Žili jsme vůbec předtím?

KOMENTÁŘ

Žili jsme vůbec předtím?KOMENTÁŘ 2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

We´re all living in Amerika

KOMENTÁŘ

Žijeme už jako v Americe. Ne tím, že u nás s jen malým časovým zpožděním mohou vyjít knihy autorů, jako je Abigail Shrierová. Ale tím, že i u nás mohou takzvaně ...

00:08

Právě skončily v televizi večerní zprávy. Byly profesionální, řekl bych dokonalé, jako jsou po celý uplynulý zavirovaný měsíc. Ti lidé, moderátoři, editoři, všichni ti, kteří pracují na rešerších a pak na dramaturgii, tedy na řazení důležitosti a dramatičnosti zpráv, stejně jako technici, maskérky, které nyní mají obzvláště složitou práci, odvádějí výborné výkony.

 

Je za tím vidět maximální nasazení, zaujetí, špičkovou výkonnost, velkou erudici. Už třicet dní pořád to stejné drama a thriller. Boj s tou čínskou kuličkou: někde to roste, někde to už klesá, pak zase záběry na postele s ventilátory, potom lidé, zdravotníci v první linii v gumových kombinézách a plexisklem na obličeji. Následuje zpráva, že sedmi seniorům nic není, přitom to mají. Pak zase stěry úst, to je obzvláště atraktivní záběr. Pozor, teď bude kapat krev do zkumavky, je to každovečerní odběr krve. Někde docházejí roušky a lidé si je budou muset zase ušít. Ale zvládnou to. Zvládneme to všichni. Na závěr seriózní rozbor situace v podání mladého muže. Zítra se těšíme zase. Držme si palce, ať to zvládneme.

Takhle si lze představit, že by vypadalo zpravodajství třeba z invaze Marťanů. Nebo z dnů, kdy se rozhoduje, zda příští měsíc lidstvo nevyhyne. Tahle věc je samozřejmě taky vážná. Opravdu umírají lidé a může jich umírat víc. Nelze říct, tak to bývá. Musí se proti tomu něco dělat a všichni vidíme kolem sebe, že se i dělá. Změnili jsme způsob života, demontovali jsme kvůli tomu hospodářství, uvedli jsme se do stavu jakési hibernace. Většina lidí chápe, že je to nutné, jen na okraji té většiny jsou magoři, kteří buď něco vykřikují o nové totalitě, a na druhé straně jsou ti, kteří ji opravdu chtějí zavést.

Důležitá otázka toho všeho však je, jestli to permanentní a všeobecně sdílené nasazení také není samo motorem oné nenormality a samo nemobilizuje její stav a sílu, která se pak hrozí stát normalitou. Základní roli v tom mají média, která pomohla tuto spirálu roztáčet a dál ji udržují v chodu. Ale taková je jejich podstata a síla, která je ambivalentní. K něčemu dobrá a k jinému špatná. Tradiční média (televize, rozhlas, tisk) v tom jedou spolu se sociálními sítěmi, kde si to každý nakládá jakoby sám, a jedni umocňují druhé. Člověk se s údivem ohlíží třeba o rok zpět a říká si, co to bylo vlastně za svět, který nic nevěděl o COVID-19? Žili jsme tehdy? Jak jsme mohli chodit bez roušek? Byly tehdy vůbec nějaké události? Dělo se ve světě něco důležitého? Umírali tehdy lidé? Proč se o tom víc nemluvilo? Byla migrace a neuróza z ní, byly žluté vesty a islámský terorismus, byla Greta, někdo měl environmentální depresi, mnozí jako vždycky hluboko do kapsy, politika i společnost v jakémsi stavu napjaté a nevraživé letargie. Vlastně nijak příjemný a veselý čas to nebyl. A kam to všechno zmizelo? Co budeme dělat, až tady ten koronavirus nebude? Lze si představit to prázdno, které se najednou ve světě rozhostí! Snad tady ale bude. Snad nás neopustí.

Dá se to všechno pochopit a je to nejspíš všechno nutné. I kdyby člověk nechtěl a vzpíral se tomu, nemá moc možností, jak z toho lze vystoupit. Lidé v médiích i na sociálních sítích šlapou v tom kole a nelze si asi představit, že jen tak povolí, natož že by šlapat přestali. Okamžitě se o ně druzí přestanou zajímat a propadnou se do nicoty. Nikdo teď nechce mít jiné starosti a zájmy než ty, které tu příšeru udržují při životě. Možná že zabít ji bude znamenat přestat se o ni starat. Nechat ji být. A naučit se s ní žít. Jenže to je zatím utopie. Bohužel.

Foto: j