Fatální mlýn Zdenky Braunerové

Fatální mlýn Zdenky Braunerové
Mlýn, kam se Zdenka Braunerová (1858–1934) stále vracela a kde nalezla své útočiště, slouží Středočeskému muzeu v Roztokách. V roce 2005 tam obnovili ateliér: pro veřejnost bývá otevřený od dubna. Foto: Foto: Jiří Peňás
Komentáře

Fotoblog

Jiří Peňás

Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.

Ale ten reálný mlýn, kam se hlavní postava biografického románu, umělkyně, přítelkyně mužů i žen, inspirátorka jejich činů i děl, a především pozoruhodná žena Zdenka Braunerová (1858–1934), stále vrací a kde má své útočiště či, jak se říkalo, tuskulum, je tedy vodní, postavený tak, aby vodu přiváděl náhon z Únětického potoka, který za chvíli skončí ve Vltavě.

Na začátku 60. letech 19. století koupil dům pražský advokát a staročeský politik, Zdenčin otec, František August Brauner, ale už ne, aby tu provozoval mlynářství, nýbrž pro rekreaci. Poté, co se v roce 1851 otevřela Severní státní dráha z Prahy do Drážďan, se Roztoky, kde ten mlýn kousek od nádraží stojí, staly ideálním výletním místem pro Pražany – a pro bohatší buržoazii destinací pro jejich letní sídla. Dnes je to spíš taková předměstská kaše, a i ta buržoazní sídla, což byly někdy fantastické vily, dopadla všelijak, často žalostně: nejhůř asi impozantní japonská vila Sakura Joea Hlouchy, což ovšem bez dobové fotografie už nelze poznat.

Poté, co se v roce 1851 otevřela Severní státní dráha z Prahy do Drážďan, se Roztoky staly ideálním výletním místem pro Pražany – a pro bohatší buržoazii destinací pro jejich letní sídla. Okrouhlý objekt je roztocká tvrz, původně vodní.
Poté, co se v roce 1851 otevřela Severní státní dráha z Prahy do Drážďan, se Roztoky staly ideálním výletním místem pro Pražany – a pro bohatší buržoazii destinací pro jejich letní sídla. Okrouhlý objekt je roztocká tvrz, původně vodní. Foto: Foto: Jiří Peňás

Člověk se proto musí hodně snažit, aby tady viděl to tiché a rozkošné místo, ten český Barbizon z časů Braunerové. Před nějakými sto, sto padesáti lety to tady ale muselo vypadat bukolicky čili pastevecky a pitoreskně, zároveň jaksi romanticky a mysticky, neboť na kopci se zvedá přemyslovský Levý Hradec, hlavní město před Prahou, to startovací místo českých dějin s nejstarším kostelem v Čechách, i když z něho zbylo jen pár kamenů v základu toho dnešního, barokního kostelíka. Hned vedle je pak Žalov, kam posílá Morana elegického slovanského bojovníka, jehož na lunetě pro Národní divadlo vymaloval Mikoláš Aleš, přičemž ho vyzbrojil eneolitickou sekyrkou a bronzovou dýkou, kterou kolem roku 1880 vykopal nedaleko na Holém vrchu u Únětic pan doktor Čeněk Rýzner, roztocký lékař. Tehdy se vítězoslavně a vlastenecky věřilo, že jde o starožitnosti slovansko-pohanské, čímž by hypotetičtí Slované kultury únětické předběhli příchod praotce Čecha o takové tři tisíce let.

O přitažlivosti toho místa si lze udělat představu právě z krajinářských obrázků Zdenky Braunerové, která se plazívala s paletou a stojanem po srázech vltavských nebo se brodila rosou luk Tichého údolí, jímž protéká ten potok, do jehož chladivých vod ponořila odvážně Zdenka své chodidlo, někdy i celou holeň, čímž její fatálnost ještě stoupla: říká se, že když se během svého výletu na Slovácko v roce 1894 ráchala po ránu v potoce, bylo to vůbec poprvé, co místní obyvatelstvo vidělo někoho se mýt… Její otec, F. A. Brauner, zemřel roku 1880, zanechav po sobě ženu (počeštěnou pražskou Němku) a čtyři děti, dva syny, z jednoho se stal advokát, z druhého významný chemik, a dvě dcery, starší Annu, která se provdala do Paříže a stala se z ní paní Bourgesová z Paříže. Mlýn tedy nejčastěji obývala Zdenka, jejíž osudy vylíčil literárně zevrubně a věru empaticky jmenovaný František Kožík, který to tu musel dobře znát a zajisté si to tady mnohokrát prošel. Já jsem se tam byl o Vánocích také projít, ale mlýn, kde má kanceláře Středočeské muzeum, se s ateliérem otevírá až v dubnu, což je logické. Braunerová nechala k mlýnskému stavení postavit domek ve stylu cottage, což není jenom sýr, ale také zahradní stavení takového toho anglického druhu. Používala ho jako ateliér, kde malovala, když zrovna nebyla v plenéru, protože třeba pršelo – když pršelo moc, byl to průšvih, protože se velmi rychle zvedla voda, takže Braunerová tady zažila několik povodní, i když takovou, jaká se na Roztoky vylila v roce 2002, nikoli.

Foto: Foto: Jiří Peňás

Nejjednodušší cesta do Roztok je, stejně jako dnes, z Prahy vlakem, který samozřejmě používala i Braunerová, stejně jako ti, kteří sem za ní jezdili, což by byl obsáhlý seznam, crème de la crème tehdejší české kultury. Význam toho obydlí by se dal v Čechách srovnat snad jen se zámkem ve Vrchotových Janovicích baronky Sidonie Nádherné, ostatně také Zdenky, neboť Sidonius je vznešenější forma našeho milého Zdeňka. Braunerová však nebyla démonickou femme fatale à la Alma Mahlerová, jednak byla opravdu tvořivou umělkyní, tedy malířkou a grafičkou, dalo by se říct zakladatelkou české knižní grafiky – a pokud jde o ty osobní věci, tak spíš byla do své „fatality“ jaksi dotlačena než ji vytvářející.

Zůstala sama, neprovdaná, ale důvodem byla spíš nešťastná volba jejích citových objektů než nějaké „emancipované“ rozhodnutí. Jejím životem prošel Antonín Chittussi, který byl jejím učitelem, a asi opravdu jediná vážná známost, kterou Zdenka ukončila sama. Úplně opačně to bylo s Vilémem Mrštíkem, kterého si už skoro vzala, už se kvůli němu i stěhovala na Moravu a začala nosit kroj a horovala pro folklor, takže dnes by jezdila za Břetislavem Rychlíkem na Horňácké slavnosti a tam do rána cifrovala. Jenže pak z toho osudového vztahu jaksi sešlo, Vilém z něj prchl, asi byla pro melancholického cholerika příliš velkým soustem, něčím, čeho se zbaběle zalekl, couvl před tím jako před úkolem, který byl nad jeho síly. Možná, a to je má hypotéza, to bylo i tím, že byl o pět let mladší, takže v tom mohlo být i nějaké sexuální selhání, hrůza před tím, co před ním stojí… A Zdenčina celoživotní láska byl o sedmnáct let starší Julius Zeyer, do kterého se zamilovala už jako dvacetiletá, ale Zeyerova plachá duše a jeho jaksi sexuálně tajemná identita nedávala šanci pro nějakou standardní budoucnost.

Mám k Zeyerovi sentimentální vztah, protože jsem o něm, o jeho epice, psal kdysi diplomovou práci. Četl jsem jejich korespondenci plnou citového pohnutí, ale také zámlk, náznaků, z jeho strany myslím jasných signálů, že nebude moci nikdy jejich vztah „konzumovat“, na straně Braunerové stále nějak obnovovaných a při životě držených nadějí. U ní bylo patrné, do jak hlubokého citu tu propadla a jak těžce se dostávala k tomu, aby konečně pochopila, že nebude nikdy naplněn: „Při vší bolesti je každá vzpomínka na Vás zároveň mou největší radostí,“ napsala mu. A estétský samotář Zeyer, kolem kterého se vznáší jakési blíže nespecifikované tajemství, jež sám udržuje a přiživuje náznaky snad o nějaké osudové lásce kdesi v cizině, a vážně uvažuje o odchodu do kláštera, což mu snad právě Braunerová rozmluvila, stále lavíruje, píše jí vznícené, ale přitom odtažité a nekonkrétní vyznání, ale vždy jaksi v duchovní rovině, bez skutečné vášně, kterou nahrazuje permanentními sebevýčitkami a stylizací do jí „nehodného“ člověka. „Co mohlo býti stokráte mým štěstím, jen přitěžuje břemenu, které vleku životem.“ Napíše jí v roce 1892, kdy už je po všem. Rozuměla tehdy slečna Braunerová konečně, o co šlo? To by mě opravdu zajímalo.

A tím mlýnem prošel třeba také František Bílek, jehož talent poznala Braunerová jako první a podporovala ho finančně a poslala do Paříže, kde ho doporučila svým známým, Alfonsi Muchovi a Vojtěchu Hynaisovi. A jezdil sem také F. X. Šalda, ten byl o devět let mladší a tehdy ho ovšem podivně milovala také Růžena Svobodová, která byla ale vdaná za F. X. Svobodu z Mníšku, jak jsem o tom psal nedávno (viz Týdeník Echo č. 46/2019 – pozn. red). A okouzlil ji o hodně mladší Miloš Marten, vedle Šaldy nejbystřejší kritik, estét a duch moderních směrů; jistě by něco znamenal, kdyby nezemřel v roce 1917 ve třiceti čtyřech letech na španělskou chřipku. Zde ve mlýně prožíval, jak napsal, „hodiny pohroužení do hudby veršů a tančících světel obrazů, jež opíjely“. Co si asi pod tím představit? Čeho to byl tento domek svědkem? Jak asi vypadalo takové secesní pohroužení? Kouřil se u toho hašiš, šňupal kokain, pil absint? Dělo se tam něco odvážného? Nebo se skutečně jen recitoval Březina a četl nový Šaldův esej? Kdoví… Možná ten potok, který si něco nesrozumitelného bublal. Tehdy jako dnes.

Foto:

Peňás

 

Související články