Rozsudek nad plukovníkem Mazánkem
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Někoho je třeba polévat živou vodou jen při myšlence na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Jiného popadá úzkost při představě Kamaly Harrisové jako ...
V éře boje proti koronaviru to může vypadat jako malé pivo, ale v pátek skončila jedna éra velmi důležitá pro chod České republiky. Nebo by aspoň po tom, co se stalo, skončit měla. Obvodní soud pro Prahu 6 zprostil obžaloby bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou a tehdejšího sekčního šéfa pro vyzbrojování Jiřího Staňka. Zodpovídali se z nákupu přepravních armádních letadel CASA ze Španělska, kde prý stát připravili o téměř 800 milionů korun. Nenechali totiž letadla ocenit.
Policie se o nákup začala zajímat roku 2011, dva roky poté, co si casy objednala Topolánkova vláda. Každý uzná, že aby se vyšetřovaní a posléze stíhaní lidé dočkali (nepravomocného) zproštění po osmi letech, je nelidské. Především Parkanové to nejen zničilo politickou kariéru, ale silně poškodilo i její zdraví. Zato policejní vyšetřovatel případu Jiří Mazánek se těší dobrému zdraví a současně dnes je na vrcholu kariéry. Řídí Národní centrálu proti organizovanému zločinu, do níž byly po reorganizaci policie sjednoceny tzv. elitní policejní útvary.
Teď vzniká otázka, jestli by Mazánek neměl dobrovolně odstoupit, byť vzhledem k politickým poměrům jen teoretická. Je také předčasná, v tom smyslu, že soud vyšší instance by ještě na konstrukci Mazánka a státního zástupce Jana Kořána mohl přistoupit. To však není pravděpodobné, protože Městský soud v Praze už soudkyni Markétě Binderové jednou přikázal, ať vynese rozsudek na základě materiálu, který jí Mazánek s Kořánem předložili. Tedy jejich práci sjela způsobem, který by člověku s profesní ctí v těle nedovolil hrát nezájem. Posudek, na němž pánové obžalobu postavili, je prý „metodicky a věcně nesprávný, „nepřesvědčivý“, „postrádá erudici“.
A kde se měla stát chyba? V osudném roce 2011 detektiv Mazánek revolučním způsobem začal vykládat tehdy asi deset let trvající praxi při nákupu vojenské techniky. Platný zákon o majetku státu správně předpokládal, že se nakupuje veřejnou zakázkou. Když ta není možná – především proto, že dodavatelů není tolik, aby mohla vzniknout konkurence, respektive tzv. relevantní trh –, osloví stát vyhlédnutého dodavatele. Neměl by od něj nakoupit dráž než za cenu obvyklou. Právě pro nákupy vojenské nebo jinak strategické techniky i tady platí výjimka. Takže Parkanová a její podřízený Staněk prostě žádný posudek o ceně obvyklé pořizovat nemuseli. A Mazánek tvrdil, že měli.
Posudek na neexistenci posudku si vyšetřovatel objednal od globální značky v oboru posudků American Appraisal, konkrétně to byl český ředitel české pobočky. Podle dostupných informací byl první znalec ochotný tuto zakázku od Mazánka přijmout poté, co jiní znalci mu odmítli právě s odkazem na paragraf o „armádní“ výjimce.
Po osmi letech jsme tedy oklikou dospěli k poslednímu kroku, který nás vrátí do bodu nula, do stavu před Mazánkovým právnickým experimentem. Tento experiment kromě podlomení zdraví Vlasty Parkanové přispěl zřejmě i k podlomení bojeschopnosti české armády. Mizivé nákupy za poslední léta má sice primárně na svědomí nerozhodnost konkrétních ministrů obrany, ale ta byla z nezanedbatelné části způsobena nejistotou, kterou před osmi lety vytvořil plukovník Mazánek.