Nejsme v divočině. Evropa zdůrazňuje jiný řád světa
1
Úplně ta poslední věc, kterou bych chtěl dělat, je psát historii zahrad. Když v malém, zachovalém italském městě Pienza, které s Čechami spojuje postava papeže Pia II. z rodu Piccolominů, přijdete do knihkupectví, napočítáte víc jak 40 knih o zahradách v italštině. Speciální monografie se zabývají orientálními, fantaskními či alchymickými vlivy na zahradní architekturu. Knih o zahradní architektuře jsou dnes stovky. Opusťme však aristokratické zahrady vysoké kultury a vraťme se k lidové a proletářské zahrádce.
V pouštních oázách v Egyptě a kolem nilského údolí v Súdánu jsme si všímali malých beduínských zahrádek. Byly pečlivě chráněné před kozami a někdy měly plochu jen 1-2 m². Působily velice přírodně a neuspořádaně. Někdy byly založeny ve starém barelu nebo polorozbité nádobě na vodu. Pěstovalo se v nich zejména koření a něco málo zeleniny. Kdyby nebyly obehnané plůtkem, ani bychom si nevšimli, že to je zahrádka. Představuji si, že takhle nějak mohly vypadat zahrádky už v mladším paleolitu. V okamžiku, kdy vaříte maso – byť v kožené nádobě či varném důlku, do kterého dáváte horké kameny, tak potřebujete koření. Nemylte se, tito lidé nervali špičatými zuby polosyrové maso, ale jejich kuchyně byla chutná a měla své kulinářské speciality. Takže potřebovali koření a co bylo jednodušší, než si přenést živou rostlinu kousek za jurtu.
Archeologický výzkumy ukázaly, že jedny z prvních monumentálních zahrad se objevují již v egyptské Staré říši. Jednalo se o parkové úpravy, hlavně řady stromů spojených cestičkami u chrámů a pod pyramidami. Zatímco v chudých obydlích lidé udržovali své ještě „pravěké“ zahrádky, tak na druhé straně nilského údolí vznikaly krajinné kompozice s umělými vodními nádržemi, kanály, sochami a stromy. Zahrada i zahrádka nejprve zdomácněly na Blízkém východě a v Egyptě a poté se prostřednictvím Římanů, Peršanů, Helénů a Byzantinců rozšířily v celé středozemní oblasti.
První moderní zahrady se objevují v italské ranné renesanci a zřejmě jsou inspirovány byzantskými a islámskými zahradami. Pro italské zahrady jsou typické zídky, sochy a geometrická úprava záhonů. Je to další místnost v létě tak teplého domu. Touha po „absolutní“ geometrii je výrazná už v těch nejstarších evropských zahradách, protože musíme zdůraznit jiný řád světa – že nejsme v divočině. Ve zlaté době italských renesančních zahrad, patřila italština mezi jazyky evropských diplomatů a ideálem byl renesanční člověk, což byl hlavně voják, který rozuměl hudbě a četl poezii.
V mladší francouzské zahradě jsou kamenné zídky nahrazeny zastřiženými keři. Zahrady jsou stále geometrické, ale větší a vzdušnější. Zahrada se stává exteriérem, divadlem sociálních a politických her. Francouzština přebírá funkci hlavního diplomatického jazyka a dobovým ideálem je francouzský kavalír, který umí tančit, bystře konverzovat s dámami a rychle tasit kord.
Anglický park vlastně vznikl jako mnoho anglických věcí ve Francii, ale teprve Anglosasové se svým kultem starožitného keltského lesa jej dokázali rozvinout do podoby přírodního parku s nádhernými starými stromy a mýtinami, kde by se mohla zjevit Královna vil. V té době se angličtina stává diplomatickým jazykem a ideálem této praktické doby je anglický lord, který si u krbu čte ekonomickou přílohu novin, srká whisky a rozumí koňům, psům a významu jetele.
Běžný český zámecký park vypadá tak, že těsně k domu se přimyká italská zahrada. Ta se rozšíří do zahrady s francouzskými prvky, pak přejde nejprve do anglického parku a potom do normálního přírodního lesa. Užitkové zahrádky mají tendenci odnést si z této vysoké zahradní kultury jen letmý motiv – geometricky zastřižený keř, anebo plastiku. Specialitou českých a některých německých zahrádek bývaly z kousků kamene a betonu slepené kopie romantických hradů kolem osázené netřesky a lomikámeny. Nebylo možné mít doma zámek, ale jeho pohádkovou kopii. Aristokratická kultura se zmenšila, zdivočela a uchýlila do proletářského prostředí. Na současnou užitkovou zahrádku se tak můžeme dívat jako na vcelku náhodné setkání pravěké chaotické zahradní plošky, renesanční geometrické tradice a zmenšené, naivní napodobeniny vysoké zámecké či církevní kultury. Výsledek je živý a báječný.
Patnáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
