Středoevropští primátoři se ucházejí o pochvalu

Středoevropští primátoři se ucházejí o pochvalukomentář
S primátory Budapešti, Varšavy a Bratislavy jsem dnes podepsal Pakt svobodných měst, pochlubil se Zdeněk Hřib na svém Facebooku. Foto:

Foto: Facebook Z. Hřiba

Komentáře

komentář

Martin Weiss

Distance mezi metropolemi a zázemím je jedním z nejnápadnějších znaků toho, čemu se říká populistická krize. V západní Evropě i v Americe jsou to právě metropole či v americké situaci obě oceánská pobřeží, kde se shromažďují lidé populistické vlně odolávající. Tak se vidí oni sami. Londýňané jsou znechuceni tím, jak Británie hlasovala v referendu o brexitu, New York a Kalifornie jsou znechuceny Donaldem Trumpem. Lze to vidět i jinak – že v těchto metropolích sídlí instituce a elity, které podhoubí pro tuto populistickou vlnu vytvořily a které se tak uzavřely do svých bublin, že jejím vzedmutím byly zaskočeny, přestože varovná znamení se dala číst všude možně.

Na tuto konstelaci se nyní snaží naskočit střední Evropa. Primátoři Prahy, Varšavy, Budapešti a Bratislavy si vysloužili pochvalný článek ve Financial Times za to, že se spojují proti svým populistickým vládám. Článek v bruselské bibli bude asi důležitějším výsledkem jejich aliance zpečetěné na schůzce v Budapešti než jakýkoli dopad na obyvatele dotyčných měst.

Článek zapadá do žánru v poslední době se rozmáhajícího v západních médiích: střední Evropa není celá tak úplně špatná, tento progresivní, proevropský primátor/hnutí/aktivista XY dokazuje, že vše není ztraceno. Článek ve Financial Times to prezentuje úplně otevřeně, když dává slovo maďarskému analytikovi, podle něhož tato aliance „může projektovat nuancovanější image visegrádské čtyřky jako regionu“. A znovu: „Iniciativa by mohla pomoci změnit image těchto čtyř středoevropských zemí v zahraničí, říkají analytici.“ Pokud jste si tipli, že v charakteristikách dotyčných primátorů se budou vyskytovat výrazy „green“, „inclusive“ či „LGBT“, nezmýlili byste se. Pražan, pro kterého je důležitou věcí image v zahraničí, tedy může být spokojen. Spokojeni mohou být i čtenáři Financial Times, že vedle těch hord špatně hlasujících, nevděčných nevzdělanců v jejich vlastních zemích existují ještě v cizině lidé, kteří stojí o jejich pochvalu. Skoro všichni mohou být spokojeni.

Toto gesto pravděpodobně zůstane gestem, nicméně obsahuje některé myšlenky, jež nejsou příliš dobré. Primátoři by prý chtěli, aby Evropská komise obcházela jejich národní vlády a dávala jejich městům dotace napřímo, píše se v textu. Některá z těchto měst jsou dnes už tak bohatá, že si na mnoho evropských peněz zálusk dělat nemohou. Ale nelze vyloučit, že by se někomu ta myšlenka v Bruselu mohla zalíbit. Byl by to skvělý způsob, jak odměnit věrné a potrestat ty zlobivé v neposlušných koloniích. Že by se tím jen politické příkopy v EU prohloubily, je ovšem nasnadě.

Pražský primátor v téže době podnikl i samostatný krok v sebeprezentaci v cizině, když zveřejnil ve Washington Post článek na téma „Proč jsme nad pražskou radnicí vyvěsili tibetskou vlajku“, v němž líčí svůj nám dobře známý boj s Čínou. Jeho článek z hlediska public relations – a co jsou takové články jiného? – mohl být i horší. Když se Hřib od popisu čínského bojkotu Pražského symfonického orchestru odpichuje k výzvě, aby Američané uvažovali o zvaní českých hudebníků do svých měst, je to docela sympatický tah. Text má zároveň několik protivných pozérských míst, třeba když primátor líčí spor o partnerskou smlouvu s Pekingem, aniž by uvedl, že beztak za rok vyprší; anebo když se Hřib chlubí, že „jako lékař“ odsoudil nedobrovolné odebírání orgánů v Číně, přičemž jeho čtenáři nevědí, že jako lékař nikdy nepracoval, protože chtěl vydělávat víc peněz. Nerozuměli by tomu. V Americe lékaři vydělávají hodně peněz. Taky je tam zdravotnictví drahé. Což možná souvisí. Ale to jsme odbočili.

Oba dva články dobře ilustrují trend poslední doby. Na Západě vždy existovala města, jichž se zmocnili aktivisté s ambicí provozovat vlastní zahraniční politiku („Berkeleyská lidová republika“, přezdívalo se sídlu kalifornské univerzity UCLA). Ale to byla ještě více méně tradiční levice. Trendem poslední dekády je koalice miliardářů a progresivních aktivistů. Málokdo udělal pro přerod Londýna v globální pračku peněz jako jeho extrémně levicový primátor Ken Livingstone. Současný primátor New Yorku Bill de Blasio sice předsedá naprostému rozkladu newyorského metra, najal do vedení škol radikálního ideologa s cílem „dekolonizovat osnovy“ a jeho město exportuje bezdomovce. Ale miliardáře doopravdy vyhnat nechce. V San Franciscu je dnes stejně narkomanů jako středoškolských studentů a pokrytí jeho ulic výkaly (lidskými i psími) je tak proslulé, že ho lze sledovat v aplikaci na internetu. Ale progresivní boháči se nakonec s radikálními aktivisty nějak shodnou – třeba v bránění bytové výstavbě.

Praha takto šílená zatím ještě není. Snad nás to nečeká.

Související články