noc nasněží – a následující ráno se na nejpostiženějších úsecích dálnic nehne ani kolo.
U zemí typu Chile, kde v Santiagu nasněží tak jednou za deset let, se to dá pochopit. Je-li nějaká událost v daném regionu dostatečně vzácná, dává ekonomický smysl smířit se s tím, že jednou za (dlouhý) čas nastane nezvládnutelná kalamita. Sice povede ke krátkému kolapsu, ale celkově je to levnější než udržovat si v záloze celý aparát, který je po 99,9 procenta času k ničemu. Nicméně u nás sněží daleko častěji než jednou za deset let a s tím, že silnice jsou pak neprůjezdné, jsme se smířili způsobem, na který by se hodil psychologický pojem „naučená bezmocnost“.
Proč? Protože se s tím takzvaně nic nedělá, kdežto v jiných sektorech ano. Železnice, na kterou Jarek Nohavica rovněž ve svém textu vzpomíná („Pendolino stoji kdesi u Polomi, zamrzly mu všecky CD-ROMy“) si od té doby výrazně zlepšila své sněhové skóre, a to postupnou instalací vyhřívaných výhybek na důležitých tratích. Silnice takto plošně vyhřívat nelze, ale to neznamená nutně rezignovat na celou situaci. Například by bylo možno při nepříznivé předpovědi počasí dočasně – včas! – zakázat provoz kamionů, na které si silničáři nejvíce stěžují. Proměnné značky existují, rádio existuje, dopravní policie k pokutování těch, kdo by zákaz nedodrželi, také existuje. Asi by to chtělo nějakou přípravu, například rozšíření kapacity odpočívek, proti němuž občas občané přilehlých obcí zvedají odpor a příslušné jednání se pak táhne. (Od roku 2006 bylo samozřejmě na takové akce času dost.)
Jenže to by chtělo změnu mentality, a to počínaje samotnými politiky, kteří rozhodují o zákonném rámci, v němž se odehrává silniční provoz. Příslušní ředitelé a náměstci by měli být osobně motivováni k tomu, aby takové problémy minimalizovali (ve světě managementu se tomu říká KPI), a měli by dostat k dispozici nástroje, které jim pomohou.
Pak bychom se možná dočkali stavu, kdy deset centimetrů sněhu nerozvrátí celou republiku. Motoristé, co na to říkáte?