Kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa?

Kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa?komentář
Komentáře

komentář

Jiří Peňás

Na Českých lvech zvítězil film, který je do jisté míry návodem na kriminální chování. Dva potenciální chovanci diagnostického ústavu ukradnou auto a vyjedou si na výlet příšernou a vymrzlou krajinou asi severních Čech, toho eldoráda české strašlivosti. Jejich delikventní počínání, z kterého by v reálu asi šla na člověka hrůza, má ve filmu rysy jaksi tesklivého, posmutnělého romantismu, takže mladým zabijákům držíme palce. Jsou sice zkažení a potenciálně nebezpeční, ale zároveň dojemní, neboť pubertální zločinec je společenská oběť, ať si to myslí, nebo ne. Stokrát horší jsou ostatně představitelé oficiálního světa, reprezentovaní tu dvojicí policejních sadistů, z nichž především esenbácká důra v podání Lenky Vlasákové, vyžívající se v rafinovaném mučení (vražení prstu do ucha), způsobuje velkou nedůvěru v lidskou bytost jako takovou. Nakonec se hochům podaří policejní zvůli přelstít a jaksi se dostat na svobodu a dál nejspíš pokračovat smrti nebo čemu vstříc.  

Film se z důvodů, které nejsou myslím zcela zřetelné, jmenuje Všechno bude a není možné říct, že by byl špatný. Je nepochybně dobře natočený, dobře zahraný, má odpovídající atmosféru těsně před koncem světa – a kdo by nebyl zvědavý na filmy z konce světa? Ano, je to film pro naši dobu a naše poměry, autistický a podivný, pro lidi, kteří se sice nikdy v podobném prostředí a s podobnými postavami nesetkali, ale přitom se lze domnívat, že s tím nějak duševně souzní a mají pro to pochopení. Moc velkou návštěvnost takový film sice neudělá, ale o to autorům nejde, což je samozřejmě správné. A správné je, že také vyhrál České lvy, aspoň v tom smyslu se potvrdil smysl existence této estrády. A tím, že se takový film natočí, zase on potvrzuje smysl existence Českých lvů, tedy aby se vyhlašovaly nějaké ceny. Je to taková dialektická jednota.

Na vyhlašování a předávání cen můžeme totiž hledět dvojím způsobem. Buď nás zajímají výsledky, které chápeme jako potvrzení kvalit oceňovaných produktů a jejich tvůrců. Rozhodují o tom jacísi členové „filmové akademie“. Problém je, že se tak děje na základě tajného hlasování. O uměleckém díle a jeho kvalitě lze sice hlasovat, ale protože z podstaty věci se každému líbí něco trochu jiného a z jiných důvodů, moc to k ničemu není. Nikdo ale nemůže po hlasujících chtít, aby ke svému hlasu připojovali písemné rozklady, proč dávají hlas právě tomu, a ne jinému. To by asi ubylo hlasujících a večer, na němž by se takové elaboráty musely číst, by se stal nesnesitelným. 

Druhý, zajímavější pohled je z pozice pozorovatele, jenž sleduje slavnosti a kterého zajímají zvyky a chování lidí. Jen málokterá slavnost se dnes obejde bez vyhlašování. Většina svátků potřebuje vyvrcholení, což v pohanských dobách výborně zaručila například soutěž o to, kdo bude obětován. Třeba při příležitosti svátku jarního slunovratu u Slovanů vítězila nejhezčí dívka z vesnice. Vyhlašování vítězů (a tedy i poražených, ač to není třeba činit nominálně) je tedy prastarý rituál, řekněme archetyp, jenž má své kořeny v základech lidské civilizace a jehož smysl je zřejmě v jakémsi pokusu o smíření lidských vášní jejich odvedením kontrolovatelným směrem. Takovým pohledem se pak i výsledky posledních Českých lvů jeví v jiném světle. Berte to třeba takhle. Jako že nějak se ti lidé zabavit musí, když tam přišli.
 

Související články