Pohled z opavského pokojíku

Pohled z opavského pokojíkukomentář
Leopold Bauer, heretik moderní architektury, jak ho nazval kunsthistorik Jindřch Vybíral, zanechal v Opavě tři monumenty: filiální kostel sv. Hedviky, Obchodní a živnostenskou komoru, obchodní dům Breda, jenž je na druhé straně. Foto:

Foto: Jiří Peňás

Názory

komentář

Jiří Peňás

Kromě Dalibora Balšínka, který vlastně úplně Opavan není, znám ještě dva, kteří jimi zcela jsou. Tomáše Němečka a Jindřicha Vybírala. To jsou muži, na které může být jejich rodné město hrdé a v jeho zájmu by mělo být přilákat je z pražského vandru zpět. Oba vykazují znaky starých tradičních Opavanů, tedy plemene houževnatého, spořádaného a cílevědomého. Není v jejich případech důležitá etnicita, která byla ve staré Troppau ještě před sto lety naprosto v převládající míře teutonská (z 25 tisíc obyvatel bylo v roce 1900 jen dva a půl tisíce Čechů), nýbrž jakási esence opavanství, která vane svobodně slezským ovzduším a usedá na podařené dcery a syny tohoto kraje.

To mi právě jednou objasnil Tomáš Němeček, kterého znám z dob, kdy jsme společně budovali vlast v mládežnickém časopise Respekt a on se již tehdy odlišoval od nás, nemytých úderníků v montérkách, decentním vystupováním a vždy čistou košilí. Tak tedy tento Tomáš, který se mezitím nenápadně stal významným právníkem a filantropem, mi kdysi řekl, že kluci z Opavy mají v těle zdravý kořen, nasycený ze slezských hořkých živin, a v duši mravní kompas, jehož střelka ukazuje spolehlivě na stranu dobra, pro něž jsou ochotni leccos podniknout i obětovat. Možná to takhle vzletně neřekl, protože Tomáš slovy neplýtvá, ale já to trochu musím rozvinout, aby to znělo patřičně působivě.

Takže i na tohoto strohého a disciplinovaného Tomáše jsem myslel, když jsem v podvečer přicházel ke kostelu svaté Hedviky, jednomu z nejpodivnějších a nejpůsobivějších kostelů v zemi, před kterým člověk zůstane překvapeně stát, i když modernistické kostely již samozřejmě na mnoha místech viděl, ba v mnohých se přiměřeně modlil a kál. Ale tenhle je za všech modernistických kostelů nejmodernističtější, až člověk vlastně váhá, lze-li ho označit za modernistický, protože on je spíš tak nějak elementárně tektonický, kubický a geometrický, a přitom jako by tam na tom místě stál odedávna, neboť ho tam posadila nějaká vyšší technická moc. Takže by se možná spíš dalo mluvit o kostelu archetypálním a nadčasovém, který s modernismem zas tak moc nesouvisí. Je to kostel, který vypadá jako trochu nepohodlné stupně vítězů, na které se však nedá moc vylézt, protože si na ty kvádry nelze stoupnout, takže jediný, kdo to zvládl, byl kříž, který vylezl až nahoru na takovou arkádu, jež vypadá jako ta klec pro Foglarova ježka, a tam se postavil, aby „hrozivě shlížel na hříšné lidstvo“.

Tak to napsal ideový autor té sakrální podivnosti, velký Leopold Bauer, který sice nebyl z Opavy, nýbrž z blízkého Krnova čili Jägerndorfu, ale v Troppau, jak byl zvyklý jí říkat, zůstaly tři jeho významné stavby, kolem kterých musí každý, kdo chce Opavu trochu poznat, projít, což se dá tak za hodinu stihnout.

Podle Bauerových představ měl být obchodní dům něco jako výstavní místnost, která měla zákazníka kultivovat, ba vzdělávat, takže když šel Opavan ve třicátých letech do Bredy nakupovat, tak se zároveň šel poučit a povznést, což bylo důležitější, než když si odnesl třeba nějakou uzenou makrelu.
Podle Bauerových představ měl být obchodní dům něco jako výstavní místnost, která měla zákazníka kultivovat, ba vzdělávat, takže když šel Opavan ve třicátých letech do Bredy nakupovat, tak se zároveň šel poučit a povznést, což bylo důležitější, než když si odnesl třeba nějakou uzenou makrelu. Foto:

Foto: Jiří Peňás

A tento kříž, který se na město dívá od roku 1937, mě přivádí k tomu druhému Opavanovi, historikovi architektury Jindřichu Vybíralovi, nyní rektorovi Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který, jak mi kdysi řekl, hleděl na onu zvonici sv. Hedviky ze svého dětského a pak chlapeckého pokoje, takže mu formovala mysl natolik, že ve zralém věku o Leopoldu Bauerovi napsal největší knihu, jakou kdy o něm kdo napsal a napíše: Leopold Bauer. Heretik moderní architektury. A v té knize, která má přes pět set stránek a váží několik kilo, je vše o Bauerovi a jeho stavbách, takže také hodně o Opavě, ve které Bauer zanechal tři monumenty: Obchodní a živnostenskou komoru, obchodní dům Breda a filiální kostel sv. Hedviky. Osud všech těch staveb je, dalo by se říct, „opavský“, to znamená, že všechny nějak poznamenaly a změnily „dějiny“, nejlépe asi dopadla ta Komora, která ovšem slouží něčemu úplně jinému, ale je v dobrém stavu a dá se tam vniknout a hledět s obdivem, jak si to tam před sto lety (otevíralo se v roce 1910) opavský velkokapitál hezky a s vkusem zařídil: po roce 1949 se z doupěte kapitalistů stal Městský dům kultury a dostal ho jako dárek Petr Bezruč, který už měl nějaké doly, turistické zotavovny, hotely, školy a takové věci, takže to byl bezkonkurenčně nejbohatší český básník.

Foto:

echo

Ten kostel sv. Hedviky byl Bauerovým příspěvkem pro Opavu posledním, neboť rok po jeho kolaudaci 7. října 1938 ve Vídni zemřel. A jak Vybíralova kniha nezamlčuje, zemřel jako člen NSDAP, kam podal přihlášku po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Snad doufal, že nový režim mu toho nabídne víc než hospodářsky slabé Rakousko, ale i Československo, které nejspíš nikdy nevnímal jako svou zemi v celku, neboť se narodil jako rakouský Slezan a loajalitu, pokud nějakou měl, pociťoval „k tvrdé hroudě slezského domova“, kam, jak byl přesvědčen, se jeho stavby hodily nejlépe.

Jenže dějiny to sehrály s Opavou a s jeho stavbami jinak, takže i kostel svaté Hedviky, patronky Slezska, plnil svůj účel jenom pár let. Protože ve dnech, kdy Bauer ve Vídni umíral na plicní edém, obsazoval už Opavu wehrmacht a brzy nato byl kostel, který byl míněn jako památník slezským obětem první světové války, zavřený a sloužil jako vojenské skladiště a věž pak prý jako pozorovatelna luftwaffe. Na konci války se při ostřelování spojeneckým letectvem kříž skácel (jinde se ovšem píše, že ho sundali sami Němci) a celých padesát let byla věž bez něj, takže Jindřich hleděl ze svého pokoje na věž neúplnou. Vrácen tam byl v roce 1999, původnímu účelu však už kostel neslouží, je zavřený a otevírá se párkrát do roka, třeba při dnech Evropského kulturního dědictví. Ty se zrovna nekonaly, takže jsem kostel jen obešel a vrátil se zpět do středu města, které se rychle nořilo do tmy.

Foto:

echo

Ta milosrdně překryla stav největšího opavského unikátu, obchoďáku Břeťa, pardon, Breda & Weinstein. Tam je moje asociace také jasná, neboť není možné nepomyslet na nynějšího šéfredaktora Echa. Ten jako mladík v letech 1994 a 95 v Lidových novinách opakovaně psal o privatizaci tohoto moderního skvostu, ve své době největšího obchodního domu v předválečném Československu, který pak přežil komunismus, byť pod krycím jménem Průkopník a pak Prior, ale nejvíc dostal zabrat při privatizaci. Dalibor tehdy psal o sérii podvodů a machinací, které ji v případě Bredy provázely, a při té příležitosti vždy u článku vyšla fotografie toho zvláštního domu, který je složen z úzkých gotických hrotitých oblouků, které končí nahoře ve vyklenuté rovné římse, takže působí tak nějak severně, jak by si člověk představoval kupecké domy někde na Baltu nebo v nějakém hanzovním městě. Předtím jsem nikdy v Opavě nebyl, takže jsem ten dům viděl poprvé na fotografii u těch článků a už mi nesešel z mysli, takže když jsem někdy kolem roku 2000 byl v Opavě poprvé, hned jsem šel jako znalec do Bredy. Ta už upadala a byly v ní hlavně vietnamské krámy a nějaké second handy, ale ještě byla v provozu. A nad tou bídou stále jako rozzářený světelný deštník se klenula rozložená skleněná kopule, která vypadala jako nějaká observatoř nebo chrám světla nebo jako obrácená křišťálová mísa. Jindřich Vybíral v knize o Bauerovi píše, že podle architektových představ měl být obchodní dům něco jako výstavní místnost, která měla zákazníka kultivovat, ba vzdělávat, takže když šel Opavan ve 30. letech do Bredy nakupovat, tak se zároveň šel poučit a povznést, což bylo důležitější, než když si odnesl třeba nějakou uzenou makrelu, šelakovou gramodesku, psí dečku či co se tak tehdy nakupovalo. Na fotografiích z té doby vidíme úhledný dům s velkými výklady v přízemí, kolem nich jdou pod slunečníky občané Troppau, muži v lodenových pláštích, ženy v kostýmech, bůhvíjestli nemají někteří na klopě nějaký stranický odznak, to naštěstí není vidět. Dnes jsou výklady zalepené a oprýskané, kdysi nablýskaná okna jsou matná, vytlučená nebo zatlučená překližkou. Po požáru v roce 2004, který zničil naštěstí jen část interiéru, je Breda zavřená, a když se jde v Opavě šopovat, tak se chodí o pár metrů dál, do „nové Bredy“, což je obrovský shopping mall, architektonicky asi ně špatný (dostal nějaké ceny), ale přece jenom moloch, proti kterému stará krásná Breda nemá šanci. Bohužel. A tak tam ten svědek elegance a rozmachu slezského města stojí jako temná výčitka místnímu obyvatelstvu, které za to sice asi nemůže, ale představa, že jeden z nejzajímavějších moderních domů v zemi se mění v ponurý rozpadající se hrad, nad nimi musí ležet jako noční můra, a pokud ne, tak by měla. Ale to snad beztak vědí.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde