Vzpomínky starého novináře: Proti Benešovi, nacistům a komunistům

Čs. legie v Polsku v pamětech Rudolfa Kopeckého

Vzpomínky starého novináře: Proti Benešovi, nacistům a komunistůmHISTORIE 6
Domov
  • Martin Nekola
Sdílet:

Je často zapomínaným faktem, že po okupaci českých zemí v březnu 1939 množství lidí odešlo do Polska, aby zde zahájilo první kroky protinacistického odboje a vstoupilo do dobrovolnické Legie Čechů a Slováků, navazující na slavnou legionářskou tradici z první války. Byli umístěni ve výcvikových táborech v Małych Bronowicích a Lešné, zatímco stále fungující velvyslanectví ve Varšavě a konzulát v Krakově zajišťovaly podporu od polské vlády.

Byť tato kapitola netrvala déle než půl roku, než propukla druhá světová válka a sama hostitelská země se stala obětí agrese. Když Polsko padlo, části československých vojáků se podařilo přejít hranice do Rumunska, většina se však nevyhnula sovětské internaci.

Mezi těmi, kteří absolvovali celou polskou anabázi, byl také pražský novinář Rudolf Kopecký (1893-1981). Od dětství cvičil v Sokole, studoval na reálce v Karlíně, ale nebyl nijak výjimečným a pilným žákem. Vášnivě ale četl, rád navštěvoval biograf, fandil fotbalové Spartě a účastnil se schůzí mládežnické organizace mladočeské strany. Po maturitě pokračoval na polytechnice, nicméně univerzitní studia přerušila první světová válka. Byl odveden do rakouské armády, chvíli sloužil na ruské frontě, ale kvůli zranění strávil většinu války rekonvalescencí.

V samostatném Československu Kopecký pln entusiasmu uvažoval o kariéře literáta, z praktických důvodů obživy se nakonec rozhodl pro novinařinu. Pracoval pro periodika Tribuna, Rozvoj, Čas, Severočeský deník, Národní osvobození a Národní listy, politicky se hlásil k národně demokratické straně Karla Kramáře, tudíž do „protihradního“ tábora. V polovině 30. let se podílel na založení Národního sjednocení. Byl současně aktivní v hnutí Volná myšlenka a v zednářské lóži Most.

Jako přesvědčený vlastenec po německé okupaci dlouho neváhal a připojil se k rodícímu se zahraničnímu odboji v Polsku, později se přesunul přes Rumunsko a Blízký východ do francouzského Agde, kde bylo zřízeno další středisko pro československé jednotky. Když Wehrmacht na jaře 1940 rozdrtil obranu země galského kohouta, pokračoval do Velké Británie, kde se podílel na vydávání řady tiskovin.

Pro nesouhlas se zahraniční politikou Edvarda Beneše a exilové vlády a orientací na Sovětský svaz se Kopecký rozhodl zůstat s rodinou v Londýně a nevracet se po osvobození do Československa. Dlouhý exil se stal jeho osudem. Působil v Syndikátu československých novinářů, začal vydávat čtrnáctideník Národ a anglický Hard Times, založil skromnou informační centrálu Czech Liberal Information Service, pokoušel se v exilových podmínkách obnovit národně demokratickou stranu. Později získal místo stálého redaktora v českém vysílání BBC.

Kopecký napsal od roku 1945 do své smrti stovky článků, statí, rozhlasových relací a úvah. Roku 1958 vydal v Rotterdamu delší studii „Československý odboj v Polsku v r. 1939“, která zůstala po několik desetiletí nepřekonanou prací na toto téma. Věnoval mu rovněž několik kapitol svých obsáhlých pamětí (celkem osm dílů a 2350 stran strojopisu), nazvaných „Vzpomínky starého novináře“. Výbor z nich aktuálně vychází péčí nakladatelství Machart.

Kopecký v kapitolách o odboji v Polsku poutavě popisuje potíže, kterým českoslovenští dobrovolníci čelili, jak fungovaly vojenské tábory, jak probíhal výcvik a kontakty s nejvyššími polskými představiteli, jakou roli sehráli v celém podniku velvyslanec ve Varšavě Juraj Slávik, konzul v Krakově Vladimír Znojemský, generálové Sergěj Ingr a Lev Prchala, podplukovník Ludvík Svoboda a další osobnosti. Kopeckého bezprostřední líčení je bezpochyby zajímavým příspěvkem k historii česko-polských vztahů. Je třeba doplnit, že Rudolf Kopecký patřil k přesvědčeným polonofilům mezi naší exilovou inteligencí, dlouhodobě usiloval o zlepšení vztahů obou národů a ostře kritizoval představitele meziválečného Československa, že neučinili dost pro uzavření spojenectví se severním sousedem.

Ukázka z pamětí, kapitola nazvaná „Evakuace Varšavy“:

„Válka, kterou zahájilo Německo 1. září 1939 zákeřným přepadením Polska, byla přijata Poláky s nadšením, svědčícím ovšem mnohem více o jejich vlastenectví a ochotě přinášet oběti než o jejich znalosti tvrdých skutečností. Probíhala docela jinak, než jak si to představovala mylně informovaná polská veřejnost a patrně i vojenská správa a vláda sama. Německá vojska se valila nezadržitelně jako povodeň přes území Polska. Ani nejpošetilejší výkony polské odvahy a statečnosti, jako byl například již legendární útok jezdecké brigády proti německým tankům, nedokázaly nic než zahubit bezpočet polských životů. Ukázalo se, jak nedostatečná byla polská vojenská příprava a jakým proviněním byla nerozumná polská zahraniční politika, jež stejně jako naše přehlížela, co je důležité pro zajištění bezpečnosti státu. Hned od počátku každý viděl, co pro Polsko a jeho bezpečnost i možnost odolávat německému útoku až do příchodu spojenecké pomoci, jež ovšem nikdy nepřišla, znamenal pád Československa. Hranice Polska byly značně prodlouženy a polský stát byl obklíčen z mnoha stran. Prudké letecké nálety dokonaly, co začala a tak úspěšně prováděla pozemní armáda. Rozvracely především železniční dopravu, což bylo ještě horší než pohroma napáchaná zničením bezpočtu budov. Velmi brzy se ukázalo, že všechno, co jsme měli v Krakově, musí být evakuováno, bez ohledu na přání konzulátu. Ten se také přestal zajímat o vojenskou skupinu a jeho činovníci se objevili ve Varšavě na vyslanectví. Nicméně velmi brzy bylo patrno, že i Varšava sama je vážně ohrožena a že je potřebí ji opustit. Poláci hodlali ji bránit a také ji bránili zoufale s nepředstavitelnou obětavostí a hrdinstvím. Nicméně i polská vláda s polským generálním štábem pochopili nutnost opustit hlavní město. Také pro nás to znamenalo účastnit se evakuace. Vyslanectví se odebralo na Lublin, kam se uchýlila na čas polská vláda. Naše vojenská skupina si to již předtím zamířila na Lešné. Evakuace Varšavy byla velmi snadná. Na nádraží bylo slušné množství nových, ještě nezaježděných aut, majetku to Škodových závodů. Ty nám dali Poláci k dispozici jako československý majetek a mohli jsme si jich vzít, kolik jsme dovedli obsadit. Cesta z Varšavy byla celkem hladká, ač jsme cestou naráželi na skupinky lidí, prchajících na severovýchod, stejně jako jsme se setkávali s proudem polských vojáků, jdoucích na frontu. Putovali jsme přes Brest nad Bugem, v němž bolševici kapitulovali před císařským Německem. Než jsme dorazili do Baranovič, kde za první světové války byl nějaký čas hlavní stan carské ruské armády, zajeli jsme na noc do tábora v Lešné.

Za normálních časů byly Baranoviče zásobovány denním tiskem z Vilna, ale doprava byla tak rozrušena, že lidé byli bez novin. Novinář Ferdinand Kahánek, s nímž jsem spolupracoval, se rozhodl, že společně zařídíme vydávání lokálního denního listu. Zprávy jsme dostávali z vysílačky. List jsme tiskli v poněkud obstarožnější tiskárně. Vypadala tak na konec osmnáctého nebo počátek devatenáctého století a tiskařský lis byl poháněn ručně, stejně jako všechna sazba byla ruční. Vydali jsme ovšem jen asi tři nebo čtyři čísla, protože i pobyt v Baranovičích byl krátký a náhle skončil. Jednoho večera, když jsme se chystali ke spánku, zabouchal na okna domku, v němž jsem byl ubytován se svou rodinou, plukovník Dostál a vyzval nás, abychom se okamžitě sebrali a usedli do drožky, v níž přijel. Pojedeme vlakem dále. A tak jsme opustili pohostinný dům, nechali v něm skoro všechno, co jsme si s námahou za našeho pobytu v Polsku opatřili, a nastoupili zdlouhavou a ne právě příjemnou cestu směrem na Tarnopol. Zase jsme viděli pumami zničené vlaky, nádraží a jiné budovy. Byli jsme již skoro v samém Tarnopolu, ale pak jsme se vycouvali k jedné menší stanici v jeho blízkosti a vystoupili. Byl to Velký Hlubuček. Na několik dnů jsme se zde usadili a obec docela vyjedli. Od počátku svého novinaření jsem projel slušný kousek Evropy a až do té doby, kdy jsem se dostal na polskou Ukrajinu, považoval jsem některé končiny Slovenska a Podkarpatskou Rus za vrchol zaostalosti. Velký Hlubuček mne přesvědčil, že mohou být místa ještě zaostalejší. Přitom je nutno pamatovat na to, že toto mělo železniční stanici a velkou školní budovu, takže nemohlo být tím nejhorším, co bychom byli mohli spatřit na polské Ukrajině. Ale nám to docela stačilo. Tato končina už prostě nevypadala na Evropu. Na Hlubuček byl jednoho dne podniknut prudký letecký útok. Podle tvrzení některých přátel byla útočící německá letadla opatřena polskými rozeznávacími značkami. Neviděl jsem je dost dobře, abych to mohl potvrdit nebo vyvrátit. Vím jen, že jsme při tomto náletu ztratili jednoho četaře aspiranta. Byla to naše první ztráta v polské akci.

Do Hlubučku přišla správa o tom, že na polské území vstoupila sovětské vojska. Původně zpráva zněla, že sovětčíci přišli jako spojenci, ale velmi brzy se ukázalo, se přišli zákeřně přepadnout zemi, s níž měli smlouvu o neútočení, aby urvali, co se urvat dá, a že o tom měl již pan Stalin dohodu s panem Hitlerem. Byla to rána dýkou do zad, ale mělo to alespoň jednu výhodu. Ukázalo to alespoň části světa, jakou cenu mají smlouvy se Sověty. Museli jsme opustit Hlubuček a hodně svízelnou cestou jsme se dostali do Horodyště, kde jsme hodlali přenocovat. Asi o půlnoci přišel do mého pokojíčku podplukovník Svoboda s příkazem, abych se připojil se svou rodinou k malému konvoji. Měli jsme jet na Zaleščiky a zastihnout zde generála Prchalu a vyslance Slávika a dostat od nich pokyny, má-li legie ustoupit do Rumunska nebo do Sovětského svazu. V asi čtyřech autech jsme nastoupili nejhorší cestu, jakou vůbec pamatuji. Dostali jsme se do proudu ustupující polské armády, jež se valila do Rumunska. Popojeli jsme vždy několik metrů, pak jsme zůstali stát zase několik minut a pak se to opakovalo. Někdy jsme museli opustit silnice a jet přes pole. Nakonec jsme dorazili k řece, která tvořila hranici mezi Polskem a Rumunskem. Byl večer, na polské straně bylo přísně udržované zatemnění, na rumunské straně bylo plno světel. Generál Prchala byl v tu dobu zajat sovětskými vojsky, jež jej však po krátkém zadržení pustila na svobodu, protože chudáci sami nevěděli, kdo bude jejich spojencem a kdo nepřítelem. My jsme se vydali do Rumunska, s valnou částí polské armády. Společně přešla i polská vláda a hlava státu Ignacy Mościcki se symbolicky na poslední pídi polské půdy vzdal prezidentství…“

Martin Nekola (ed.), Rudolf Kopecký: Vzpomínky starého novináře: Proti Benešovi, nacistům a komunistům, Machart, Beroun 2018, 512 s.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články