Konec mediálního psychiatra

KOMENTÁŘ

Konec mediálního psychiatra
Psychiatr Jan Cimický. Snímek Wikimedia Commons k volnému užití Foto: Jirka Dl
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po většinu svojí kariéry se psychiatr Jan Cimický snažil být co nejvíc v médiích, v posledních týdnech je v nich probírán skutečně hodně, tentokrát ale o tento druh pozornosti asi nestojí. Objevují se další a další svědectví jeho někdejších pacientek o sexuálních útocích a obtěžování z jeho strany, velmi často spojených se zneužitím důvěry a moci, již psychiatr nad pacientem má, a někdy i zastrašováním nemocných lidí (svědectví, které přinesl pořad 168 hodin na ČT, je v tom ohledu skutečně úděsné).

Jsou to odpudivé příběhy a v různých náznacích se o nich mluví i píše už dlouho. Až rozhodnutí prezidenta Zemana Jana Cimického vyznamenat přimělo některé z jeho obětí, aby promluvily. Ano, ta obvinění nebyla přezkoumána soudem, je jich ale tolik a navzájem do sebe zapadají, ačkoliv se údajné Cimického oběti neznají, že je nutno je brát vážně. Bez ohledu na to, jestli na Nový rok psychiatr na Hradě medaili dostane, anebo ne, jeho kariéra skončila. Podoba toho konce pro ni je příznačná.

 

O Janu Cimickém se dá říct, že je typickým produktem doby, v níž se dostal na profesní vrchol (v mocenském, nikoliv odborném slova smyslu), tedy osmdesátých let minulého století. Je to člověk příchylný k moci, jinak by se v roce 1981 nestal primářem psychiatrické léčebny v Bohnicích (pamětníci na jeho působení vzpomínají jako na neblahé), a také hojně tištěným představitelem oficiální literatury pozdní normalizace, dealerem pofiderních životních moudrostí a značně plytkého „poetična“.

Byl v něčem typickou celebritou té doby – snad kombinací masově přístupného mudrování a cynicky materialistického pohledu na člověka. Revoluci přežil bez větších problémů, ale z Bohnic musel kvůli obtěžování pacientek odejít. Etabloval se jako „mediální psychiatr“, vždy ochotný přispět nějakým tím instantním dobrozdáním k článku o mentálních problémech té či oné celebrity. Pro jeho veřejné vystupování byla vždycky charakteristická jakási, nevím jak to říct jinak, vlezlost nebo snad ulepenost.

Pamatuji se, jak se mi koncem devadesátých let dostala do ruky nahrávka jeho mluveného slova doprovázeného aušusovým „samohrajkovým“ muzakem a vokály Heleny Vondráčkové, pan doktor tam básnil o Paříži, obal inzeroval hluboký terapeutický účinek. I v době, která bizarnostem všeho druhu velice přála, to byl mimořádný úlovek. Cimického obchodní model ale asi fungoval dobře, mediálně známá tvář mohla nalákat klienty do jeho Centra duševní pohody Modrá laguna (opět si nemohu pomoci – ten název zní dosti varovně).

Bez ohledu na svědectví, která se objevila v posledních týdnech, by byla namístě otázka, za jaké zásluhy má být Jan Cimický vyznamenán. Byla by. Osm let prezidentského mandátu Miloše Zemana ale dává odpověď. Podobně jako v případě jiných nositelů státních vyznamenání v posledních letech se i Jan Cimický vyznamenal především dlouhodobou náklonností k současné hlavě státu. V prezidentových oblíbených Parlamentních listech se dá najít mnoho Cimického citátů, v nichž je všelijak zdůrazňována Zemanova velikost a moudrost.

Třeba po prvním zvolení Miloše Zemana začátkem roku 2013 se Cimický zamyslel nad podobností tehdy nového českého prezidenta a Charlese de Gaulla, u obou konstatoval „stejný dar nadhledu“. „Když de Gaulle odcházel poprvé z politického výsluní, tak řekl: ,Francouzi si mne nezaslouží, tak proto odcházím.‘ To sice na první pohled vypadá jako téměř směšná formulace, ale on se rozhodl, že nebude ve vládě, kde by si mnoho lidí diktovalo své požadavky a on nemohl dělat to, co si předsevzal, že je správné. (...) De Gaulle se vrátil do Paříže v době, kdy byl francouzský stát hodně rozhádaný, téměř hrozila občanská válka. Někteří ale věděli, že právě on je tím, kdo vrátí Francii určitou velikost. No a Zeman byl oprávněně kdysi zklamán tím, jak jej v prezidentských volbách zatratila jeho vlastní strana. Nyní se vrací v době, kdy jsou lidé rozčarovaní politikou, a v době, kdy kdekdo vládu kritizuje. Nikdo ovšem nevěří tomu, že se to někomu podaří dát do pořádku. Bude to právě Zeman? Až nastávající etapa ukáže, zda i on přišel v pravý čas.“ Nepochybně ukázala. V případě celebritního lékaře i jeho prezidenta.

×

Podobné články