2 KOMENTÁŘ

Hledání řádu Tomáše Ježka

Témata:

Konstatování, že společnost upadá a poměry jsou horší, než bývaly, může být jedním ze dvou případů. Buď jde o letitou figuru, doloženou už z antiky, ne-li z Chaldejské říše, k níž se odpradávna vždy a všude uchylují všichni stárnoucí škarohlídi a vypovídá jen o nich, ne o době. Anebo může jít o pravdivé konstatování – žádný přírodní zákon to totiž nevylučuje. Z výroku samotného se to nepozná. Ti, kdo tvrdí, že poměry se nezhoršují, ovšem stojí před úkolem vysvětlit, jak by se dnes mohl v politice vyskytnout někdo jako Tomáš Ježek.

Pro jeho veřejnou stopu jsou podstatné dvě věci. První je dílo, které odvedl při restitucích a privatizaci. Málokdo dostane příležitost, aby mohl pomoci realizovat společenskou změnu, na niž se vlastně celý dospělý život připravoval, a pak se mu to podaří. Je to zvláštní říct o osudu poznamenaného ranami 20. století, od tatínka popraveného nacisty po vládu komunistického marasmu. Ale Ježek patřil k vrstvě lidí, kteří odmítali nechat si tím určovat život.

Když s pokorou mluví o tom, jak dostal příležitost zrekonstruovat si komunismem otrávené vzdělání – ve svobodomyslné druhé polovině 60. let, na stáži v Ženevě a pak v Ekonomickém ústavu i v intelektuální šedé zóně pozdního totáče –, je to výzva a výčitka té většině, která se bez zábran nechala indoktrinovat. Jiné naučila léta války a komunismu tuposti, jeho naučila lidské solidaritě a lásce k řádu.

V úryvcích ze svých deníků zveřejněných v knížce Ježkovy voči vzpomíná na setkání s dílem V. I. Lenina: na studiích z dlouhé chvíle sáhl po jednom ze svazků jeho sebraných spisů a otevřel na straně, kde byl reprodukován dopis lidovému komisaři pro zásobování: „Okamžitě přistavte na Běloruské nádraží dva vagony. V. Uljanov.“ Není těžké domyslet, proč Ježkovi utkvěla v paměti zrovna tato věta. Hayekem popsanou iluzi centrálních plánovačů, že řídicí centrum může rozhodovat se znalostí všech potřebných faktů, tu ilustruje jeden z největších tyranů dějin osobně.

Ježkovo myšlení se vyznačuje harmonickou, mnohostrannou celistvostí – jeho klasický liberalismus a osudový Hayek se doplňuje s křesťanskou vírou a láskou k řádu, projevující se v lásce k barokní hudbě. Jedno z druhého vyplývá a posiluje se navzájem. Stejně přesvědčivě argumentoval pro intelektuální veřejnost, že kapitalismus není bezhodnotový, jako pro křesťanské publikum, že peníze samy o sobě nejsou amorální. Proto si při práci na privatizaci počínal cílevědomě, sebejistě a oddaně – nebyla to pro něj jen čistě ekonomická akce. Bylo mu jasné, že bez soukromého vlastnictví nelze obnovit pravidla správného chování.

Taky díky jeho přesvědčení, že úkolem vlády je nastolovat a vynucovat pravidla správného chování, začal po první vlně transformace v politice narážet. V otázce oddělení majetku investičních fondů od jimi spravovaného majetku se ukázal jeho rozchod s Václavem Klausem – pro něj tato na první pohled velmi technická otázka ukazovala nemravné šarlatánství.

A nástup politiky, toho běžného, každodenního dohadovacího provozu, ukázal, že pro ni není stavěný. Ve světě transformační politiky dokázal prosadit novelu zákona během jediného dne od schválení vládou pro prohlasování ve sněmovně. Ale když pak šlo o to, někam se zařazovat, šlo to těžce. Své mravně motivované kroky nepromýšlel daleko dopředu – nejdříve odešel z ODA kvůli Kalvodovu oportunistickému útoku, špatným svědomím svedenému na BIS, aby se nechal upozadit v ODS. Stejně rozhodně z ní odešel do Unie svobody po tzv. sarajevském atentátu.

Rozhodně nebyl připravený na metody politického boje, jaké zakusil po změně vládní garnitury. V roce 1999 ho Zemanův ministr Bašta, pověřený akcí Čisté ruce, obvinil z machinací při privatizaci Čokoládoven. Ježek měl být obětován Zemanově slibu, že dostane nějakého politika do tepláků. Domohl se satisfakce až u Nejvyššího soudu v roce 2003 a vláda se mu omluvila – už jiná vláda.

Zeman se neomlouval a stal se prezidentem. Bašta je víceméně akceptován jako seriózní bývalý diplomat. V době, kdy Zeman vyhlásil svůj hon na Ježka, už na křídlech jeho rétoriky „spálené země“ trpělivě stoupal hierarchií poslaneckého klubu ČSSD Bohuslav Sobotka. Věčný jelimánek, který se ještě letos oklepával z toho, že přežil „divoká devadesátá léta“.

Ta divoká 90. léta se v práci Tomáše Ježka vyznačovala o řád větším úsilím než dnes. Dnešní doba je bohužel Ježkovou antitezí. Ideál vlády prosazující pravidla správného chování byl oficiálně poražen ideálem vlády neřádu, vlády jako moci popírat a suspendovat pravidla v osobním zájmu. Možná je dobře, že to Tomáš Ježek dál už nebude muset sledovat. Mohl odejít s vědomím, že udělal, co mohl, a nikdy nerezignoval.

Z nového čísla Piráti se chystají sestřelit ANO. Rozhovor s volebním lídrem Zdeňkem Hřibem

Echo týdne: Se sirotky máme zkušenosti ● Téma: Zhoršení naděje dožití ● Komentář: Urážka majestátu ● Svět: Bavorská zkouška ohněm ● Esej: Česká pšenice a čínská rýže

Klausovy semináře pod dohledem StB Jak se v 80. letech rodila nová ekonomická elita
Beznaděj hororu Děsivé dědictví a jiné hrůzy

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.