Závod o výšiny. V souboji miliardářů drží většinu technologických karet Musk

Vesmír není nijak zvlášť daleko. Za hranici vesmíru se obvykle považuje takzvaná Kármánova linie, pěkně zaokrouhlených 100 km nad povrchem Země. To znamená, že obyvatelé Brna či Ostravy mají do vesmíru blíž než do Prahy. Jenže jelikož nám lidem „hrouda nohy víže“, nejsme zvyklí moc často zaklánět hlavu a dívat se za okraje planety, která je nám domovem. Tedy – většina z nás na to není zvyklá. Ten zbytek pracuje na tom, aby se poměry změnily.

Přes veškerou jeho blízkost není vesmír úplně snadné navštívit. Země je hutná a kompaktní planeta, takže síla přitažlivosti na jejím povrchu je poměrně velká. Gravitační zrychlení, na které jsme zvyklí, činí téměř 10 metrů za sekundu na druhou. Má to svoje důsledky: například pády všeho druhu jsou nebezpečné a lidské srdce se musí značně namáhat, aby zásobilo krví o něco výš položený mozek. Ale také je obtížné se této gravitaci vymknout a vzlétnout vzhůru. Běžným letadlům pomáhá s překonáváním gravitace vztlak vzduchu, jenže vzduch s přibývající výškou rychle řídne a stokilometrová hranice vesmíru už je pro letadla nedosažitelná. Kdo se chce podívat nad ni, má k dispozici jedinou použitelnou technologii: raketu.

Návštěva vesmíru může být buď jen chvilková, nebo dlouhodobější. Tomu prvnímu se říká „suborbitální skok“ a to je také to, co nyní podstoupili miliardáři Branson a Bezos se svými společníky. Prvním člověkem, který takový skok uskutečnil, byl Američan Alan Shepard před šedesáti lety, po něm se také Bezosova raketa New Shepard jmenuje.

Dráha plavidla, které se vydá na suborbitální skok, připomíná dráhu vysoko zahraného tenisového míčku, ovšem s tím rozdílem, že míček nemá motory, aby sám sebe po cestě urychloval. Vrchol křivky leží 80–200 km nad planetou, v prostoru, ze kterého už se Země cestujícím jasně jeví jako kulaté vesmírné těleso uprostřed temnoty. Ale rychlost, které suborbitální plavidlo dosáhne, není dost velká na to, aby překonala zemskou gravitaci natrvalo. Země si je tedy přitáhne zpátky k sobě, a nechtějí-li se cestující zřítit jako padající kámen, raději by měli mít k dispozici padáky a motory, které jejich sestup zpomalí. Celý let se vejde do 15–20 minut.

Celý text Mariana Kechlibara si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.