1 Trumpovo tweetování

Váš důvod k naštvání pro dnešní den

Témata: ,

Včerejší den byl příhodný pro sledování úpadku toho, čemu se říká tradiční, mainstreamová či – zejména když tam napíšou něco, s čím souhlasíme – prestižní média. Je to smutný pohled, rozhodně není vhodné ho sledovat s radostí. Naopak je vzhledem ke zjevné neschopnosti dostatečné autokorekce namístě jistá melancholie.

Časopis Newsweek mnozí z nás pamatujeme jako jeden ze tří amerických důležitých společensko-politických týdeníků, které si nikdo vlivný nemohl dovolit ignorovat. V roce 2010 byl přeprodán za symbolický jeden dolar. Na nějaký čas přestal vycházet v tištěné formě. Včera přinesl článek s titulkem „Ivanka Trumpová v Indii plagiarizovala jeden ze svých projevů“. Měli tím na mysli situaci, kterou by u veřejně činné osoby, na niž nemají spadeno, popsali formulací „zopakovala své stanovisko“. Dětinská škodolibost je lidská, stejně jako dětinská nerozvinutá schopnost chápat přesně jazykové významy – ale u dětí. A třeba u neseriózních nebo bojovně tendenčních publikací. Ne u publikace, jejíž brand má být žurnalistickým ekvivalentem impozantní kamenné budovy. K čemu tuhle hru na serióznost potřebujeme, pomyslí si čtenář.

Což nás přivádí k letitému rivalovi Newsweeku, časopisu s ještě o kus impozantnější historií, Time. Donald Trump k němu nedávno přitáhl pozornost, když s ním vyvolal spor související s možností, že bude vyhlášen osobností roku. To je tradice počínající rokem 1927 a story to byla legrační i kvůli tomu, že Trump byl znám svou obsesí tímto titulem – natolik, že nechal ve svém golfovém klubu vyvěsit falešnou titulní stranu Time se sebou jako mužem roku (čehož před svým loňským zvolením prezidentem nikdy nedosáhl). Jenže paralelně zveřejněná zpráva upozorňuje, do jaké míry jak Trump, tak jeho mediální antagonisté žijí v minulosti. Celé slovutné nakladatelství Time s řadou dalších známých titulů koupilo nakladatelství Meredith, jež sídlí v rurálním státě Iowa a vydává tituly přibližně typu Chvilka pro tebe. Zatím není známo, kolik z redaktorů časopisu založeného roku 1923, jehož současným šéfredaktorem je bývalý vysoký úředník Obamovy administrativy, bude propuštěno a kolik se postěhuje do Iowy.

Jinak byl ovšem včerejšek pro tradiční média dobrý den, protože jim Donald Trump opět poskytl materiál. A to svým nejtypičtějším, jak on říká. „moderním prezidentským“ způsobem, tedy tweetováním. Šlo o posty jisté Jaydy Fransenové, zástupkyně vůdce britské strany Britain First, jež je zřejmě stejně odpudivá jako bezvýznamná – nebo byla do včerejška. Fransenová při kandidatuře do parlamentu v roce 2014 získala 56 hlasů. Teď se ovšem stala velice důležitou, neboť to byla přesně ta událost, na kterou média čekají. Skoro by se dalo říci, pro jakou byla stvořena – kdyby to nebylo tak smutné. A to informovat publikum, že Trump je extremista, rasista, osoba nevhodná pro prezidentský úřad a tak podobně – nic z toho není „news“.

Tři tweety, které Trump sdílel, obsahovaly krátká videa, z nichž některá kolovala po internetu již od roku 2013 a k Trumpovi se dostala nikoli přímo tak, že by sledoval Britain First, ale tak, že to sdílel někdo z lidí, které on sleduje. Média byla nucena referovat i o obsahu dotyčných videí. Například Guardian je charakterizoval slovy, že první video „údajně ukazovalo skupinu muslimů, která vytlačí chlapce ze střechy. Další mělo ukazovat muslima rozbíjejícího sochu Panny Marie a třetí údajně ukazovalo muslimského imigranta bijícího holandského chlapce o berlích“. Bližší novinářské ohledání ukázalo, že první video skutečně ukazovalo skupinu muslimů, která vytlačí chlapce ze střechy, druhé skutečně ukazovalo muslima rozbíjejícího sochu Panny Marie a třetí podle nizozemských úřadů ukazovalo mladíka, který se narodil a vyrostl v Nizozemsku, jak bije chlapce o berlích. Což uklidní asi tak jako zpráva, že většiny sexuálního násilí na Nový rok 2016 v Kolíně nad Rýnem se nedopustili čerství blízkovýchodní migranti, nýbrž už starší blízkovýchodní migranti.

První výskyt tohoto videa byl vystopován k letošnímu 12. květnu, kdy na jednom nizozemském webu vyšlo s titulkem „Váš důvod k naštvání pro dnešní den: zbabělé zbití chlapce o berlích.“ Váš důvod k naštvání pro dnešní den – to vystihuje takové množství současného mediálního obsahu zleva doprava a od suterénu až po veřejnoprávno, až běda.

Následovalo očekávané divadlo, jež je tak typické pro současný stav médií. Velké zpravodajské stanice přenášely tiskovou konferenci britské premiérky Theresy Mayové, na níž se novináři předháněli v tom, jak přeformulovat tutéž otázku, aby to nebyla ta samá, a přece byla: Odsuzujete tweety prezidenta Trumpa? Jste pobouřená tweety prezidenta Trumpa? Kritizujete tweety prezidenta Trumpa? Mayová, protože je politik, vždy musela dodat nějaké kvalifikující „a taky“ a „nejen“ a „stejně jako“, čímž jen povzbuzovala novináře, aby se dál ptali na to samé.

Z přenosu by divák vůbec nepoznal, že šlo o společnou tiskovou konferenci Mayové s premiérem Jordánska, kde je na oficiální návštěvě.

Je to ten typ situace, kdy si typický novinář neuvědomuje, že v očích části diváků nepůsobí tak senzačně, jak se sám domnívá. Slovíčkaření, ritualizované zahánění politika do kouta, nulová nová informace. Vše založené na konvencích zdvořilosti, jež neumožňují politikovi novináře opustit nebo ho slovy poslat někam.

Novináři si asi myslí, že v tu chvíli bojují za diváky. Možná podceňují, že vystavují vlastnosti, které jsou všeobecně méně oceňované, než si myslí. A že s těmi zdvořilostními konvencemi pokoušejí štěstí, protože v éře Twitteru politici potřebují novináře méně než dřív.

Je to nicméně model, který v novinářstvu hluboce zakořenil. Kladení stejné otázky zas a znova se považuje za jakýsi trojitý odpíchnutý rittberger novinařiny. Tak jako moderátora Jeremyho Paxmana tito novináři obdivují snad jen fotbal. Když u nás v roce 2013 Daniela Drtinová zpovídala Michala Haška ohledně potvrzení schůzky socialistů v Lánech u prezidenta, diskuse o jejím výkonu nabývala tón přiměřenější pro pornografický byznys: Jedenáctkrát to udělala?

Jakási malá domácí hra na Trumpa se odehrála při tiskové konferenci čerstvě instalovaného předsedy branně-bezpečnostního výboru sněmovny Romana Kotena z SPD. Souhlasíte, že naše obrana je zajišťována NATO? Je Putin náš přítel? Souhlasíte s výročními zprávami našich zpravodajských služeb, že…?

Navzdory obsahu mluveného ta scéna má nádech inkvizice. Přestože ty otázky jsou legitimní. Novináři zjišťují odchylku od předepsané formule. To je tak protivná situace, že dokáže vzbudit určité stopové sympatie i vůči velmi nesympatickému člověku. Skoro možná v naší psychice funguje jako, módně řečeno, „trigger“. Vzpomeňme si jen, jak silnými antiautoritářskými významy je v našem povědomí obtěžkán film Kladivo na čarodějnice – a to navzdory tomu, že se jedná o dílo ahistorické a silně zkreslující realitu.

Situace, kdy v Bílem domě sedí ješitný ignorant a bezpečnostnímu výboru naší sněmovny předsedá člověk, který s láskou vzpomíná na službu pohraničníka a zabývá se chemtrails, má desítky příčin. Chabá bdělost novinářů a jejich nedostatečná odvaha se poslouchat mezi nimi není.


/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.