Libyi si dělí Putin s Erdoganem, do hry ale vstupuje Merkelová. Haftar zablokoval terminály

Libyi si dělí Putin s Erdoganem, do hry ale vstupuje Merkelová. Haftar zablokoval terminályAKTUALIZOVÁNO
Svět

válka v Libyi

Echo24

Velká hra o Libyi, která je nyní nejdůležitějším klíčem k migraci do Evropy a bezpečnosti celého západního Středomoří, stejně tak jako strategickým energetickým místem, se posunula do dalšího dějství. Poté, co si za nezájmu Evropy a neschopnosti Itálie zemi zmítanou občanskou válkou snaží rozdělit mezi sebe Rusko a Turecko, se na poslední chvíli do hry vložilo Německo. Nedělní berlínská konference o Libyi prý skončí podpisem dohody o příměří mezi oběma znesvářenými stranami. Je o tom přesvědčen Mirco Keilberth, německý novinář, který se této severoafrické zemi dlouhodobě věnuje. Avšak polní maršál Chalífa Haftar, který ovládá velkou část země ještě na poslední chvíli stupňuje tlak a v pátek uzavřel ropné terminály, ze kterých směřuje ropa do Evropy i do celého světa.

Podpis dokumentu ze strany mezinárodně uznávaného premiéra Fáize Sarrádže a polního maršála Chalífa Haftara, podle Mirco Keilbertha bude jen prvním krokem v dlouhé cestě k tomu, aby se do zhruba sedmimilionové země po letech vrátil klid.

"Bude to úspěch. Sarrádž svou účast přislíbil a Haftar také a dojde k podpisu, který potvrdí současný klid zbraní," řekl zahraničním novinářům v Berlíně Keilberth, podle něhož jsou oba aktéři pod velkým tlakem zemí, které je podporují. V případě Sarrádže to je mimo jiné Turecko, které se v Libyi přímo vojensky angažuje a také Katar a zřejmě také Spojené státy, které zde nechávají Erdoganovi volné ruce. V případě Haftara zase Rusko, Egypt, Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty, a nyní možná i lavírující Itálie.

Sarrádž už dokument o příměří podepsal tento týden na summitu v Moskvě, Haftar to tehdy odmítl učinit, ve čtvrtek ale přislíbil, že i tak hodlá dodržovat klid zbraní.

"Pokud Haftar nezastaví svou ofenzívu, musí mezinárodní společenství podniknout kroky, včetně zásahu mezinárodních sil na ochranu libyjského civilního obyvatelstva," prohlásil Sarrádž, v rozhovoru s nedělním vydáním deníku Die Welt. Ten je stejně jako Haftar už v Berlíně. Před několika dny se o možné vojenské intervenci své armády zmínila Itálie, která také na poslední chvíli zvýšila svou diplomatickou aktivitu.

Jak přesně spolu oba znesváření aktéři budou v Berlíně komunikovat, zatím není jasné. Podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova totiž dosud odmítali i jen být v jedné místnosti, natož aby spolu vedli jednání. Je tak pravděpodobné, že se v německé metropoli během nedělního odpoledne odehraje celá řada bilaterálních schůzek a schůzek v menším formátu, v nichž se politici jako německá kancléřka Angela Merkelová, ruský prezident Vladimir Putin nebo turecký prezident Recep Tayyip Erdogan budou obě strany snažit dovést ke kompromisu.

Vládu v Tripolisu uznává OSN a velká většina zemí. Sarrádž je ale jen přechodná figura a ve skutečnosti je ve vleku různých salafistických a islamistických milic a Muslimského bratrstva. Bojovníky z Islámského státu mu na pomoc dováží ze Sýrie Turecko. Sám Islámský stát drží důležité pozice na území mezi hlavním městem a Benghází. Generál Haftar, který dnes už ovládá naprostou většinu Libye, se prezentuje jako bojovník proti terorismu a islamistům. Nicméně i on využívá pomoci islamistických milicí a je kromě pomoci Moskvy závislý i na podpoře muslimských zemí s rozdílnými zájmy. Drží ale území s ropou a zemním plynem. O ty má zájem zase Turecko ale také tradičně Itálie. Právě italský monopolní koncern ENI těží v Libyii suroviny. Sousednímu Egyptu jde zase o stabilizaci země, protože vítězství islamistů by vážně ohrozilo i tamní režim v Káhiře. Naopak, kdyby turecký prezident Erdogan získal vliv na Libyi, vedle energetických zdrojů by získal další rozhodující páku na Evropu, když by podobně jako v Turecku držel prst nad migračními toky do Evropy a mohl by tak Evropu ještě více vydírat.

Situaci z posledních dní, kdy do hry vstoupilo Německo a částečně znovu probuzená Itálie, předcházela předvánoční dohoda Turecka s vládou v Tripolisu o potvrzení nároků na těžbu plynu ve Středozemním moři u Kypru, kterou ale mezinárodní společenství neuznává. Součástí dohody je i vyslání turecké armády do Libye. Následně došlo k jednání o Libyi mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem a v poslední řadě k zprostředkovaným rozhovorům mezi Haftarem a Sarrádžem v Moskvě. Zatím co Sarrádž dohodu podepsal, Haftar ji odmítl. Posun nastal až zřejmě když se do věci vložilo Německo.

Konference v Berlíně o situaci v zemi, která je zhruba 22krát větší než Česko, se zúčastní i zástupci Spojených států, Evropské unie, Africké unie, Ligy arabských států, Británie, Francie, Číny, Spojených arabských emirátů, Konga, Itálie, Egypta a Alžírska.

Jak píše v sobotu italský deník Corriere della sera s odvoláním na televizi Al Arabia stále probíhají konzultace mezi arabskými a evropskými zeměmi o návrhu dohody pro Berlín. Mimo jiné se diskutuje o vytvoření nové libyjské prezidentské rady a zcela nové vládě, zvažuje se také možnost vytvoření neutrálního výboru pro přípravu nové libyjské ústavy. Cílem dohody mezi arabskými zeměmi a Evropou by mělo být minimalizovat turecké zásahy Libyi.

Podle italského analytického serveru ilsussidiario.net byla Itálie už vyšachována ze hry. Brlínská konference totiž položí základy nové rovnováhy moci jak v Libyi, tak v Africe, protože Libye a Alžírsko jsou dveřmi do francouzsko-afrického Sahelu.

I pokud se skutečně v neděli podaří podepsat příměří, bude to podle Keilbertha jen první nutný krok. Jako další by mělo následovat vytvoření komise, která by připravila cestu k novým volbám, vzniku nového parlamentu a nové vlády. A to nebude vůbec jednoduché. Aby se to podařilo, bude podle Keilbertha zásadní učinit takové kroky, které většině Libyjců umožní postupně překonat nedůvěru vůči elitám v Tripolisu a obavy, že se peníze z prodeje ropy, na nichž je země ekonomicky závislá, nedělí v spravedlivě. Černé zlato se těží ze vrtů převážně pod kontrolou Haftara, ale peníze končí v rukou vlády Sarrádže. To ale bude i vzhledem k centralizaci a protěžování Tripolisu, jaké země poznala za 42 let vlády Muammara Kaddáfího, velmi složité.

Pokud se berlínská konference nebo některý z následujících kroků nepovede, jsou bojovníci v Tripolisu či Misurátě podle německého novináře znovu připraveni rychle se chopit zbraní.