Klaus o nenávisti na kongresech: Kvůli brexitu a Trumpovi doslova plakali

VÝPISKY Z ČETBY

Klaus o nenávisti na kongresech: Kvůli brexitu a Trumpovi doslova plakali
Exprezident Václav Klaus Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Václav Klaus

Rok brexitu a Trumpa – výpisky č. 29 (rok 2016)

Jezdil jsem často, v posledních letech v průměru dvakrát měsíčně, po celém světě na konference a semináře a musím říci, že „kongresoví“ lidé – s několika výjimkami, které potvrzují pravidlo – plakali (fyzicky, opravdu, nevymýšlím si), že došlo k brexitu a že vyhrál Trump. Čtenáři těchto mých výpisků už určitě vědí, že je můj názor na tyto dvě události úplně opačný – v obou případech šlo o pokus navrátit normální svět.

Míru zhroucení některých kongresových lidí nelze pochopit jinak, než že se jim zhroutil jejich svět. Nejvíce se to týkalo kongresových Američanů a Angličanů. Stupeň osobní nepřívětivosti (až nenávisti) na konferencích dosáhl v minulosti neznámé úrovně. Často jsem na konferencích jako jediný hájil brexit a Trumpa, američtí a angličtí účastníci většinou se sklopenou hlavou mlčeli. Někteří nevěřícně kroutili hlavami.

V roce 2016 jsem doma nevydal žádnou knihu, ale vyšly některé zahraniční překlady. Naše kniha s Jiřím Weiglem Stěhování národů byla vydána v němčině, švédštině a vlámštině. Zejména německé vydání – v zemi, kde vítání migrantů dosáhlo nejvyšší úrovně – vyvolalo pozornost. Unikátní je i to, že má knížka – už několik let stará – k 20. výročí pádu komunismu u nás nazvaná Kde začíná zítřek, v níž je dost tvrdě hodnoceno období naší komunistické minulosti, vyšla čínsky v Číně.

V Claremont Review of Books jsem našel hezkou větu: „Zdá se být v dnešní době nevyhnutelné, že student společenskovědních oborů vychází z vysoké školy zmatenější (more foolish, nemám-li říci hloupější, což mi nabízí slovník), než když do ní vstupoval.“ To bylo o Americe, ale mám pocit, že to platí i o nás.

V podobném duchu píše Daryl McCann v Quadrantu (č. 1, 2016), který dnešní svět považuje za „diktaturu bohémů“ (the dictatorship of bohemia, neplést s Bohemia!). Tito bohémové preferují „exotické před známým, spontaneitu před respektem (před respectability), excentričnost před konvenčností, svobodu sebevyjádření se před vhodností výroku“. V této kulturní revoluci vidí zárodek „čtvrté“ světové války.

Charles Moore (úžasný životopisec M. Thatcherové, se kterým jsem se setkal na jejím pohřbu) o ní hezky napsal, že „nikdy nebyla neformální, protože instinktivně věděla, že by neformálnost vybízela k familiárnosti, což by ji oslabovalo“. Kdyby bylo třeba říci lidem, že „jste lady, pak nejste“.

Kolem brexitu se často mluvilo o Davidu Cameronovi. John O´Sullivan v dubnovém Quadrantu cituje Cameronův výrok, že „suverenita je iluzí. Co mne zajímá, je použít Evropskou unii k tomu, aby se udělaly různé potřebné věci“. V říjnovém Quadrantu, tedy po půl roce, říká o rychlém a tichém Camerově odchodu z funkce premiéra, že „to vypadá, jako kdyby v této funkci nikdy nebyl“. O cameronismu, údajně pravicové ideologii, říká, že „cameronismus nikdy nezpochybňoval postoje a hodnoty Guardianu, BBC a městské liberální inteligence“. Já jsem v Cameronovi vždy viděl jen „zeleno“, ne konzervatismus. Daniel Johnson (tehdy editor měsíčníku Standpoint, syn slavného Paula Johnsona) napsal, že „nic nesjednotilo evropské elity tolik, jako jejich odpor k brexitu a k Trumpovi“.

V rozhovoru s Claudiem Grassem říká Thomas di Lorenzo (v Global Gold, únor 2016), že „bezhotovostní společnost usnadní možnost připravit nás elektronicky o naše peníze“. Claudio, můj dobrý švýcarský přítel, používá zkratku PC nikoli pro personal computers, ale pro „political correctness“ a připomíná, že byl Herbert Marcuse „kmotrem kulturního marxismu“. Claudio je jedním z čistých švýcarských klasických liberálů, ve Švýcarsku jich pořád ještě několik je. Ještě tu mám jeden jeho hezký výrok: „Dnešní intelektuálové jsou vzděláni více, než kolik umožňuje jejich inteligence“ (are educated beyond their intelligence).

V anglickém měsíčníku Economic Affairs je citována věta Donalda McDougalla z jeho zprávy, kterou vypracoval na vyžádání Evropské komise v roce 1977: „Eurozóna bude klubem zemí s nízkým ekonomickým růstem a vysokou nezaměstnaností (a low growth, high unemployment club).“ Rok 1977 není překlep, někteří to věděli už tehdy.

V knize In Defence of Deflation píše Philipp Bagus, že není divu, že je deflace tak neoblíbená u velkých ekonomických hráčů. Při deflaci „jsou ti, kteří při ní získávají, vysoce rozptýlenou skupinou, zatímco ti, kteří prohrávají, mocnými zájmovými skupinami“. To mi trochu vysvětluje, proč centrální bankéři tak moc neměli v minulé dekádě rádi deflaci. E. J. Erler v měsíčníku Imprimis (říjen 2016) odmítá myšlenku světa bez hranic, protože „svět bez hranic je světem bez občanů“ (str. 2) a dodává, že se Evropská unie snaží „zbavit se jak hranic, tak občanů“ (str. 3). V recenzi mimořádné Houellebecquovy knihy Podvolení David Martin Jones (v australském měsíčníku Policy, podzim 2016) podobným způsobem mluví o „impotenci Evropy sans frontières“, bez hranic, čímž se vytváří „the post-Western order“.

V Kontextech (č. 6, 2016) se pěkně připomíná, že u nás do bakalářských programů nastupuje 56 % populačního ročníku, zatímco v EU 53 % a v USA jen 38 %. V magisterských programech je u nás 27 % z ročníku, v USA 11 %. To lidé u nás nevědí (bohužel asi ani pracovníci Ministerstva školství). Nevědí ale asi ani to, co o sobě na straně 45 prohlašuje předseda ODS Petr Fiala: „Trump má myšlenky, které jakoby opsal z mých textů“ (myšleno z Fialových textů). To je příklad nevšední skromnosti.

Na závěr dvě zdánlivé maličkosti. Britský historik a myslitel Paul Johnson (z jeho tvorby mne nejvíce oslovila kniha Intelektuálové) předvídal ve Standpointu, prosinec 2016, ve věku neuvěřitelných 88 let, že „Trump se ukáže být méně mimořádným fenoménem a méně znepokojujícím člověkem nyní, kdy skončila volební hysterie“. To bychom měli připomínat právě teď, kdy nová volební hysterie v USA a kvůli tomu v celém světě začíná, vlastně už dávno začala.

Musel to být Australan Peter Murphy (ekonom, kterého často čtu) v Quadrantu, kdo mne upozornil na to, že si Rakušané jako jediní v názvu své země nechali slovo Reich, čili říše. Je či není to bezvýznamné?

Psáno 13. 8. 2020