Studená ekonomická válka

ÚHEL POHLEDU

Studená ekonomická válka
Studená ekonomická válka. Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

ÚHEL POHLEDU: Aktuální globální krize lodní dopravy – po Suezském průplavu už druhá v letošním roce – znovu upozornila na rostoucí riziko sílícího vlivu Číny. Skoro se zdá, že ačkoliv posilování čínského vlivu pozorujeme už desetiletí a statistická čísla o síle její ekonomiky jsou známa, musí se vždy přihodit nějaká „nehoda“, aby lidstvo vzalo nový status quo na vědomí. A právě takovou „nehodou“ je dopravní ucpání delty Perlové řeky v Číně. Najednou – aniž by se v globálním rozložení sil cokoliv změnilo – si svět začal uvědomovat, že Čína se dere na post globální jedničky.

Tomu se samozřejmě bude Amerika bránit. Navíc Čína má stále ohromný prostor k dalšímu růstu. Když nic horšího, minimálně tu bude obchodní válka, víc regulace, tlak na návrat firem z Asie do USA a Evropy. A z historie víme, že když se dvojka tlačila na post globální jedničky, velmi často to vedlo k ozbrojenému konfliktu.

Bohužel to v minulosti často byla válka, co „řešilo“ mnoho problémů od nacionalistických až po dluhové. Před rostoucím rizikem světové války na podzim 2020 varoval televizi Sky News velitel britských ozbrojených sil generál Nick Carter.

Podobně v roce 2020 mluvilo kvůli polarizaci zájmů a názorů o hrozbě války i české Vojenské zpravodajství. Podle něj je svět v první fázi přípravy na globální konflikt. Tajná služba uvedla, že ti, kteří se domnívají, že by mohli být v konfliktu úspěšnější, nechápou otevřenou konfrontaci jako hrozbu, ale jako příležitost.

Ve 12 z 16 případů posledních 500 let, kdy velmocenská dvojka začala ekonomicky přerůstat jedničku, to skončilo krveprolitím. Alespoň to je závěr stude z Harvard Belfer Center for Science and International Affairs. Vyhnout se budoucí válce bude složité. Je jen otázkou času, kdy bude mít Čína větší ekonomiku než USA. Trend dohánění je neúprosný.

Budoucí válka může mít ovšem díky technologii zcela jinou podobu než války minulé. Možná, že ve virtuálním prostoru už začala.

V historii vždy platilo, že ti, kteří byli právě u moci, si neuměli představit, že o moc přijdou. A tady pozor. Tohle je klíčové. Jednička i dvojka mohou být nakonec překvapeni nečekanou silou trojky, která je všechny převálcuje. Holt když se dva perou…

Císař Vilém II., ani ruský car si neuměli představit sílu Ameriky jako nové velmoci. Před První světovou válkou se s ní nepočítalo, jako se dnes nepočítá třeba s Indií. Víme přitom, že Čína bude vymírat, ale Indů bude stále více. Nebo se do hry znovu vrátí Rusko? Sotva, Rusko na tom není dobře demograficky, ani ekonomicky.

Historici taky mluví o takzvané Thúkydidésově pasti. Ta spočívala v tom, že když začaly růst Atény a hrozilo zastínění Sparty, rozjela se na Peloponéském poloostrově krvavá válka, která trvala skoro třicet let. Teoreticky vyhrála Sparta, ale prakticky byl zničen celý poloostrov, který nakonec ovládly jiné mocnosti, ať už to byli Peršané, Makedonci či později Římané.

Globální trojka tehdy ovládla známý svět. A co je důležité, jednička i dvojka zůstaly následně pouze v učebnicích dějepisu. Z prachu a hlíny už nikdy nepovstaly. Již nikdy jedničkou a dvojkou nebyly.

Válka tedy není řešením. A je otázkou, zda to politické vedení USA a Číny pochopí, protože stejně jako císař Vilém II. či ruský car jsou přesvědčeni o své velikosti, neomezenosti, neohrozitelnosti a genialitě. Anebo stejně jako kdysi Sparta a Atény.

Když hlouběji pročítáte studie, vidíte, že pro historiky je těžké vnímat svět v jeho dnešní globálnosti. A tak mezi významné souboje řadí třeba spory mezi Turky tehdejší Osmanské říše a Habsburky. Habsburkové nikdy nepředstavovali globální sílu, nicméně významnou lokální silou určitě byli. A v době bitvy o Vídeň měli i celoevropský význam s dopadem až do dneška. Kdyby tehdy při bitvě o Vídeň prohráli, dějiny Evropy by byly úplně jiné. Jako ekonom bych tedy spíš než o souboji globálních velmocí mluvila o regionálních či kontinentálních velmocích.

Z válek se poučí vojáci a stratégové. Není to nic pro ekonomy. Pro mě jsou zajímavá ta období a politiky, kdy k válce nedošlo. A kdy podle studie k válce nedošlo?

Když počátkem dvacátého století USA zastínily Británii.

Když v sedmdesátých letech Japonsko přerostlo Sovětský svaz.

Když Sovětský svaz chtěl během studené války dohonit a předhonit USA.

Když Německo přerostlo Británii a Francii svým spojením s NDR a ekonomickou expanzí do střední a východní Evropy.

Jaký je z toho závěr? K válce nevede pouze spolupráce velmocí motivovaná strachem z nebezpečí zvenčí (3x v historii 20. století) nebo uzbrojení konkurenta spojené se studenou válkou (1x v historii 20. století). Nic jiného. Spolupráce přitom musí být dobrovolná a pro obě strany výhodná.

Foto: Týdeník Echo

Dnes jde Západ cestou studené války. Bude to tedy spíš ekonomický souboj, co nás čeká. Ve vojenských klíčových odvětvích, jako je umělá inteligence či velikost námořnictva, už Čína nad Spojenými státy vede. Ekonomicky nikoliv.

A tak můžeme předpokládat, že jsme vstoupili do éry, kdy z pohledu prosperity jednotlivých kontinentů se víc rozevřou nůžky. To sice vytváří ohromné investiční příležitosti, které jsou ale taky velmi rizikové kvůli politické nesvobodě v příliš mnoha koutech světa.