Na sletu termálních dortů

fotoblog

Na sletu termálních dortů
Žijí ve městě, o kterém není úplně jisté, jestli je jejich, což opravdu historicky příliš není, ale sotva se mohlo jednou stát, už se z něho stalo asi nejzápadnější město Rusů, kteří ho obsadili mírovou cestou, dům za domem, kvartiru za kvartirou. Foto: Foto: Jiří Peňás
Komentáře

Jiří Peňás

Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.

Přejížděl jsem pohledem po těch cukrářských domech i po těch dvou brutalistních špalcích, Thermalu a Vřídelní kolonádě, které tam nasázely moderní ambice, a vybavoval si, co jsem všechno ve Varech zažil. Začít bych musel v dětském věku, kdy jsem poprvé žasl nad něčím tak úžasným, jako byl bazén s teplou vodou, takže se tam dalo koupat, i když sněžilo, což vedle toho, že byl vsazen do skály, ke které se rovněž jede zdviží čili taky lanovkou, na mě působilo fantasticky. A teď z té senzace zbylo jen nějaké našedlé torzo, díra v zemi, a vedle ten hranol, o kterém zrovna jdou zvěsti, že se jeho vnitřek vykuchává, takže právě to cenné, tedy spojené v jednotě s dobou, z Thermalu zmizí.

Ale zase jsem oceňoval, že některé věci se ve Varech snad zlepšily, například se opravilo divadlo a spořitelna a další budovy, které tam v „krásných dobách“ nasázela ta neskutečně produktivní firma Fellner a Helmer z Vídně. Jako třeba Schiesshaus – Dům ostrostřelců, dnes Národní dům na Masarykově třídě, kde se konaly přehlídky kouzelníků Magiales Šari-Vary a já tam jako dítě viděl vznášet se zhypnotizovanou mladou ženu, podél níž kouzelník protahoval hořící obruče, aby bylo vidět, že to není nějaký trik a že se skutečně vznáší, přičemž té ženě vzplály zlaté vlasy, které jí splývaly na zem a na které kupodivu gravitace platila, což mi dosud vrtá hlavou. Ale možná se mi to také jen zdálo.

A tak jsem chodil po ochozu té rozhledny a dál se mi rozjížděly vzpomínky na Karlovy Vary a vybavilo se mi třeba, jak se u nás v kraji vyprávělo, že po kolonádě se tam šourá Brežněv v teplákách a v pantoflích, z pusy mu teče slina, kterou mu utírá jeho žena, rozložitá báryšňa, a kolem nich je stádo goril se zlatými zuby a bouchačkami v kapsách. A pak se mi taky vybavilo, že několik kluků od nás ze sídliště hrálo ve filmu Vrchní, prchni!, když ten houf číšníků honí po Varech falešného vrchního Vránu, takže se stali lokálně slavnými, a já, když ten film občas zase vidím, tak je tam poznávám. A vzpomněl jsem si, že se třeba říkalo, že v Thermalu byl tajný koncert skupiny ABBA, ale jenom pro ty největší papaláše a Rusáky, a já se divil, že by ty komunisty něco tak zápaďáckého a komerčního zajímalo a přitahovalo, když jsou přece marxisti a leninisti… a ještě víc jsem se divili, že na to ti Švédové přistoupili. A taky se pak říkalo, že v Thermalu sedí na baru nejdražší a nekrásnější prostitutky z celé republiky, takže jsme se několikrát na ně jeli, my kluci ze sokolovského gymplu, do Varů podívat, jenže už si nepamatuju, jestli jsme tam nějaké viděli a jestli jsme se k tomu baru vůbec dostali, ale určitě jsme se aspoň opili v nějaké varské špinavé hospodě, třeba na Horním nádraží, ta byla hodně zaplivaná. Vůbec, zaplivaných hospod tam byla hojnost, stejně jako kriminálníků, galerky, cikánů a jiných nám tehdy blízkých a přátelsky nakloněných elementů.

Ale vzpomínám si, že opravdu i v těch osmdesátých letech byly Vary nějakým způsobem „jiné“ než zbytek země, tedy pokud jsem to mohl posoudit, byly přece jen nějak „cáklé“ světem, něco kosmopolitního či velkopanského a snad i elegantního v nich zůstalo, i když se Pupp jmenoval hotel Moskva a před tím mramorovým krematoriem, v němž vystřikovalo do skleněného jehlanu horké vřídlo, stál bronzový Gagarin a plno těch krásných domů z časů belle époque bylo zpustlých a oprýskaných a muselo je podpírat lešení.

Tak to asi bývá s městy a místy, která máte spojena s mládím, že na ně pak při návratech hledíte optikou těch ztracených let. Já ale zdaleka nemám ke Karlovým Varům tak vyhrocený vztah jako spisovatel Miloš Urban, který loni s Vary zúčtoval v románu Kar, kde o nich psal jako o „městě mrtvých dětí, bez pořádné vysoké školy, smrdícím korunou, smrdícím dolarem a eurem, smrdícím i tím mizerným rublem, smrdícím jakoukoli měnou, kterou je ještě někdo ochoten přinést. (…) Chudoba a špína, kam se podíváš. Ošklivost, pestrobarevné vývěsní štíty, vybledlé polepové reklamy z devadesátek, ohavné jako v zemích třetího světa. Žádný vkus, žádný styl, žádný jednotící princip, jímž by exkluzivní místo vizuálně působilo na návštěvníka, který chce být oslněn. Město českých a ruských nápisů, které se vzájemně překládají do výkřiku: Jsme na kolenou, potřebuju investora, pomošč“.

Vím, o čem Miloš Urban, který tam bydlel a prožil vznícené mládí, píše, a ta místa ošklivosti ve Varech docela dobře znám, i když nejsem Varák. Člověk na ně narazí hned, jakmile trochu vyjde z toho lázeňského cukrářského okrsku, hned jsme na našem „severu“, i když Vary, stejně jako můj Sokolov, jsou západ, i když vlastně východ. Hned za prvním mostem jako by ulice někdo posypal mastným popelem, domy přetáhl špinavým krémem a přelepil hnusnými cedulemi. Ještě horší se mi však zdá, že ten kraj, napůl sežraný povrchovými doly, dělá něco i s lidmi, jako by jim do tváří něco vtisklo nějaký smutek a z žil vysálo krev, nějaká frustrace se v nich zabydlela. Snad smutek, že sice žijí ve městě po Praze ve světě asi nejznámějším (Karlsbad a Marienbad, to jsou globální značky), ale oni z toho nic nemají, žijí v kraji s nejnižšími platy, s nejmenším počtem vysokoškoláků, s největší fluktuací a sklonem mladých lidí zvednout kotvy a odejít někam pryč. A žijí ve městě, o kterém není úplně jisté, jestli je jejich, což opravdu historicky příliš není, ale sotva se mohlo jednou stát, už se z něj stalo asi nejzápadnější město Rusů, kteří ho obsadili mírovou cestou, dům za domem, kvartiru za kvartirou. A tak jsou Карловы Вары, když se tam zrovna ten týden v červenci nekoná festival, městem dvou vrstev, napudrovaného kurortu, roztaženého podél koryta mělké říčky Teplé, zlaté žíly s předraženými restauracemi (běžný oběd za čtyři stovky) a s luxusními obchody pro pitěrskou a moskevskou novou putinovskou buržoazii, a deprimovaného předměstí s domácím obyvatelstvem, které obývá bahnité břehy Ohře. Samozřejmě, je to schematické rozdělení a trochu přeháním, ale převaha Rusů je v lázeňské části evidentní a zdaleka nejde jen o lázeňské hosty, protože ruský je často už i personál v hotelích a penzionech, ruská je už i obsluha v obchodem, restauracích a cukrárnách, takže třeba musíte všechno říct pro jistotu třikrát a počítat s tím, že to bude třikrát dále trvat a třikrát více stát, jako se mi to stalo v jedné cukrárně naproti Zítkově kolonádě, kde máte i pocit, že se tam trochu diví, že tam vešel Čech a chce si dát děsert, když stojí stovku.

Ale zatím jsem teprve scházel z varských kopců klikatými lesními stezkami. Občas jsem došel nějaký ruský pár, který se zblízka jevil docela sympatický: jeden se mě dokonce zeptal na cestu a já svou gymnaziální ruštinou slušně odpověděl, že dumaju, čto gorod nachoditsja vnizu. Město se mezitím vylupovalo z oparu a já došel k Jelenímu skoku, odkud měl, jak známo, jelen prchat před Karlem IV. a volit raději skok do horkého pramene. Místní bohatý šprýmař, baron August von Lützow, tam dal někdy kolem roku 1850 prý tajně umístit sochu kamzíka, protože věděl, že jelen není blbý a z takové skály by nikdy neskočil, zatímco horská koza možná ano, byť by mě zajímalo, jestli tady někdy nějací kamzíci žili. Ale možná že žili, protože v Karlových Varech by chtěl žít každý. Aspoň chvíli. Třeba Brežněv nebo Goethe, ale o něm zase někdy příště.

Foto:

poutak

(Příště však zpátky do Maďarska.)