Společenství osudu střední Evropy

ÚHEL POHLEDU

Společenství osudu střední Evropy 1
Úhel pohledu
Grzegorz Górny
Sdílet:

V 80. letech Milan Kundera psal o společném osudu, které spojuje národy střední Evropy. Měl tím na mysli balancování mezi bytím a nebytím. Kdybychom řekli Němci, že Německo může zaniknout a přestat existovat, zdálo by se mu to nepravděpodobné. Podobně i pro Francouze by byla absurdní myšlenka, že Francie by mohla neexistovat. Takováto perspektiva je však pro Čechy, Slováky, Poláky, Maďary, Litevce, Lotyše, Estonce, Bulhary, Rumuny, Slovince, Chorvaty, Ukrajince či Bělorusy něco reálného. Pro ně není vymazání z mapy světa záležitostí fantazie, ale živé paměti, ba i reálných zkušeností z nedávné historie.

Všechny země Trojmoří (ležící mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem) spojuje fakt, že během posledních pěti set let každá z nich minimálně dvakrát ztratila nezávislost. Jak říká polský ministr zahraničí Zbigniew Rau: „Důsledkem dlouhodobé ztráty nezávislosti byla zkušenost chybějící subjektivity. Sousední mocnosti, když spolu válčily, tak na našem území. Když uzavíraly mír, tak na náš úkor. Pro ně jsme vždy byli provinční periferie, nárazníková zóna. V souvislosti s tím jsme dlouhou dobu neměli vlastní instituce a zkušenost veřejného života. Nebyla zde institucionální stabilita charakteristická pro tehdejší Západ.”

19. století bylo pro západní Evropu obdobím nebývalého hospodářského rozvoje. V této době většina národů střední Evropy neměla svůj stát. Zbaveny vlastní subjektivity, nemohly být tyto národy náležitě účastny dobrodiní spojeného s civilizačním pokrokem. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 byl region dnes nazývaný Trojmoří rozdělen mezi Prusko, Rakousko, Rusko a Turecko. Velice výmluvný je fakt, že mezi těmito mocnostmi existoval pouze jeden suverénní stát: Černá Hora.

Ve 20. století padala rozhodnutí o budoucnosti Evropy hlavně v metropolích jako je Washington, Moskva, Londýn, Paříž nebo Berlín. Dlouhá desetiletí si svět zvykal na to, že na území mezi Ruskem a Německem nezaznívá žádný hlas, s kterým by se mělo počítat. Posledním takovým centrem byla Vídeň, ale rozpad habsburské monarchie tuto roli ukončil.

Národy střední Evropy byly tedy brány jako objekty, a nikoli subjekty mezinárodní politiky. S tím měli velkou zkušenost jak Poláci, tak Češi. Se zánikem Česka jako státu v březnu 1939 přece souhlasila celá západní Evropa. Do okamžiku vypuknutí druhé světové války neexistence českého státu nezajímala nikoho v evropských metropolích. Podobnou nezúčastněnost vůči jejich nezávislosti zakusily také další národy našeho regionu.

Země střední Evropy tedy spojuje jak společenství osudu, tak i kultury a ducha. Nedávno provedla renomovaná sociologicko-analytická instituce Pew Research Center výzkumy hodnotového systému v dnešní Evropě. Výzkumníci se ptali 56 tisíc lidí v 34 zemích, mj. je zajímal vztah k takovým tématům jako je národní stát, imigrační politika a kulturní identita. V těchto otázkách ukazoval výsledný obraz náš kontinent jako rozdělený na dvě části, přičemž tato hodnotová hranice se v případě obou sad otázek téměř přesně překrývala s „železnou oponou”. Západní a střední Evropa se ocitly na opačných stranách této dělicí linie.

Jedním z rozdílů byl vztah k národnímu státu: K němu jsou obyvatelé našeho regionu připoutáni silněji než lidé na Západě. Jistě to vyplývá z faktu, že jsme dlouhou dobu neměli vlastní státnost, a proto si jí více ceníme, protože víme, jak je křehká, a zároveň si uvědomujeme, že je zárukou ochrany našich národních zájmů.

Díky tomu jsme však více připoutáni k demokracii než Evropané na Západě. Demokratický systém se totiž mohl utvářet pouze v rámci národního státu – protože svrchovaným vládcem v demokracii je démos (lid, populus), a něco jako evropský národ neexistuje. Evropský národ tedy nemůže být svrchovaným vládcem v demokratickém zřízení. Tam, kde dochází k předávání stále většího množství oprávnění a kompetencí ve prospěch nadnárodních a mezinárodních organizací, tam je reálně omezována demokracie. Země našeho regionu jsou vůči tomu citlivější, proto se stavějí proti federalistickým a centralistickým proudům v rámci EU.

Visegrádská skupina je prvním pokusem o vyjádření vlastního pocitu svébytnosti a subjektivity zeměmi střední Evropy. Jde o zesílení vlastního hlasů skrze kooperaci s podobně smýšlejícími. Je s tím spojeno uvědomění si společných civilizačních a hospodářských zájmů a nutnosti zajistit si bezpečnost. Společně dokáží Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko lépe bojovat za svou subjektivitu v rámci Evropské unie a dosáhnout víc než každý z nás jednotlivě.

Autor je polský spisovatel, publicista a režisér

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články