Zachránce 1268 lidí dostal ve vlastní zemi 25 let žaláře

UNIKÁTNÍ KNIHA PROMĚNY SVĚTA

Zachránce 1268 lidí dostal ve vlastní zemi 25 let žaláře
Hotelový manažer Paul Rusesabagina dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí. Foto: Jan Zatorsky
3
Domov

Echo24

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na důležité otázky začátku 21. století. Jednou z nich je rwandský aktivista Paul Rusesabagina. Během genocidy ve své zemi v roce 1994 pracoval jako manažer Hotelu Mille Collines, zde dokázal tři měsíce udržet ve zdraví 1268 uprchlíků, kteří tam našli útočiště před vražděním. Dva roky po genocidě požádal o azyl v Belgii. Získal mnohá významná světová ocenění a vyznamenání. Jeho osud ztvárnil film Hotel Rwanda. V srpnu 2020 byl unesen do Rwandy a v září 2021 tam byl odsouzen k pětadvacetiletému žaláři za terorismus. Hovořili jsme s ním v říjnu 2015.

Pane Rusesabagino…

Jak jste přišel na tu výslovnost? To je perfektní. Víte, Rusesabagina je jméno, které má význam. V našem jazyce kinyarwanda má většina jmen význam. Rusesabagina znamená Ten, kdo rozpráší nepřátele. Je to vlastně bojovné jméno.

Jste patrně nejslavnější tváří dobra z doby genocidy ve Rwandě, hlavně díky filmu Hotel Rwanda. Po celém světě jste za hrdinu, dostáváte ceny. Ale ve vaší vlastní zemi vás překvapivě za hrdinu nepovažují. Tam vás režim označuje téměř za nepřítele. Jaký je to pocit?

Nepřekvapuje mě to. Být považován za hrdinu je vždy nejtěžší ve své vlastní zemi. Ale rozumím i rwandské vládě. Víte, že Rwanda prošla genocidou. Hutuové zabíjeli Tutsie. A já jsem svědek. Zabíjeli je proto, že byli Tutsiové. To je genocida. A nikdo vám neřekne opak. Ale problém je, že jsme byli ve válce. Hutuové bojovali s Tutsii. Přestali Tutsiové zabíjet Hutuy? Ne. Tutsijská armáda, povstalci z Ugandy, zabíjela při svém postupu zemí rovněž Hutuy. Jenže dnes nemůžete říct: Obě strany páchaly masakry. To, co se stalo ve Rwandě, byla totální katastrofa. Jenže jsou věci, o nichž vítěz nechce, aby se mluvilo. Když se zeptáte: Zabíjí dnešní rwandská armáda lidi v Kongu? Řeknou: Ne, lžete. Proto to nepochopení mezi mnou a rwandským prezidentem. Když vidí, jak dostávám všechna ta ocenění, pochopíte, že bude problém.

Vy jste se ale rozhodl odejít do exilu dávno před konfliktem s Kagamem. Už dva roky po genocidě, v roce 1996. Proč?

To je překvapující. Když si přečtete knihu Philipa Gourevitche We Wish to Inform You That Tomorrow We Will Be Killed with Our Families (jedna z nejlepších knih o genocidě ve Rwandě – pozn. J. D.), spousta lidí, kteří jsou dnes u moci, vypověděla, že jsem jim zachránil život. Když jsem dostal první velké ocenění, a to ve Washingtonu 2. února 2000, rwandský velvyslanec tam byl a měl excelentní projev. Ale když jsem potom začal být považován za jaksi slavného, potkávat se s důležitými lidmi, rwandská vláda za mnou přišla a povídá: Poslyšte, pane manažere, myslíme, že byste neměl dělat to, co děláte. Povězte, chcete být velvyslancem? Chcete být ministrem? Zasloužíte si být ministrem, vyberte si ministerstvo. Já jim řekl: Přátelé, zůstaňme přáteli. Odmítl jsem je. A cestoval po světě a říkal celou pravdu o tom, co se stalo ve Rwandě a co se dělo v Kongu i u nás. Byl jsem najednou někým, koho nemohli kontrolovat, tak jsem se stal nepřítelem.

Bojíte se?

Ne, ale v jisté době ano. Proč jsem odešel ze Rwandy? Já jsem nebyl zločinec. Udělal jsem, co jsem udělal, a všichni to věděli. Měl jsem 1268 lidí, kteří přišli hledat azyl. A mnoho z nich jsem přivezl do hotelu. Když jsem pak začal být v zemi známou postavou, nový režim si řekl: Tohoto muže nemůžeme kontrolovat. A pokud ho nemůžeme kontrolovat, jediným řešením je zabít ho. Jednoho večera, bylo to 5. září 1996, přišel do mého domu seržant z DMI (rwandská vojenská tajná služba – pozn. J. D.) a předstíral, že jsem ukradl nějaké počítače. Kde? Jak? To jsem netušil. Měl pistoli a kalašnikov a povídá: „Vstaň! Ukaž mi svůj dům, chci všechno zkontrolovat.“ Byl jsem tehdy naivní a vstal. A když jsem byl přímo před ním, naše služebná uviděla, jak vytahuje pistoli, a začala křičet: „On vás chce zabít! On vás chce zabít!“ Otočil jsem se a strčil do něj, spadl. Bydlel jsem v rezidenční čtvrti, blízko je belgická i čínská ambasáda a mnoho institucí. Vyběhl jsem ven a volal o pomoc, moje žena za mnou. A všichni ti strážci z těch rezidencí se seběhli a obklíčili můj dům, aby toho chlapa zadrželi. Málem mě zabil. A následující ráno přišel jeho šéf do mé kanceláře a říká: „Víte, pane manažere, ten kluk neměl zbraň, to byly hračky.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „Majore, ten chlapec neměl hračky, měl zbraně. Možná pro vás jsou to hračky, protože neodvedly svou práci.“ Byl jsem vážně hodně rozčílený. Ten večer jsem sedl na letadlo a odletěl do Bruselu do exilu. Takže, vy se ptáte, jestli jsem se nebál. V Bruselu mi čtyřikrát obrátili dům naruby… A jednou jsem se štěstím unikl „autonehodě“. To jen tak na okraj. (smích) Jednoho dne zemřu, kdy to bude, nevím. Až to přijde.

Celý rozhovor Jana Dražana Paulem Rusesabaginou si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydávává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Kniha Proměny světa představuje zejména výběrem 25 zahraničních osobností unikátní soubor, který v jiném českém vydavatelství nemá obdoby. V knize se objeví společně Roger Scruton, Edward Lucas, Vladimír Bukovskij, Peter Pomerantsev, Timothy Snyder, Alain Finkielkraut, Alain de Benoist... vedle Roberta Kvačka, Petra Čorneje, Kamily Bendové, Deborah Tigridové, Karla Schwarzenberga, Marty Kubišové nebo Jiřiny Prekopové. Kniha je výjimečná obsahem i provedením, má šest set stran a pevnou vazbu. Knihu můžete získat za výhodnou cenu ZDE.
Za sedm let existence Týdeníku Echo jsme připravili na 700 rozsáhlých rozhovorů. Jsou to rozhovory s jedinečnými osobnostmi a my jsme z nich vybrali 50 nejzajímavějších. Ani po čase neztratily nic ze své aktuálnosti, atraktivity a svého poslání. Dvacet pět rozhovorů jsme vedli se zahraničními osobnostmi – předními mysliteli a intelektuály z anglosaského světa, Francie, Izraele, Ruska nebo z blízkého sousedství (Německa, Polska, Maďarska).

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident