Generál, který nedostal příležitost otestovat českou armádu

Osud elitního člena československých legií během první světové války a následně generála Ludvíka Krejčího krutě poznamenaly dějiny. Tento vysoce erudovaný důstojník vytvořil v předvečer druhé světové války ve funkci náčelníka hlavního štábu elitní armádu, připravenou účinně se bránit nepříteli. Rozhodnutí politiků o kapitulaci však přivedlo jeho úsilí nazmar. Po nuceném odstoupení z funkce byl krátce vězněn a v roce 1950 degradován na vojína, do konce života se musel vyrovnávat s dezinterpretací událostí kolem Mnichova. Generálská hodnost mu byla vrácena až posmrtně v roce 1990.

K událostem roku 1938 se Krejčí nepřestal nikdy vracet a jeho úmysl sepsat paměti zůstal bohužel nenaplněn, čímž přišli historikové o jeden z nejzasvěcenějších pohledů na problematiku československé armády ve třicátých letech 20. století.

Tehdejší prezident T. G. Masaryk si absolventa vysoké válečnické školy v Paříži Krejčího vybral v roce 1933 ke spolupráci na plánované modernizaci armády. Chtěl vojsko, schopné čelit vnějšímu ohrožení, a Krejčí jej nezklamal.

S jeho jménem je spojeno prodloužení délky vojenské služby, vybavení armády dostatečným počtem moderních zbraní, včetně tanků a letadel nebo výstavba opevnění s cílem snížit početní převahu nepřítele.

V této roli prokázal pracovitost, organizační talent i schopnost obklopit se zdatnými spolupracovníky. Realizovat skutečnou obranu vlasti mu ale nebylo umožněno: "Byla to záležitost politická. Určitá skupina politiků vyzvala armádu, aby převzala moc, ale jelikož nebyl souhlas všech stran, vzdali jsme se tohoto úmyslu," řekl v jenom rozhovoru.

Krejčí prošel bojišti první i druhé světové války, a také ruské občanské války. Podle blízkých spolupracovníků člověk laskavého srdce byl postupně plukovníkem, brigádním a divizním generálem, a po jmenování do čela armády i armádním generálem.

Narodil se 17. srpna 1890 v Tuřanech u Brna jako nejmladší z osmi dětí v selské rodině. Po studiích na Vyšší lesnické škole v Písku nastoupil jako lesní adjunkt státních lesů v bosenském Nuštaru a prošel bojišti v Srbsku, Černé Hoře, Albánii, Itálii a Rumunsku.

Služba v československých legiích, ke kterým se přidal v červenci 1917, mu vynesla řadu československých i spojeneckých vyznamenání. V březnu 1918 se mu v bitvě u Bachmače podařilo udržet významný železniční uzel a roku 1919 již v hodnosti plukovníka chránil rozsáhlé úseky sibiřské magistrály.

Po návratu do vlasti v červnu 1920 působil Krejčí postupně v Brně, Hradci Králové a v Košicích. Po Mnichovu následoval nucený odchod z hlavního štábu počátkem března 1939, Krejčí se ihned dostal pod kontrolu německé tajné policie, na jaře 1941 musel s rodinou opustit Prahu a odstěhovat se do Jablonného nad Orlicí. Byl také zatčen a krátce vězněn.

Po osvobození se sice přihlásil do armády, nové armádní velení, vyznačující se nízkou úrovní vzdělání, ale nemohlo tohoto špičkového experta potřebovat. Proto požádal v roce 1947 o odchod do penze a jeho žádosti bylo hned vyhověno.

V červenci 1950 byl degradován na vojína v záloze a koncem května 1953 mu byla odebrána penze, musel pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky v Jablonném. Jeho psychiku podkopávaly i útoky tehdejších médií, jež přikládaly vinu za události roku 1938 armádě, jejímž byl tehdy velitelem, a podle členů jeho rodiny jej velice rozrušovaly.

Koncem šedesátých let zazněla aspoň částečná pravda při 30. výročí Mnichova a vojenský historický ústav projevil zájem o spolupráci s Krejčím. Počátkem 70. let ale vše utichlo a krátce nato, 9. února 1972 Ludvík Krejčí zemřel v Ústí nad Orlicí.