V demokracii se občas přihodí

ÚHEL POHLEDU: Ano, v demokracii se zcela normálně stává, a nejen stává, ale stát musí, je-li klasickou demokracií, (tedy nejosvědčenějším ze všech nedokonalých systémů řízení lidské společnosti) že sněmovní volby vyhraje opozice. V zemích politicky vyspělých, k nímž nám Čechům, Moravanům a Slezanům ještě pár let schází, vyletí seismograf vášní do závratné výše před volbami, aby se brzy po volbách vrátil do předchozí polohy.

Listopadové klíčobití 1989 ukončilo čtyřicetiletí „nevoleb“, kdy se voliči báli chodit za plentu a současně omlouvali svou poddanost ohledem na děti; následovaly devadesátky, ostudné i osudné. Nadšení i naděje rychle uhasila neviditelná ruka trhu, když nespoutána nutnými zákony viditelně rozkradla většinu „obecního“ majetku, včetně tehdejší pýchy, mořského loďstva. Ovšem: kdykoli „čas oponou trhne a změněn svět“, reagují nejdřív loupežníci a gangsteři, než se vyškolí a zaučí schopní politici a policisti.

To už máme více méně za sebou, i když dominový efekt trvá dodnes, viz pád další české pýchy, dopravního letectva, rozpoutaný diletantem, který poté špatně sešil pražskou Slavii s Asií. Zvládli jsme i rozvod se Slováky, čas mu dal smysl. Bylo už za prvního slovenského premiéra jasné, že by tenkrát jediný Slovák zabitý Čechem mohl rozpoutat bratrovraždění jako na Balkáně. Neboť Češi nejsou takoví beránci, jak se sami sobě zdají, stačí málo, a mezi námi se vyrojí dravci bez skrupulí, vzpomeňme neradi na poválečné řádění českých Revolučních gard či dokonce československých vojáků, však víme, kde všude.

Co mně ovšem jako občanu, který zažil se svou zemí všech dvanáct prezidentů a nespočet vlád, přijde nejnešťastnější: že ze slabosti viní čerstvého premiéra čerstvá opozice, která je sama tak slabá, že dík svým přešlapům i nedošlapům těžce prohrála volby, když předtím významně pozvedla zemi. Abych použil slavného citátu: naše země opět rozkvétala, inflace i státní dluh klesaly, ekonomika stoupala a s ní i nová pýcha, že země patří k pilířům Evropy budoucnosti. Vinou té zbytečné pohry teď její pověst uchází jako z proříznuté pneumatiky.

Generálové pětikoalice měli vědět, co tušila většina občanů: že nezvítězí. Odkráčeli však jako ti mušketýři všichni do jednoho a vůbec je nenapadlo nic jiného. Třeba, že by po domluvě mohl jeden za všechny odvrátit, co nás jinak muselo postihnout. Stačil ten jeden, aby po dohodě s ostatními a po vysvětlení voličům nabídl budoucímu premiéru běžnou toleranci – a nemusel se ve své obecně známé nouzi spojit s bukanýry, očividně schopnými všeho a protivným i jemu.. A neumětelství pokračuje.

Jen politici bez představivosti mohou vyzvat novou sněmovnu k hlasování o důvěře, když tím dají nové vládě úžasnou možnost dlouhé hodiny lobovat v nejsledovanějším TV kanálu zdarma pro svůj program. To opravdu nemají jiné slovo než „slabý“ pro politika, o němž současně hlásají, že čeká, až mu rozváže ruce hlasování o vydání-nevydání, a tím v něm dráždí mstivého tygra? Než aby jednali jako politici ve prospěch celé obce, tak zvedli prapor vzdoru a on zbělal v podobě bezradné kapitulace se vzkazem – Vybojujte to za nás vy, plná náměstí! A turkiáda, micinkománie i další vášně prorážejí rekordní výšku a ne a ne tichnout.

Pouze nevhodný věk mně brání chodit na lidové slavnosti, jakou se stává spontánní protest, ale napříště bych prosil tribuny lidu na scéně, aby se zeptali také minulé vlády, proč tohle vše, co bylo její povinností předpokládat, jelikož to napadlo už mnoho občanů, vůbec nezohlednila, ač tomu šlo při větší moudrosti a menší averzi politicky předejít. Obávám se, že jsme na prahu jednoho z nejhorších období, jaké jsem se svou vlastí zažil, a jaké zapsaly i dějiny světa.

Zanedlouho tomu bude sto let, co praskla poslední pojistka už chatrné evropské demokracie, a tím i občanských svobod a lidských práv. Německý maršál a prezident Hindenburg podle nátlaku mocenských elit a jmenoval říšským kancléřem Adolfa Hitlera s fatální jistotou, že si ho ony elity, především oligarchové, armáda a soudy, včas ochočí. Hitler si bezbřehým populismem a ovšem dík zabijákům z SA, tak podobných mlátičům všech dob, a tedy i našeho současna, snadno ochočil je, a stálo to pyramidu mrtvých.

V roce 1938 platilo, že u Madridu se bojuje za Prahu. V roce 2026 platí, že se na Donbase bojuje za Evropu. V roce 1938 se staly Anglie s Francií hrobaři Československa. V roce 2026 se vše schyluje k tomu, aby se Česko a Slovensko připojily k hrobařům Ukrajiny. Tak se to jeví poválečnému komunistovi, pak mnoholetému disidentovi, poté nedobrovolnému exulantu a teď už sedmatřicet roků obyčejnému občanu České republiky. Ať za vlídných vlád, čí za vlád nevlídných, jakou je mi tato, je to stále ten domov můj, domov náš. Pánbůh s námi a zlé pryč!