Putin se definitivně odkopal. Představa „europeizovaného“ Ruska je infantilní

SALON O RUSKU

Putin se definitivně odkopal. Představa „europeizovaného“ Ruska je infantilní
"Snad bude mít to ničení a umírání na Ukrajině aspoň jeden zanedbatelný vedlejší účinek – česká skupina obdivovatelů Vladimira Vladimiroviče Putina se smrskne, zanikne. Protože jeho režim se definitivně a úplně odkopal." Foto: Profimedia.cz
2
Týdeník

Ondřej Štindl

Po vpádu na Ukrajinu se Rusko dostalo do izolace, zastavila se výměna nejenom ekonomická, ale i kulturní. Zároveň se z Ruska stalo velké téma, potřeba porozumět tomu, co se v té zemi děje a proč se to děje, je najednou velice akutní. Představují Putinův režim a jeho válka jakousi anomálii v ruském vývoji, nebo jsou vyjádřením skutečných a šíře sdílených ruských aspirací, existujících bez ohledu na to, kdo stojí v čele země?

Nejen o tom debatují lidé, pro něž se Rusko a jeho kultura staly předmětem celoživotní fascinace a studia. Libor Dvořák, novinář a překladatel, jenž do češtiny převedl některá klasická díla ruské literatury, stejně jako texty historické a politologické, slavista a sémiotik Tomáš Glanc, učitel na univerzitách v Curychu a Basileji, a spisovatel a filmař Martin Ryšavý, který natočil několik dokumentů na ruském Dálném východě a v Rusku se odehrávají i tři jeho ceněné prózy: Cesty na Sibiř, Vrač a čerstvě publikovaná Tundra a smrt. Začali jsme osobnější otázkou – jak počátek války na Ukrajině jako lidé, kteří vůči Rusku chovají tak silné city, vnímali.

Dvořák: Myslím, že tu situaci vnímají všichni dobří Čechové podobně, bez ohledu na to, je-li Rusko jejich profesionálním i duševním údělem. Prožili jsme šok, ačkoli k válce věci dlouho spěly, nechtěli jsme tomu uvěřit.

Ryšavý: Mám tam rozdělanou práci, kterou už asi nedokončím. Mám tam kamarády, se kterými se těžko komunikuje jak technicky, tak lidsky, protože mají jiné informace a vnímají tu situaci jinak. Je to pro mě osobně složité.

Glanc: Když má člověk profesionální a také osobní vztahy s lidmi, kteří dnes jsou jak v zemi agresora, tak i mezi jeho oběťmi a samozřejmě jsou v obou případech zděšeni vražděním a dobýváním cizího území, vnímá tu probíhající tragédii také jejich prizmatem. A pro ně je to všechno ještě horší než pro nás zvenku. Myslím hodně na ty, kdo jsou uvnitř toho pekla. Hned na začátku války jsem dostal dopis od kamarádky, ruské kunsthistoričky, adresovaný přátelům z pekla, tak to přesně nazvala. Píše o studeném pekle v Rusku, které leží hlouběji než horké peklo v bombardovaných ukrajinských městech píše o studu a hrůze ze zločinů proti lidskosti, které páchá ruský režim. Zveřejnil jsem ten dopis na sociálních sítích, byl tam široce sdílený. A je šílené, že se mi jeho autorka za pár dní ozvala s tím, že ji ten ohlas těší, ale musí mě poprosit, abych z dokumentu odstranil její jméno, protože mezitím vešel v platnost rychle upečený zákon, podle kterého může jít člověk za označení války slovem válka až na 15 let do vězení.

Ryšavý: V těch prvních chvílích jsem cítil ztrátu, jako kdyby mi někdo umřel. Byl to až fyzický pocit, který se nedá vyjádřit formulací nějakého názoru.

Dvořák: Pamatuji se řadu svých novinářských vystoupení, v nichž jsem tvrdil, že to, co se děje, se nemůže stát, protože se to nesmí stát. Snad bude mít to ničení a umírání na Ukrajině aspoň jeden zanedbatelný vedlejší účinek česká skupina obdivovatelů Vladimira Vladimiroviče Putina se smrskne, zanikne. Protože jeho režim se definitivně a úplně odkopal.

Mluvíme o protichůdných pocitech šoku a zároveň vědomí, že věci už nějakou dobu směřovaly právě do tohoto bodu. Invazí na Ukrajinu ruský režim naplnil také to, co sám delší dobu říkal. O Putinovi se teď často píše jako o šílenci, je ale také jakousi tváří Ruska, vyjádřením jedné z podob ruského ducha.

Glanc: Rozhodně. I v Česku známý ruský prozaik Vladimir Sorokin publikoval bezprostředně po začátku války text, v němž vede linii od Ivana Hrozného k Putinovi. Velmi poetickým jazykem a naléhavě v něm píše o kontinuitě určitého typu despotické moci v Rusku, s charakteristickým uspořádáním mocenských struktur, s cynickým vztahem k vlastnímu obyvatelstvu, násilí, smrti. To pojetí moci a jejího vykonávání je podle něho v Rusku setrvalé, jen občas bylo přerušeno v krátkých intermezzech. Ta moc je v nějaké míře proměnlivá, stejně jako se mění tváře jistě byla jiná za Stalinových časů a v době Nikity Chruščova, dnes má podobu, řekněme, fašismu s nějakými lokálními specifiky. Fundament toho systému se ale v čase nemění a je výrazně odlišný od toho, co známe z Evropy opět v mnoha variantách. Putinova invaze diskreditovala naivní rusofilní představy o kompatibilitě a žádoucí kooperaci těch dvou systémů. Ta zásadní hodnotová odlišnost Evropy a Ruska po roce 2000 byla strašně bagatelizovaná, vztah k ruskému systému byl naivní a lehkomyslný, teď vidíme jeho nejzhoubnější projevy, při vší úctě k mimořádným výkonům ruské spirituality, kultury, vědy, při vší úctě k Rusům, z nichž mnozí by si přáli úplně jinou reprezentaci. Ale ani se neví, kolik takových lidí je, protože neexistují svobodné volby.

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.