„Každý Čech by měl vidět Krkonoše z druhé strany.“ Peňás o polské krajině i kuchyni

NA SKOK DO POLSKA

„Každý Čech by měl vidět Krkonoše z druhé strany.“ Peňás o polské krajině i kuchyni
Do Polska jezdím od 80. let a je to velká a velmi rozmanitá země, říká redaktor Týdeníku Echo Jiří Peňás. Polsko nejen navštěvuje a obdivuje, také o něm píše. Foto: Jan Zatorsky
Svět

Marta Borowiecká

Do Polska jezdím od 80. let a je to velká a velmi rozmanitá země, říká redaktor Týdeníku Echo Jiří Peňás. Polsko nejen navštěvuje a obdivuje, také o něm píše. Jeho cestopisný seriál Genius loci (už vyšly i dva knižní soubory: Výpravy pro starší a pokročilé a Výpravy pro blízké i vzdálenější) přináší také polské kapitoly líčící postřehy a zážitky z různých koutů země našich severních sousedů.

Polsko stále není pro Čechy příliš populární turistická destinace, ale vy tam naopak jezdíte často.

Ano, ale to bude asi tím, že nejsem typický turista, nebo spíš typický člověk, který jezdí na dovolenou. Většina lidí, když jezdí do zahraničí na dovolenou, mají čtrnáct dní a chtějí si někde odpočinout. Takže většinou jezdí tam, kde nemusí nic dělat. Spousta lidí jezdí do Chorvatska, ale nic o té zemi neví, ani nemusí. Chtějí si někam lehnout a jen se vyhřívat, a Polsko zkrátka není ideální zemí na tenhle druh dovolené. Ale pro lidi, které zajímá historie, je Polsko ten pravý směr. Je to země, kterou si můžou oblíbit, ale nejdřív se do ní musí trochu „zakoukat“, trochu ji poznat.

Kdy jste byl poprvé v Polsku a jaké dojmy si z Polska odnášíte?

Do Polska jezdím od 80. let, tehdy jsem se tam jezdil nadýchat svobodnějšího ducha. Je to velká a velmi rozmanitá země. Člověk má pocit, že překročí hraniční hory a pak začne jednotvárná rovina a pak už je jenom Balt, ale není to pravda. Ten čtverec Polska je rozrůzněný, je tam to, čemu já říkám „polské Polsko“, tedy to na východě, pak je „německé Polsko“, to je Slezsko, je tam zajímavá přímořská oblast, Balt, je tam karpatské Polsko, Bieszczady… Pak jsou to samozřejmě dvě, respektive čtyři naprosto fantastické metropole: Varšava, Krakov a případně i Wrocław a Gdaňsk, a tak bych mohl pokračovat. A Mazury, to je v podstatě Skandinávie tady ve střední Evropě. A já jako netypický turista tam rád hledám v Polsku naši českou historii.

Ta se nejlépe hledá hned u hranic, v Dolním Slezsku.

Hned teď, když to bylo možné, vyrazil jsem na víkend kousek za hranice, do Kamenné Hory, města, které se dříve jmenovalo Landeshut in Schlesien. V historii se nikdy Kamienna Góra nejmenovalo, česky se mu říkalo Lanžhot ve Slezsku, což už myslím nikdo neví. Dolní Slezsko má za sebou několik set let německé historie. Ve středověku zde vládli Piastovci, ale zpátky se sem Poláci vrátili teprve po druhé světové válce. Pro mě jsou poutavé ty vazby, které mělo Slezsko s Čechami. Protože jednu dobu bylo Slezsko součástí Českého království, dokud nám to Prušáci nevzali. A třeba takové slezské baroko má stejné tvůrce jako české baroko. Sochaři, kteří působili v Praze, jako Brokoff a Braun, nebo architekti jako třeba Dientzenhofer, působili také ve Slezsku. Takže zde vlastně najdeme něco trochu českého, i když to byli autoři, kteří mluvili německy. Ale ty provázanosti jsou zde patrné, vezměme si například kult sv. Jana Nepomuckého, ve Slezsku ho najdeme všude na mostech. Čechy a Slezsko tedy měly stejné barokní nebe a ti svatí tam zůstali. Po válce pak Němci odešli, přišli Poláci zejména z východu, ze Lvova, kteří to ponechali v takové zakonzervované podobě. Dokonce bych řekl, že zakonzervovanější než v Čechách.

Která místa v Dolním Slezsku můžete doporučit?

Barokní perla Slezska je Křesobor (Krzeszów), to je úžasný klášterní areál, krásně opravený, a kdo má rád české baroko, tak vidí, že ho má hned za humny. Podobně poutní místo Vambeřice v Kladsku, bylo to velmi oblíbené poutní místo, kam mimo jiné chodila v mladém věku babička Boženy Němcové. Dá se říci, že oblast Kladska je vlastně takovým kusem „polského Česka“. Já jsem v  Kladsku jezdil na kole, využil jsem „trasy rowerowe“. A samo město Kłodzko je ztělesněním představy ideálního českého barokního města. Strávil zde dětství a je zde pohřben Arnošt z Pardubic, první český arcibiskup. Na mostě je také Jan Nepomucký. Poblíž hranic leží město Lubawka, kde jsou na náměstí typické domy s podloubím, je jasné, že je to zkrátka jedna kultura, jedna kulturní oblast. V Lubawce je kostel sv. Anny, vstoupil jsem tam v průběhu bohoslužby a najednou jsem viděl, že je tam úžasný obrovský obraz pražského mostu s mosteckou věží, věnovaný Janu Nepomuckému. Jde o jedno z nejpřesnějších vyobrazení barokní Prahy začátku 18. století. A Wrocław neboli Vratislav či Breslau, to je pro Čechy po Praze a Drážďanech nejbližší velké evropské město. Já si myslím, že každý vzdělaný Čech by měl znát ty hlavní metropole v okruhu kolem Prahy: Drážďany, Wrocław, Bratislavu a Vídeň, cítit se zde trochu doma. Za těch posledních třicet let, co do Vratislavi jezdím, velmi zkrásněla, vratislavské náměstí je jedno z nejhezčích v Evropě. A tak se dá pokračovat. Takže se dá říct, že do Dolního Slezska může člověk, kterého to zajímá, jezdit i za českou historií.

A kam jezdit za polskou historií?

Doporučil bych něco méně známého – Sandoměř, město, které by se dalo připodobnit k malým italským renesančním městům. Je krásně položené na Visle a nepochybně je to „polské“ město se vším všudy, včetně vpádů Tatarů, protože polská historie je samozřejmě i krvavá historie. Klíčový je ovšem Gdaňsk, tam jsem byl už v roce 1988, když mi bylo dvacet dva, zrovna tam v té době začínaly poslední stávky. Měl jsem tehdy pocit, že jsem si sáhl na historii. Od té doby jsem tam byl asi pětkrát, samozřejmě se to tam hodně proměnilo, na místě loděnic je teď hypermoderní Centrum Solidarity a kousek dál nové Muzeum druhé světové války. Nejenom toto druhé muzeum dělá z Polska oblíbený cíl pro „válečné turisty“. Je to docela velká skupina lidí a třeba právě v Dolním Slezsku to dobře vědí. Například v Kamenné Hoře je podzemní bunkr, komplex laboratoří Projekt Arado, kde údajně Němci vyvíjeli neviditelné letadlo. U areálu je moderní návštěvnické centrum.

Co když někoho nebaví historie? Proč by měl jet do Polska?

Každý Čech by měl vidět Krkonoše z druhé strany. Třeba Sněžka vypadá z polské strany monumentálně a všude je vidět. A Dolní Slezsko má nádhernou krajinu. Většina lidí je konzervativních a je jen určité procento těch, kteří chtějí něco objevovat, ale myslím si, že třeba pro mladé lidi je Polsko ideální volba, i vzhledem k tomu, že je tam ve srovnání s jinými zeměmi v Evropě docela lacino, je blízko a dá se tam jet třeba jen na víkend, nasednout do vlaku a za tři hodiny být na místě.

Co jídlo? Může to být pro někoho motivace?

Polská gastronomie je o hodně lepší než česká. I když jako všude je ohrožená internacionalizací – místo klasických hospod najdeme často pizzerie… Ale tam, kde tradiční hospody a restaurace zůstaly, je úroveň nesrovnatelně lepší, například typická jídla jako polévka žurek, baršč nebo pirohy jednoznačně předčí tradiční český průměr typu guláš. Třeba v Kamenné Hoře mi doporučili krčmu U Leszka, kterou jsem nakonec našel v oprýskaném domě, kam vedl v podstatě tajný vchod, teď v době covidové vypadala, že je zavřená, ale když majitel zjistil, že jsem Čech, pozval mě dál a naservíroval mi fantastický žurek. A to není ojedinělé, v Polsku najdete výborné jídlo i v obyčejných hospodách, není odbyté ani šizené, možná i proto, že tam není takový turismus. Ideálním vodítkem je, že tam chodí i místní lidé. Když jsem byl loni ve Varšavě, ve čtvrti Praga mě udivilo, kolik je tam podniků ve vintage stylu, se starým nábytkem, ale není to kýčovité, a dělají tam výborné věci jako sledě. A člověka to finančně nezruinuje…

Kvalita provedení je jedna věc, ale je pro vás polská kuchyně něčím zajímavá ve srovnání s českou?

Je samozřejmě „exotičtější“. Česká kuchyně je v podstatě kuchyně rakousko-bavorská, jsou to různé knedlíky, polská kuchyně je východnější, trochu podobná ruské kuchyni, je to kuchyně močálů a lesů, má víc chutí, je pikantnější. A je to také kuchyně pro tvrdší pití. Co si pamatuji, tak v básních Adama Mickiewicze najdeme všelijaké ódy na maso ze zubra a na sluky. Maso ze zubra jsem sice nikdy nejedl, ale pil jsem zubrovku, o které se traduje, že je v ní tráva pomočená zubrem, ve skutečnosti se v ní louhuje aromatická travina tomkovice vonná. To zapíjení delikátním alkoholem má také něco do sebe.

A co dovolená v přírodě? Kam byste se vydal?

Zcela jistě Mazury – dlouho plánuju, že se tam vrátím, půjčím si kolo a projedu tuto oblast na kole. Tamní krajina je na kolo ideální, nejsou tam velká převýšení, ale není to rovina. Zpestřují ji jezera a je zvlněná působením ledovce. Úplně chápu, že to pro Němce, kteří o tuto zemi přišli, muselo být bolestné. Je možné se o tom dočíst třeba v knihách Siegfrieda Lenze – sladké Mazury…

Ale tato jezerní krajina není v Polsku ojedinělá, jezera jsou po celém Polsku.

Ano, třeba jezera v okolí Poznaně. Obecně se dá říct o rázu polské krajiny, že zde najdeme rovinu a na ní jedno pole za druhým, ale narazíme i na zvlněná šťavnatá luka a lesy, právě na tom severu a severovýchodě v nádherné krajině tisíce jezer. A do toho ta krásná města z červených cihel, ta zeleň, červeň, modř a k tomu bílé plachty lodí.

Už jsme hovořili o přírodních krásách a některých památkách. Měl byste nějaké tipy i pro milovníky novější architektury?

Mě překvapila třeba Gdyně, jaká je to přehlídka funkcionalistické moderní architektury. To město bylo nově postaveno ve dvacátých letech. Češi si někdy myslí, že jsou mistry funkcionalismu, ale zde v Gdyni najde člověk něco, co by nečekal, město vzniklo jako celek ad hoc – přístav a další budovy. Také bych zmínil nové stavby z dnešní doby: galerie, filharmonie, muzea. Jsou to třeba filharmonie v Katovicích, ve Štětíně, v současné době asi nejlepší stavby svého druhu. Něco takového tady v Česku vůbec nemáme. Z nových muzeí je to například Muzeum Varšavského povstání, Muzeum druhé světové války v Gdaňsku, pochopitelně Židovské muzeum ve Varšavě, dá se říci, že „turista vyššího druhu“ si v Polsku tyto zajímavé věci najde.

Máte nějakou radu pro Čecha, který chce vyrazit do Polska?

Hlavně ať nepropadá předsudkům.

Článek vyšel ve speciálu Na skok do Polska.