Rozpadá se Británie? To je otázka, kterou si vážně klade řada komentátorů a pozorovatelů ostrovního dění. Pravda, stejnou otázku si kladli před deseti a více lety, ale tehdy se týkala především možnosti, zda Skotsko vyhlásí nezávislost. Nyní ale narůstá napětí napříč Británií, často napříč městy. Poslední projev tohoto napětí je rozvěšování britských a anglických vlajek na veřejnosti, následované rychlou reakcí úřadů, které je zase strhávají.
Epicentra boje o vlajku jsou dvě, druhé největší britské město Birmingham a londýnská čtvrť Tower Hamlets. Birmingham na den pákistánské nezávislosti, tedy 14. srpna, nasvítil městskou knihovnu pákistánskými barvami. Když se ale na pouličních lampách objevily britské vlajky, radnice je nechala okamžitě odstranit. Oficiální zdůvodnění bylo, že představují „bezpečnostní ohrožení“, jako kdyby si někdo mohl o ně vypíchnout oko.
Ještě vyhrocenější situace nastala v Tower Hamlets. Tato čtvrť má největší procento muslimské populace v Anglii a Walesu, konkrétně 39,9 %. Většinu z toho tvoří přistěhovalci z Bangladéše. Také má, podle sčítání lidu z roku 2021, „čtvrtou nejmenší populaci bílých Britů a nejmenší křesťanskou populaci v Anglii a Walesu“. Komentátor magazínu The Spectator Rod Liddle označil Tower Hamlets za předměstí Silhétu, což je město v Bangladéši.
Starostou čtvrti je Lutfur Rahman, šéf lokální strany Aspire. Rahman proslul v roce 2015, když soud zrušil výsledky místních voleb a sesadil Rahmana z křesla starosty kvůli nekalým praktikám. Mimo jiné měl pomocí imámů zastrašovat voliče. Rahman dostal zákaz politického působení na pět let, po jeho uplynutí se ale vrátil do čela radnice. Asi nepřekvapí, že Aspire je otevřeně propalestinská a po mnoho měsíců ulice Tower Hamlets byly obsypané palestinskými vlajkami. Úřady je sundaly teprve po hrozbě žaloby. Britské a anglické vlajky ale promptně odstranily, jen co se objevily na veřejnosti.
Výsledkem je Operation: Raise the Colours, tedy Operace: Vztyč standartu. Jedná se primárně o online výzvu, aby vlastenečtí Britové začali na veřejnosti rozmisťovat britské a anglické vlajky. Hnutí se rychle rozšířilo do ostatních britských měst. V Birminghamu kdosi namaloval anglickou vlajku na kruhový objezd, radnice to okamžitě přemalovala. Ta přitom není známá svou výkonností.
Britové nejsou příliš na mávání vlajkami. Mimo slavnostní výročí a sportovní události ve Spojeném království příliš národních vlajek neuvidíte. Lidé vyvěšující britské a anglické vlajky jsou automaticky podezřelí a vysmívaní jako „flag shaggers“, volně přeloženo „vlajkoví prznitelé“.
To obzvláště platí pro vlajku svatého Jiří, tedy prapor Anglie. Zatímco Union Jack, symbolizující celé Spojené království, měl rozhodně období, kdy byl dokonce považovaný za „cool“ a v podstatě za módní doplněk, vrcholy tohoto byly v 60. a 90. letech, anglická vlajka je projevem nízké inteligence a pokleslosti. Pokud někdo vyvěsí Union Jack, lze si představit, že možná není fašista, u praporu sv. Jiří je to vyloučeno, pokud zrovna není fotbalový šampionát.
Vlajka sv. Jiří nebyla dlouho příliš populární. Anglická identita, na rozdíl od skotské a waleské, byla vždy trochu upozaděna. Navíc Angličané považovali Británii a Anglii za synonyma. Neměli tedy ani velkou potřebu se nějak vymezovat.
To se změnilo v roce 1996, kdy Anglie hostila fotbalové Euro a poprvé fanoušci mávali spíše anglickými než britskými vlajkami. Jistou roli v tom hrálo pobláznění fotbalem, Anglie skončila tehdy třetí (Česko druhé). Ale 90. léta jsou také obdobím zvláště skotských přání po samosprávě, což vyvrcholilo otevřením skotského parlamentu v roce 1999. Wales se ve stejném roce dočkal národního shromáždění. To mohlo v Angličanech posílit pocit, že jsou pouze jednou částí většího celku, a pomoci jim uvědomit si vlastní angličanství.
Nicméně mimo fotbal vyvěšování anglických vlajek dlouho bylo opravdu spojované s primitivním nacionalismem, proletářstvím a chudobou. Pokud karikaturisté chtěli namalovat stereotyp moderního omezeného Angličana, často zobrazili tlustého hlupáka s vytetovanou anglickou vlajkou.
To se začíná měnit. Svým způsobem je to pochopitelné, i když také znepokojivé. Nejrůznější komentátoři již několik let upozorňují na růst komunálního napětí v Británii. Často se tak dělo v souvislosti s uzavíráním přistěhovaleckých komunit do sebe a rozbroji mezi nimi, třeba když v roce 2022 vypukly nepokoje v Leicesteru mezi muslimy a hinduisty.
Současná mánie ohledně vyvěšování vlajek je ale projevem radikalizace domorodých Britů, hlavně Angličanů. Ti mají pocit, že jsou dlouhodobě ignorováni, zatímco nejrůznější menšiny jsou protežovány. Britské a anglické vlajky v ulicích Spojeného království sice příliš neuvidíte, ale palestinské, duhové a ukrajinské vlajky ano. S vyvěšením skotského praporu svatého Ondřeje se rozhodně nepojí stejné tabu jako s vlajkou svatého Jiří. Během brexitu evropské vlajky byly v některých kruzích velmi populární.
Vláda a úřady oficiálně propagují multikulturalismus a oslavují rozmanitost, zatímco jakékoli vyjádření hrdosti nad britstvím nebo angličanstvím je podezřelé. Historické seriály BBC jsou obsazovány tak, aby vypadaly jako moderní Británie, i když se odehrávají třeba ve středověku. Muzea jsou plná hlavně připomínání historických hříchů. To vše vede k posilování pocitu hlavně u Angličanů, ale i Skotů a Velšanů, že jsou cizinci ve vlastní zemi. Přidejme k tomu ignorování rostoucí migrace, i když voliči dali opakovaně najevo, že chtějí migrace méně, a máme zde rostoucí radikalizaci většinové společnosti. To se toto léto projevilo protesty před hotely, které ubytovávají migranty, a právě vyvěšováním vlajek.
Je to začátek procesu, pro který se vžil termín ulsterizace. Ulster je alternativní název pro Severní Irsko. Tamější obyvatelstvo tvoří protestanti, kteří chtějí zůstat součástí Spojeného království, a katolíci, kteří se chtějí připojit k Irské republice. V šedesátých letech mezi těmito komunitami vypukla de facto občanská válka, kdy teroristické útoky byly na denním pořádku, mír nastal teprve v roce 1998. Již předtím byla severoirská společnost segregována, během nepokojů segregace posílila a trvá dosud. Je to jeden ze způsobů, jak je udržován mír, „unionisté“ a „republikáni“, jak se komunity také označují, mají své školy, hospody a ulice. Jednotlivé čtvrti jsou odděleny „zdmi míru“. Irské a britské vlajky označují, na jakém území se nacházíte. Na vládě se musí povinně podílet největší unionistická i republikánská strana.
Něco podobného se děje nyní na hlavním britském ostrově. Můžeme to vidět i v politice. Již jsme v Echu psali, že muslimové převážně volí labouristy, zatímco hinduisté konzervativce. Relativně nová pravicová strana Reform UK, jež nyní průzkumům dominuje, se ale pomalu stává především stranou bílých Britů nesouhlasících s imigrační politikou. Vyvěšování vlajek je i označováním území té či oné komunity. Hrozí, že se Británie rozpadne na jednotlivé skupiny, které se spolu nebaví. A to je ten lepší scénář, v Ulsteru to skončilo vzájemnými bombovými útoky.
Samozřejmě, to je ten nejčernější scénář. Ale současné britské vedení příliš optimismu nevzbuzuje.
00:01
