1 Politická aréna

Palachova pochodeň a facka ve Štěpánské

Témata:

Dnes je to přesně půl století, co se na pražském Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Narodil jsem se až o tři roky později, takže si to nemůžu pamatovat, ale i tak je pro mne jeho jméno osobně velmi důležité. Symbolické setkání s “Pochodní č. 1” totiž zásadním způsobem utvářelo moje dnešní občanské a politické názory.   I díky jednomu neznámému esenbákovi.

V lednu 1989 v Praze probíhal tzv. Palachův týden – série protestů nejrůznějších opozičních skupin proti totalitní moci. Komunisté je tehdy brutálně potlačovali. Tehdy mi bylo sedmnáct, takže jsem byl ve věku, kdy člověk obrazně řečeno “začíná brát rozum”. Jedné z těch demonstrací jsem se zúčastnil, víceméně ze zajímavosti. Na cestě domů jsem pak ve Štěpánské ulici chtěl projít policejním zátarasem. Bydlel jsem totiž v Příčné ulici hned za rohem. “Jdu domů, pusťte mne prosím,” řekl jsem hlídkujícím příslušníkům. V tom okamžiku jsem dostal facku, až jsem se zapotácel. Muž v zelené uniformě se ani nepodíval do mé občanky, jestli v Příčné opravdu bydlím. Prostě mi jednu ubalil a bylo to. Tenhle zbytečný, brutální a nesmyslný útok byl jedním z mých určujících zážitků. I díky facce jsem najednou prostě věděl, v jak zrůdném systému žiju. Neznámému příslušníkovi VB bych měl vlastně poděkovat. Po jeho “zásahu” se mi totiž v hlavě politicky rozsvítilo. A měl bych poděkovat i Janu Palachovi, kvůli jehož světlu tam tehdy ten komunistický policajt mlátil lidi.

Jestli mělo, nebo nemělo smysl polít se benzínem je stejně složitá filozofická otázka, jako ptát se po smyslu oběti Jana Husa. O obou těchto plamenech českých dějin byly popsány tak vysoké stohy papíru a svedeno tolik polemik, že se necítím povolán nabízet vám odpověď. Takže jen pár námětů k zamyšlení.   Podle aktuálního průzkumu agentury NMS Market Research dnes Palacha považuje za hrdinu a mučedníka jen polovina Čechů, zatímco 39 % ho má za “zbytečnou oběť”. Upálit se prý bylo nesmyslné. Smrt v plamenech prý nic nezměnila a nikoho nezburcovala. Následovalo po ní přece dvacet let normalizačního ohýbání páteří. Ano, v roce 1969 Palach ničeho nedosáhl. Ale nebýt jeho, v lednu 1989 by se v Praze nezačalo masově demonstrovat a možná by pak nepřišel ani listopad. Kdo ví… Palach byl každopádně úspěšný v tom, že jeho světlo svítí dál i po padesáti letech. A možná je dnes důležitější, než kdy dřív.

Komunisté se plíživě vracejí tam, odkud jsme je před třiceti lety i díky Palachovu odkazu vyhnali. Tady jsou jen tři příklady z mnoha:

1. V únoru 2013 ve sněmovně poslanec KSČM Miroslav Grebeníček prohlásil: ”Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům.” Tohle někdo vysloví s vážnou tváří a beze studu?

2. Loni v březnu byl do komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) zvolen Zdeněk Ondráček – nechvalně proslulý dnešní poslanec KSČM, který  17. listopadu 1989 v policejní uniformě mlátil studenty na pražské Národní třídě. Vzápětí ho sice smetla vlna protestů v ulicích českých měst a musel odstoupit, ale komunistova drzost volá do nebe.  

3. Loni v červenci Babišova menšinová vláda ANO a ČSSD získala důvěru jen díky podpoře KSČM. Dodnes netušíme, co jim za to bývalý člen KSČ a agent Státní bezpečnosti s krycím jménem Bureš slíbil. Víme ale, že jde o první českou vládu s podporou komunistů od roku 1989.   Samozřejmě ani náznakem nevyzývám, aby se na protest proti tomuhle temnému politickému vývoji zase někdo upálil. Palach ale zemřel mimořádně bolestnou smrtí ve snaze zastavit všeobecnou rezignaci začínající normalizace.

Dnes jsme v podobné situaci. Prezident se nepokrytě kamarádí s Putinem a Číňany a oceňuje normalizační umělce. Komunisté opakovaně zpochybňují polistopadový vývoj, Horákovou, Havla a restituce. Svaz bojovníků za svobodu vedený bývalým poručíkem Pohraniční stráže Jaroslavem Vodičkou vyznamenává „Za vlast a za svobodu“ bývalou komunistickou mlátičku Zdeňka Ondráčka.

Bůček, pivo a televize se řadě lidí už zase zdají důležitější, než lidská práva. I proto je třeba stále dokola připomínat, že před půl stoletím stálo někomu zato škrtnout sirkou kvůli ideálům.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.