Uzbecký Solženicyn: Chtěl jsem popsat, jak mě zabíjejí

"Mlátili tě někdy do hlavy cihlou? Ne!? A co bota ve tváři? Dá to zabrat víc, než půllitru vodky nalačno. Ležíš na zádech, někdo ti stojí botou na obličeji, z nosu teče teplý pramínek krve. Stéká po tváři za ucho. Potom přichází stav euforie a lehkosti blízký orgasmu, který přeruší píchání v zádech. To do tebe někdo kope."

Toto mučení líčí Serž Ivakov, hlavní hrdina novely V Zóně UZ, popisující kruté podmínky věznění v Uzbekistánu. Hrdina není ale vybájenou postavou, slouží jako alter ego Jevgenije Dyakonova. Muže, který knihu napsal a vše sám prožil. "Hlavní postava je jen zastřešující charakter. Vše, co je popsáno v knize, jsem sám zažil," sdělil Dyakonov serveru Eurasianet.org.

Doufám, že moje kniha otevře oči Evropské unií a Spojeným státům, o tom kdo vládne Uzbekistánu. To je Stalin a Hitler v jednom.

Jevgenij Dyakonov chce změnit pohled západu na uzbeckou vládu. Jeho kniha evokuje klasickou novelu Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, která upozornila na otázku lidských práv v Sovětském svazu. Napomohla tehdy spustit proces, který vyvrcholil v roce 1975 na konferenci v Helsinkách podpisem smlouvy o dodržování lidských práv. "Doufám, že moje kniha otevře oči Evropské unií a Spojeným státům, o tom kdo vládne Uzbekistánu. To je Stalin a Hitler v jednom," tvrdí nesmlouvavě Dyakonov.

Kniha slouží jako obvinění autoritářského politického systému Uzbekistánu, reprezentovaného prezidentem Islamem Karimovem. Muže, kterého prezident Miloš Zeman pozval na návštěvu České republiky.

Totální bezpráví

„Když jsem byl vzat do vazby, uvědomil jsem si to totální bezpráví. Cítil jsem, že mě živého odejít nenechají a tak jsem začal psát. Všechno od prvního dne. Chtěl jsem, aby po mně alespoň něco zůstalo. Popis toho, jak mě zabíjejí,“ řekl Dyakonov.

Stejně jako Solženicyn i Dyakonov čerpá z osobních zkušenosti. Autor, nyní žijící v Norsku, byl na konci 90. let uvězněn na základě falešných obvinění. Samotný Dyakonov se srovnávání se Solženicynem brání. "Nechci kopírovat takhle velkého spisovatele, ale chtěl bych, aby Evropa a Spojené státy ocenili tuto knihu."

Připouští ovšem, že k napsání knihy mohli mít oba podobný motiv vlastní vězeňské zkušenosti. "Napsal jsem knihu, protože jsem si myslel, že svět by o tom měl vědět. Tahle noční můra by měla skončit," řekl Dyakonov. "Kniha otevírá novou stránku v oblasti lidských práv. Ukazuje zločiny proti lidskosti v Uzbekistánu. Politické represe proti „nežádoucím“, cenzuru, mučení, popravy."

Jak se dostat z univerzity do vězení

Dyakonov vystudoval Státní univerzitu v Taškentu. Využil nových možností po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a začal podnikat v zábavním průmyslu. V Taškentu si otevřel vlastní rockový klub. Jeho úspěch ale netrval dlouho. Popularita klubu upoutala pozornost zástupců Kamolotu, nástupnické organizace Komunistického svazu mládeže (Komsomolu). Dyakonov tvrdí, že ho potřebovali odklidit z cesty a tak si na něj vymysleli rozsáhlá obvinění.

Když to přepočítám na dnešní ceny, koupil jsem si svobodu za 30 000 dolarů

"Oficiálně jsem byl odsouzen k bezpočtu trestných činů. Z držení drog, zbraní, z protirežimního postoje a pokusu narušit ústavní pořádek. Samozřejmě vše bylo vymyšleno, "řekl. "Mým „zločinem“ bylo, že jsem zkřížil cestu několika členů Kamolotu."

Dyakonov byl zatčen 1. března 1997 a odsouzen k 22 letům ve vězení. Neměl důvěru v soudní systém. A tak se vzdal veškerých možností na odvolání. Uvědomil si, že je jednodušší si pravdu koupit, než jí dokázat. Z vězení se dostal po roce, 19. května 1998. "Všechno jsem prodal, abych měl na úplatky. Dostal jsem se ven přes psychiatrickou léčebnu. Jinými slovy jako duševně nemocný,“ řekl Dyakonov. "Dal jsem jim to, o co si řekli. Když to přepočítám na dnešní ceny, koupil jsem si svobodu za 30 000 dolarů.“

Chce upozornit na bezpráví

Po znovunabytí svobody, Dyakonov zůstal v Uzbekistánu. Nejprve chtěl knihu pod názvem Mentoviada vydat, to ale nebylo možné a tak se rozhodl publikovat ji na stránkách Zona.uz, věnovanou uzbeckým vězňům.

Dyakonov podle svých slov vedl řádný život, našel si zaměstnání jako organizátor koncertů. Vše se obrátilo vzhůru nohama v roce 2003. Poté, kdy na svých internetových stránkách zveřejnil novou sérii článků. Dvakrát byl napaden v taškentských ulicích. Na třetí útok už čekat nechtěl a emigroval. Nakonec se usadil v Norsku.

Základním prostředkem režimu prezidenta Karimova je vštípit lidem strach. "Pokud by úřady zrušily represe a mučení, ztratili by moc nad lidmi," řekl. "Jsou vlastně nuceni držet lidi v neustálém strachu."

Tisíce nevinných lidí v krutých podmínkách

Podle oficiálních uzbeckých údajů činí vězeňská populace 46 000 lidí v 58 věznicích po celé zemi. Věznice jsou plné "jen"z 80 %. Toto tvrzení je naprostém v kontrastu se zprávou americké vlády. Ta tvrdí, že věznice jsou přeplněné a podmínky v nich jsou velmi kruté a ohrožující život. Zpráva také poukazuje na mučení ve věznicích.

Bývalý uzbecký vězeň Hazratqul Khudojberdi, který nyní žije ve Švédsku, nazval uzbecký vězeňský systém „jedním z nejnehumánnějších na světě“. "V současné době jsou věznice v Uzbekistánu přeplněné s desítkami tisíc zcela nevinných lidí. Povětšinou obyčejných muslimů. Další velká skupina odsouzených jsou členové opozice, aktivisté v oblasti lidských práv, jejich příbuzní a sympatizanti. Třetí skupina jsou novináři, spisovatelé, umělci, kteří se odvážili kritizovat nezákonné jednání úřadů, "řekl Khudojberdi.

Přijede Karimov do Prahy?

Islam Karimov byl pozván na únorovou návštěvu Prahy. Proti tomu ostře protestovala řada nevládních organizací. Prezident Miloš Zeman čelil kvůli pozvání silné kritice. Podle Zemanova vyjádření ovšem Karimova pozval ještě bývalý prezident Václav Klaus. Nicméně na Pražský hrad bylo zasláno několik petic, které požadovaly, aby Zeman návštěvu zrušil. Týden před příjezdem Karimova se situace vyřešila bez prezidentova zásahu. Uzbekistán požádal o odložení návštěvy. Důvodem bylo zejména to, že nebylo možné naplnit program návštěvy. Ze setkání s Karimovem se omluvil premiér Sobotka, ministři a vedení města. Návštěva byla ovšem pouze odložena a tak je možné, že v budoucnu prezident do Prahy přeci jen dorazí.