5 Týdeník Echo - Genius Loci

Navštivte Čáslav – město Žižkovo

Týdeník Echo

Témata:

Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.

Ještě předtím, než jsem tak učinil, vystoupil jsem z vlaku na čáslavském nádraží, jež tam zůstalo relativně zachovalé z časů větší slávy železnic. Pečlivě jsem si ho prohlédl, zvnějšku i zevnitř, vyfotografoval jsem si oprýskaný reliéf, na němž se vyjímala pověstná vysoká kostelní věž a nápis Navštivte Čáslav – Žižkovo město. Touto poněkud nadbytečnou výzvou povzbuzen vydal jsem se vstříc čáslavskému dobrodružství. Předtím však v nádražní knihovničce „knihy na cestu“ sbalil v těch dnech opět aktuální román Karla Maye Divokým Kurdistánem, jejž tam kdosi zanechal snad jako znamení, a těšil se, že si ho po letech přečtu.

 

Však nedoprovázel mě žádný věrný Hadží Halef Omar, nýbrž sám jsem si musel klestit cestu skrz ulici vedoucí od nádraží směrem ke středu města. Byl všední den a obyvatelstvo čáslavské nejevilo žádné známky neklidu, že k nim zamířil cizinec. Ten postupoval cílevědomě. Prohlížel si domy jeden za druhým, ty před nádražím většinou pocházejí z doby ben Masarykovy, na jednom si všiml pompézního znaku, jejž z obou stran svírali lvi, zřejmě totemová zvířata domorodců, a brzy stanul před brčálově zelenou budovou, kterou se okamžitě rozhodl navštívit. Šlo o slavné Muzeum čáslavské, jehož sláva se roznesla po celém Orientu…

To možná úplně ne, ale pozoruhodným úkazem to muzeum je. Cítil by se v něm dobře právě Kara ben Nemsí, neboť je v něm zakonzervována jeho krásná doba mužných dobrodružství, koloniálního sebevědomí a neporušené exotiky. Otevíralo se v roce 1885, o šest let dřív než muzeální kolos na Václavském náměstí, a v této podobě je z větší části pietně zachováno. Takže vešel jsem dovnitř, kde mě přivítala vlídná nezahalená žena, které jsem zaplatil únosné vstupné a ona mě doprovodila do prvního patra, kde v šeru stály jedna vedle druhé skleněné vitríny, za nimiž se rýsovaly tmavé siluety. „Já vám rozsvítím,“ řekla ta strážkyně svatyně a tu se ve světle zářivek odhalila ve své kráse sbírka staletých zvířecích mumií, jež tam stály ve vyzývavých, avšak strnulých pózách. První na ráně byla statná hyena skvrnitá s vyplazeným jazykem, nad ní jakási lasice drtila v zubaté tlamě myš, vedle byla rodina ježků a hned za nimi se rýsoval hřbet pohublé lvice pustinné, zatímco naproti hleděl upřeně z vitríny ven pštros emu. „Ach,“ vydechl jsem „to je nádhera! Kde se to tu vzalo?“ zeptal jsem se, „snad z dobrodružných výprav Čáslavanů?“ „To je dar pana Kaunického,“ řekla správkyně, „on žil v 19. století Londýně a zbohatl výrobou pian a klavírů, a protože rád chodil do Britského musea, tak začal nakupovat vycpaniny a různé preparáty a ty dovezl do Čech a nabídl Čáslavi. Ty vitríny jsou udělány přesně podle těch londýnských. Tak já vás tady nechám a pak zase zhasněte.“ Pravila a odešla a já jsem osaměl s čáslavskými vycpaninami.

Prohlížel jsem si jednoho zcepenělého živočicha po druhém a vybavilo se mi dětské zaujetí pro ten stav, který je zvláštním druhem nesmrtelnosti. Jsou to napůl mrtvoly a napůl sochy, neboť jen jejich vnějšková podoba, tedy kůže, a ještě tak snad lebka, je „pravá“, zatímco vnitřek je umělou formu, tehdy většinou ze dřeva vytvořenou, na níž se natahuje kůže, takže spíš než o vycpaniny jde o nataženiny či tak něco. Toto už pomalu zanikající řemeslo taxidermické muselo být kdysi nesmírně rozšířené a oblíbené, neboť přinejmenším několika vycpaninami a podobnými preparáty se chtěla zásobit každá škola, všude měli aspoň ježka, vránu, tchoře, slepici, žádné muzeum se bez nich nemohlo obejít a takový vycpaný medvěd či šakal byl součástí výzdoby lepších salonů. Byly to vlastně statické zoologické zahrady, jejichž svěřenci nemuseli být krmeni a nehrozilo, že se zaběhnou. Lid mohl bez rizika z blízkosti pohlédnout do očí, byť skleněných, bengálskému tygrovi či prohlédnout si podrobně miniaturního kolibříka, za kterým by se musel jinak vypravit do Amazonie a podstoupit všechna ta strašná rizika, jež však za něj podstupovali stateční muži, kteří ty mrtvolky kolibříků k prospěchu vzdělaných Evropanů přiváželi.

Kdo sem asi tak chodí, pomyslel jsem si, snad školy, i když bůhví, co takoví pokrokoví pedagogové teď na to? Těm se to asi líbit nebude: je to morbidní a etnocentrické a kulturně apropriační a je z toho cítit koloniální duch, kdy si privilegovaný běloch jel zastřelit nějakou bestii a pak si ji dal vycpat. Ty se pak dostaly kamsi do Čáslavi, kde měly ve vitrínách dokazovat vyspělost poměrů. Neboť „Museum jest pýcha národa“, jak je napsáno v průčelí sálu s vycpaninami. Pod tou stuhou je obraz Josefa Kaunického, výrobce pian a sběratele, který přivezl do Čáslavi hyeny a s nimi kousek britského imperialismu.

Ještě chvíli jsem si prohlížel naložené úhoře a sádrou či pilinami vycpané krokodýly, pak jsem zhasl a zběžně prošel zbytkem expozice, která už byla obyčejná. Nějaké archeologické střepy, středověké kachle, model Čáslavi po požáru 1522 a samozřejmě několikrát bratr Žižka v různém provedení. „Prosím vás, a co ta lebka?“ zeptal jsem se správkyně, když jsem se s ní opět setkal. „To musíte do informační centra, ona je na radnici, děvčata vás tam vezmou.“ „A je pravá? Prý si to v Čáslavi vymysleli kvůli turistickému ruchu,“ chtěl jsem trochu provokovat. „To já nevím, ale dělaly se nějaká expertizy a snad by měla být pravá. Jděte se podívat, jestli to poznáte.“ Chtěl jsem říct, že jsem odborník na lebky, v Divokém Kurdistánu a Škipetárii jsem se živil jako lovec a trepanátor lebek, ale pak jsem jen poděkoval a rozloučil se uctivým ekumenickým pozdravem a vyrazil za dalším dobrodružstvím.

Minul jsem modlitebnu jehudovského kmene, s nímž jsem byl spojen pevným přátelstvím, ocenil její maurský styl, velmi podobný synagoze v pražské Jeruzalémské ulici, vždyť ji v orientálním slohu navrhl týž architekt, Stiassny Wilhelm, muž z města Zlatého jablka, jak Otomanci říkají Vídni, své věčné touze. Pak již vstoupil jsem na velké obdélníkové náměstí, súk čáslavský, nezbytně po Žižkovi, po tomto českém Mahdím, pojmenované. Velká jeho rozloha prozrazovala význam, který toto královské město bohužel již ztratilo. V rohu se zvedal velebný chrám ďaurů sv. Petra a Pavla, dvou menších pomocníků proroka Issy. Kdyby byl se mnou hadží, jistě by mě upozornil, že zde se sešla ďaurského letopočtu 1421 tálibánská umma, sněm vzbouřených heretiků a vyznavačů kalicha, aby svého kalifa Zikmunda koruny zbavili. A byl mezi nimi právě i Žižka, který už jen na jedno oko viděl, ale to bylo pořád lepší než to, co se mu stalo vzápětí u Rábí, kdy mu něco vlétlo, a asi to nebyla muška, i do oka druhého. V druhém rohu náměstí ještě zdá se, že jeho socha od Myslbeka (Musel-bega?) hledí aspoň jedním okem směrem ke kostelu. Právě v něm měli kus jeho lebky a dva zkřížené hnáty v roce 1910 v jakémsi výklenku vykutat a pak za Žižkovu horní leb čili kalvu prohlásit, v čemž se nejvíce zasazoval profesor Matiegka Jindřich, který se hrabal ve všech možných kostech a na Mělníku nově přerovnal kostnici, jako když si uděláte pořádek v šuplíku. Prý neomylně poznal, že patří Žižkovi, dle toho, že oba oční důlky byly slepé… Tento důkaz už tehdy se mnohým nezdál, zvláště když pak nějaký horlivec k tomu výklenku připsal špatnou staročeštinou, že zde hnáty bratra Žižky leží. To se muselo v Čáslavi dlouho žehlit…

Však to již všechno je zapomenuto. A tak Kara ben Nemsí vešel na radnici, kde vyhledal dle rady správkyně muzea dvě nezahalené mladé ženy, uklonil se a uctivě svou prosbu, zda mohl by spatřit lebku velkého válečníka kmene Čechů, vznesl. „Pudeš tam s nim?“ řekla jedna z těch rozkošných mladých žen a ta druhá se zatvářila, jako by ji právě kousla hyena a řekla: „No jó.“ Při vousu Prorokově, bylo to tak.

 


/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.