1 Havel v Rudolfinu

Veleben i zatracován. 20 let od Havlova rudolfinského projevu

Témata: ,

Je to taková naše tradice. Pokaždé když si náš národní a demokratický projekt natluče nos, najde se generál po bitvě, který pohotově přispěchá s jednoduchým vysvětlením, kdo za to může. Je to pochopitelné či přinejmenším očekávatelné u těch, kdo proti svobodě a demokracii sami piklili a nyní potřebují alibi. Je to smutné a zvláště zavrženíhodné u těch, kteří to možná někdy se svobodou mysleli vážně.

Mezi ty druhé počítám i novináře, druhdy premiérského poradce a demokratického aktivistu Bohumila Doležala. Andrej Babiš ještě ani nepřevzal od Miloše Zemana premiérské jmenování, a už víme, čí je to vina: „Havlovským iniciativám a médiím ve spolupráci s ČSSD se podařilo vrátit stát Andreji Babišovi,“ píše Doležal a parafrázuje v této souvislosti Leninova slova o „užitečných idiotech“. Záleží na vkusu. Tomuto autorovi přijde případnější vypůjčit si z citovaného článku Doležalovu frázi „nechutná sprosťárna“.

Mnoho mých přátel se domnívá, že nemá smysl polemizovat se stereotypními útoky zneuznaného bručouna. Podceňují však důslednost a píli, s níž Bohumil Doležal soustavně přičítá úpadek české svobody a demokracie zhoubné roli Václava Havla, jeho nedůvěře v tradiční politické strany, podpoře občanské společnosti a úvahám o nepolitické politice, jeho moralizování a odtud vyvěrající „velké protikorupční revoluci“, která je „kýčem“, zřejmě zosnovaným havlovskými iniciativami typu Vraťte nám stát a médii ve spolupráci s ČSSD (ponechávám na médiích a ČSSD, chtějí-li se ohradit samy).

Doležalovy filipiky jsou rajskou hudbou v uších komunistů přičítajících Havlovi (právem) vůdčí roli při rozboření jejich ráje na zemi, který si my starší dobře, ač trochu jinak pamatujeme, kolaborantů, zrádců a udavačů, kteří se cítí být exkulpováni Havlovou dehonestací, politických gaunerů, kteří cynicky bagatelizují svoje prohřešky poukazem na protikorupční „kýč“, a všech, kdo mlčeli, když pár „užitečných idiotů“ bilo na poplach.

Václava Havla z mlčení vinit nelze. Právě dnes uplyne 20 let od jeho „rudolfinského projevu“, pro který byl některými veleben za svou odvahu, jinými zatracován za nemístné zasahování do politického soukolí (to jsme ještě nikdo neměli možnost zakusit o dost brutálnější způsoby zasahování jeho nástupců). Dvacet let je možná dost dlouhá doba na to, posoudit, zda obavy o českou demokracii, které Havel ve svém projevu vyjádřil, byly zbytečně alarmistické, anebo zda byly na místě.

„Mnoho lidí,“ řekl tenkrát Havel, „je obecnými společenskými poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, že – demokracie nedemokracie – opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný.“ Dle Havla „převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany – ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech – jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami“.

Je toto kýč? Smyšlenka? Úklad zosnovaný „havlovskými iniciativami“? V jaké zemi to Bohumil Doležal dvacet let žil, aby si na rozdíl od Václava Havla neuvědomil, že „stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědnu, a my všichni, bez ohledu na to, že si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní“? A teď se diví?

Nebo snad byla příčinou současného lomení rukama Havlem hlásaná „nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu“? Byla to snad Havlova vina, že v roce 2017 je Česká republika vinou vlastní krátkozrakosti na periferii evropského dění a v čím dál těsnějším zajetí sirén ozývajících se z Východu? Nebyl to Václav Havel, kdo na celé desetiletí učinil z české otázky opět otázku světovou? A nebyli to jeho nástupci, kdo z ní učinili rukojmí vlastní ješitnosti či pomstychtivosti?

A nevaroval snad Havel před samozvanými spasiteli, když již před pětadvaceti lety v předvolebním projevu řekl: „Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“

Či se snad Havel provinil lhostejností a nedostatkem zájmu o politickou kulturu v nejširším slova smyslu? Nezabýval se „například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti“?

Ale tím se přece zabývá občanská společnost, ve světě Bohumila Doležala další z nebezpečných kýčů, které po sobě Václav Havel zanechal. Proto se také dnešní krize, Havlovými slovy, jeví, a to nejen Bohumilu Doležalovi, „téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně. Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc než ty či ony konkrétní prohřešky celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama, a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.“

Dvacet let soustavného okřikování Václava Havla, jeho ideálů, jeho přesvědčení o primární roli mravního smýšlení v politice, „havlovských iniciativ“ a všech, kdo se k Havlovi či k jeho ideálům tím či oním způsobem hlásili, nemohlo nevydat své jedovaté plody. Krůček za krůčkem se snižovaly morální nároky na politiku a její výkon, krůček za krůčkem se to, co bylo ještě včera nepřijatelné, stávalo dnešní normou.

Někdejší totalitní pohůnci rozumují z obrazovek o demokracii, usvědčení a odsouzení korupčníci chodí po svobodě, soudobí náckové zvedají pravice a hanebné ničemnice, které za to všechno mohou, mají být pravda a láska. Výsledkem takového mravního nihilismu je vládní mandát někdejšího komunisty a dokumentovaného informátora z rukou někdejšího komunisty a usvědčeného lháře. Tak tomu říkám kýč.

Z nového čísla Piráti se chystají sestřelit ANO. Rozhovor s volebním lídrem Zdeňkem Hřibem

Echo týdne: Se sirotky máme zkušenosti ● Téma: Zhoršení naděje dožití ● Komentář: Urážka majestátu ● Svět: Bavorská zkouška ohněm ● Esej: Česká pšenice a čínská rýže

Klausovy semináře pod dohledem StB Jak se v 80. letech rodila nová ekonomická elita
Beznaděj hororu Děsivé dědictví a jiné hrůzy

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.