Knížecí oči od Balatonu

Knížecí oči od Balatonu
Obří hotel z Kádárových časů zalévalo únorové slunce, pod nohama křupalo sklo z rozbitých oken, dveře byly zabedněné, skla zaprášená, beton se drolil. Foto: Foto: Jiří Peňás
Komentáře

fotoblog

Jiří Peňás

Balaton je nejkrásnější v listopadu, protože tehdy skoro není vidět. To píše Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarsku Guláš z turula, kterou doporučuju každému, kdo se o tu zemi trochu zajímá: nebo nezajímá, ale po jejím přečtení začne. Já jsem tam ale přijel na začátku února, bylo třpytivě jasno a studené slunce stálo na italsky modrém nebi, takže břehy toho mělkého a jako jitrnice protáhlého jezera vystupovaly v ostrosti mnoha kilometrů. Byl jsem u Balatonu poprvé v životě.

V dětství mě k tomu nejbližšímu moři (moře je, když není vidět na druhou stranu, což z některých balatonských pohledů platí) rodiče neodvezli na relativně lacinou dovolenou, nevydal jsem se tam ani jako mladík zvábený třeba východoněmeckým road movie Und nächstes Jahr am Balaton (Příští rok na Balatonu), který běžel na začátku 80. let v kinech a kde socialističtí grupies táhnou přes Panonskou nížinu směrem na Bulharsko, neboť to byla trasa do Indie či Nepálu hippies z východního bloku. A netáhlo mě to tam pak ani po převratu, kdy se myslím Balaton ztratil za obzorem standardních tužeb, nahrazen plážemi chorvatskými, Bibione nebo později Hurghadou, kde jsem tedy, aby bylo jasno, také nikdy nebyl.

Takže Balaton na mě v klidu čekal. V listopadu, kdy se tady líbilo Vargovi, se sléval s oblohou do šedé mléčné hmoty a mizel v mlze, v létě se břehy zase obalovaly těly spíš lidovějších vrstev, které ho jistě neopustily ani za změněných poměrů, i když pravděpodobně ty nejtučnější roky státně podporované rekreace měl a má už za sebou. Tehdy vyrostly na břehu, především na tom jižním, to je ten na koupání, velké krabicovité hotely pro tisíce rodin, bílá monstra, ze kterých muselo být tehdy citlivějším duším úzko, ale po čtyřiceti letech už na ně lze hledět jako na zajímavé dobové úkazy, které měly svou estetiku, ostatně vůbec ne špatnou, která když se zničí, zanikne kus našeho světa: jako třeba náš zbouraný hotel Praha.

U jednoho takového obřího hotelu z Kádárových časů jsem stál to únorové sluncem zalité ráno, pod nohama mi křupalo sklo z rozbitých oken, hotel byl zabedněný, skla zaprášená, beton se drolil, ze zadní strany, která skýtala přístup rovnou na pláž, zůstaly ještě potrhané slunečníky a rozbitá lehátka. Jmenoval se Helikon a stál na jezerním břehu Keszthély, což je město v západní části Balatonu, česky se mu prý dá říkat Kostelec u Blatenského jezera: je ostatně zajímavé, jak se v této části Uher ze těmi hunskými jmény často odlupuje slovanský základ, neboť ani Maďaři nepřitáhli tehdy ze své dávné vlasti mezi Volhou a Uralem do prázdné země.

Hotel Helikon je prý zavřený pět let, snad se chystá rekonstrukce, ale jak mi lámanou němčinou řekla majitelka penzionu, tady má všechno pod palcem politická mafie a spekulanti, takže bůhví jak to bude. Jenže já si říkal, jestli to není tím, že čas takových kolektivních hotelů je prostě pryč, tyhle byly příliš „demokratické“, masové stravování a masové namáčení už tak netáhne, hotely se stavějí lacině a uniformně, bez architektonických ambicí, zato s wellness a low-cost, jeden vypadá jako druhý, stejně na Balatonu jako v Egyptě, co nejvíc ušetřit, co nejvíc vydělat a co nejméně se lišit.

A jak zaniklo to velké socialistické rekreování, tak Balaton neudržel a stěží kdy obnoví rekreování aristokratické a velkoburžoazní, pro které tu na konci 19. století nechal kníže Tazsiló Festetics postavit dva luxusní hotely, které stojí hned o pár stovek metrů vedle ruiny Helikonu a jsou to prý jediné zachovalé starosvětské, ve švýcarském stylu postavené hotely na Balatonu, jeden se jmenuje Hullám Száló, což znamená hotel Vlna, a druhý jednoduše Balaton. Jenže oba také vypadají zchátrale, jeden je zavřený úplně, druhý prý otevírá jen na sezonu, ale taky to není nic moc.

A zase si člověk představuje, jak sem jezdila ta vyhynulá společenská vrstva, která měla tenhle druh luxusu ráda a uměla ho používat. Na těch dnes trouchnivějících terasách sedělo secesní panstvo, dámy s klobouky a muži s cylindry, dámy brčkem popíjely sodovou limonádu, muži hořký maďarský likér unicum, mísila se tu džentra, ta nejpočetnější šlechta v Evropě, která mohla být úplně chudá, ale styl měla a žít uměla, s židovskými rodinami v Pešti, takže se tu pořád ještě hodně mluvilo německy (jazyk budapešťských Židů, třeba spisovatele Arthura Koestlera), cikánská kapela variovala valčík s čardášem, u nádraží se sedlo do bryčky a ta vás vysadila před Festeticsovým palácem, se kterým byly hotely propojeny promenádou. A občas se tu objevil čikoš (csikos), koňský pastýř s kruhovým kloboukem, z jehož čpavého potu dámy omdlévaly rozkoší, nebo sedlák v širokých bílých kalhotách a s plandajícími rukávy, i když už tehdy to byla spíš atrakce zanikajícího světa.

Ten Festeticsův palác je balatonský Tádž Mahal, který stojí na druhé straně Keszthély, a když jsem minule v článku o Györu (viz Týdeník Echo č. 7/2020 pozn. red.) psal o sklonu Maďarů stavět monumentálně, tak už jsem myslel i na tohle uherské Versailles. Cesta k němu vede od blatenských břehů přes městečko, o kterém se obligátně vyjádřím, že se mi docela líbilo, má opravené hlavní náměstí (Fö tér) s množstvím soch, pomníků a pamětních cedulí v maďarštině, v nichž rozumím jen jménům a letopočtům: nejčastěji Kossuth, Petöfi a 1956. Jeden z těch pomníků představuje štíhlého muže, který si sedl na lavičku, husarský kabátec přikrytý pláštěm, ležérně nohu přes nohu v jezdeckých botách.

Gróf Festetics György, vyhotovený z bronzu, byl dobrodinec kraje, který tu na svém sídle koncem 18. století (1797) založil prý první zemědělskou akademii v Evropě (moc se mi to nezdá, ale píšou to všude), pojmenoval ji Georgikon, tedy po sobě a zemědělcích. A protože to byl osvícenec, tak tu organizoval umělecké slavnosti, které rovněž anticky pojmenoval Helikon, tedy horské sídlo múz v Boiotii, čímž se vysvětluje jméno toho zkrachovalého hotelu. Festeticsové byli původně chorvatská šlechtická rodina (píší se někdy Feštetičové), která se dávno usadila v Uhrách, kde se zařadila mezi nejbohatší magnátské rodiny.

Podobně jako Esterházyové nevyčerpali svůj rodokmen a krev na vzpourách proti Habsburkům, nýbrž se spíše starali o hospodaření a podnikání, takže si mohli tady, pár kilometrů od Balatonu, koncem 18. století začít stavět sídlo, prý nejrozsáhlejší a nyní nejnavštěvovanější aristokratický objekt v zemi. Původně barokní, pak desítky let dostavovaný a nakonec v 80. letech 19. století vídeňským architektem Rumpelmayerem ve stylu eklekticismu dostavěný palác měří na šířku přes dvě stě metrů, takže obejít ho kolem dokola zabere dost času, nehledě na obrovský park, v němž jsou další atrakce, třeba muzeum kočárů a pak asi největší středoevropské shromaždiště vycpané zvěře, především africké, maskované jako Lovecké muzeum (Vadászati Kiállitás). Morbidní povahy a obdivovatelé umění taxidermie si v něm vedle desítek různých vycpaných koz a kozlů užijí třeba vycpaného slona, na kterého doráží kopím jakýsi v bederní roušku oděný Afričan, nikoli však vycpaný, nýbrž jen sádrový. Aspoň doufám…

V zámeckých pokojích se pak sunete od jednoho perletí vykládaného taburetu k druhému, od souboru čínského porcelánu a váz ke sbírce damascénských mečů a tureckých šavlí, z pokoje ve stylu bourbonském do pokoje empírového. Hledíte na portréty Festeticsů, jezdecké i civilní, zaujme vás ve vitríně parádní husarská uniforma vyšívaná stříbrnými a zlatými nitěmi, ohlédnete se, uvidíte muže v tom samém kroji na obraze. – Ja ja, das ist er, Fürst Tassilo, přikývne starý pán, kustod, s nímž se tedy začnete bavit. Povíte mu, že jste z Prahy, ten muž s dobrou němčinou se lehce usměje a ukáže na portrét krásné mladé ženy vedle… Wissen Sie, wer ist das? Jeho dcera, o té se říkalo, že to byla nejkrásnější žena v Uhrách. – Ano, krásná, souhlasíte. – A on pokračuje: A víte, koho to byla babička? – Nemáte tušení, tak mlčíte. – Vašeho bývalého ministra zahraničí… – Karla Schwarzenberga? řeknete udiveně, ale ne zas tak překvapeně, spíš že vás to mělo napadnout. – Ano, kněžna Marie Matilda Festetics de Tolna, provdaná za prince Fürstenberga, narodila se tady na zámku v Keszthély. Však tady Herr Schwarzenberg byl. – Ach so, proto ty jeho uherské hnědé oči, ty jsou od Balatonu, řeknete a ten milý pán přikývne.

Foto:

pouták

 

Související články